Osiřelá socha ze starého sirotčince (Nové Město, ulice V jámě čp. 1263)

Pražská ulice V jámě je specifická. Z názvu je patrné, že místo bylo původně dost členité, a dochovaly se informace, že bylo i pořádně vlhké, s jezírky a potůčky, a to nesoudím jen z toho, že nedaleko odsud směrem do kopce je místo, kde se říká Na Rybníčku, a ulice V tůních (a už vůbec ne z toho, že do ulice V jámě se odbočuje z Vodičkovy ulice :-)). Jak píše Ruth ve své Kronice královské Prahy: "Jméno odtud, že tu před založením Nového města bývaly nějaké rokle a jámy, do nichž stékala voda z okolních míst vyšších. Do jam těch pasíři ze sousední ulice Pasířské házívali odpadky koží." Na první pohled by se mohlo zdát, že tahle krátká příčná spojka Vodičkovy a Štěpánské ulice nenabízí celkem nic zajímavého - snad kromě rekonstruované nástěnné reklamy na Voskovce a Wericha (kde ostatně jinde, když ne poblíž jejich legendárního Osvobozeného divadla v paláci U Nováků, jehož boční průčelí tvoří podstatnou část jedné strany této ulice). My ale v naší speciální blogové rubrice povětšinou nehledáme věci obrovité, ale naopak nenápadné Pražské drobnůstky. No a jedna z těch drobnůstek je natolik nenápadná, že jsem si jí na svých četných toulkách centrem Prahy doposud nikdy nevšiml. Až teď, když jsme se do tohoto koutu Nového Města pražského vypravili v úplném závěru společné víkendové vycházky s lidmi kolem dlouhodobého projektu Pražské domy, jsem tudy nehleděl jen rychle projít na zajímavější místa, ale měl jsem čas se trochu rozhlédnout, zvednout hlavu a koukat přesně ve smyslu přiléhavého českého rčení "co kde lítá". Protože andělé, myslím, převážně létají nebo jsou či aspoň měli by být letuschopní. Zvlášť mají-li takoví andělé ochraňovat nevinné a bezbranné proti zlým nástrahám světa; to, myslím, byla a je pořádná makačka vždycky, takže křídla se rozhodně hodí.

 

Možná proto, že mě nikdy nenapadlo navštívit zdejší moderní hotel, k němu přiléhající tapas restauraci či thajské masáže, jsem si nikdy nevšiml anděla s dítětem nad vchodem do těchto dnes ryze komerčních prostor. Našrouboval jsem na foťák teleobjektiv a udělal jsem si pár fotek. Jen aby na nás kvůli mně z hotelu nevyběhla ochranka, že opět fotím něco, co bych fotit neměl; překvapilo by mě, kdybych právě teď nebyl na hotelové kameře. Ale co přesně ten anděl představuje? Dá se těžko předpokládat, že by některá z místních firem používala "anděla ochraňujícího dítko" jako logo. Ale nemylme se, kdysi tomu tak bylo, jak jsem zjistil, když jsem se pohroužil do hlubin internetu, abych o tomto místě zjistil více informací. Dovolím si teď s vámi se o pár z nich podělit.

 

Jak už jsme se dozvěděli při vycházce, dům čp. 1263, který má sochu anděla-ochránce nade dveřmi, je nejspíš až z poloviny 19. století; ulice V jámě nebyla ve starších dobách zcela zastavěna, čemuž odpovídají vysoká popisná čísla některých zdejších domů. A právě tento dům si na konci 19. století vyhlédla a pro své účely zakoupila Kongregace chudých dívek Ježíše Krista, aby zde v roce 1895 zahájila provoz charitativního ústavu - Sirotčince Anděla Strážce. Ludmila Spoustová ve své bakalářské práci Kaple v pražských nemocnicích v době od vlády Josefa II. do začátku 1. světové války (Katolická teologická fakulta UK Praha, 2007) uvádí, že v letech 1904 až 1906 probíhala adaptace domu pro účely kongregace prováděná stavitelem a architektem Karlem Hübschmannem, při které mimo jiné vznikla i ozdobná nika nad vchodem se sochou symbolizující poslání zdejšího ústavu. Mimochodem, z téže bakalářské práce vyplývá, že kaple řádu se sakristií bývala v uličním traktu v přízemí, vlevo při pohledu z ulice, takže bych řekl, že kdyby se mohly prolnout podoby domu tehdy a nyní, nejspíš by kaple zasahovala někam k dnešní hotelové recepci.

 

Hledal jsem dál a objevil jsem zajímavou a velmi podrobnou publikaci Rudolfa Seckého Dobročinné spolky a ústavy soukromé v král. hlavním městě Praze a předměstích. Díl I.: Péče o děti osiřelé, opuštěné, zanedbané a zmrzačelé, která vyšla v Praze roku 1905, tedy přesně v době adaptace domu. Pan Secký píše o sirotčinci celkem podrobně a s praktickými detaily, tak si dovolím ocitovat:

 

Dívčí sirotčinec Kongregace chudých děveček Ježíše Krista v Praze-II. čp. 1263

 

Ústav tento založen byl zvěčnělou lidumilnou hraběnkou Kristinou Schoenbornovou (pozn.: stojí za to se podívat i na odkaz; jak jsem pochopil, byla to taková tehdejší ženská obdoba Vojty Náprstka, se kterým navíc intenzivně spolupracovala) r. 1885, ježto táž uznala, že není v Praze žádného ústavu, kde by se ubytovaly chudé, nemocné dítky. Ježto počet chovanek průchodem let stále se vzmáhal, zakoupila kongregace r. 1895 dům v Jámě (Praha-II.) č.n. 4, kdež až dosud ústav se nalézá.

 

Dívky přijímají se do ústavu mezi 4. a 11. rokem a bývají zde v péči až do 16. event. 17. roku. Školy navštěvují veřejné. Po svém propuštění ze školy vykonávají dívky všechny domácí a obyčejné práce ruční, načež se, má-li dívka dostatečné fysické zdraví, po 15. roce umístí v řádné rodině do služby. Chovanky, jež z ústavu vystoupí, mohou v neděli a svátek bráti podílu na zábavách v ústavu a mohou kdykoliv o radu  a pomoc ve dřívějším svém domovu žádati.

 

Do ústavu přijímají se dítky zcela nebo polo osiřelé dílem za plat, dílem bezplatně. Měsíční taxa činí 20 K. Za dítky bez platu přijaté vzešlé ošetřovné hradí se z dárků dobrodincův.

 

Ze 143 dívek v ústavě od založení ošetřovaných, nastoupilo jich 46 do služeb, 27 dítek bylo převzato příbuznými do vlastní péče, jedna absolvovala kurs učitelský, 2 obchodní školu, 2 mateřský kurs a 4 vstoupily do kongregace, kdež věnují se výchově dítek a ošetřování nemocných.

 

Zkusil jsem zapátrat i v historii příslušné kongregace a pod heslem Poor Handmaids of Jesus Christ jsem na Wikipedii našel informaci, že jedním z 8 míst v Čechách, kde kongregace fungovala, byl i Waisenhaus zum hl. Schutzengel, který oficiálně zahájil svou činnost v Praze 13. září 1895.

 

No a v pozdnějším - již československém - Věstníku Ministerstva sociální péče z roku 1922 je drobná zmínka o tom, že sirotčinec V jámě na Novém Městě má aktuálně 94 chovanek z celkového počtu 100 míst a uvádí se zde i celkem zajímavý obecný údaj, že "Průměrná výše nákladu za jeden ošetřovací den je asi 7 Kč na jedno dítko". Před podzimními volbami nabízím tuto informaci všem politickým zájemcům, aby na ní mohli ukazovat, za jak lepší současnost jsou jim dnešní dítka (a zdaleka nejen ta) povinována vděčností.

 

Paradoxně, mnohem méně informací než o začátcích fungování sirotčince, jsem našel o jeho konci. Mrazivá informace, že sirotčinec skončil oficiálně svou činnost přesně 11. května 1945, spolu s nesporným faktem, že ho provozovala německá katolická kongregace (její zakladatelka Maria Katarina Kasper byla v říjnu 2018 svatořečena) dává tušit, že to v rozbouřené době konce válečné vřavy nebylo ukončení příliš přátelské. Nikde jsem však zatím nenašel žádné podrobnosti, např. kolik chovanek tu ještě bylo v té době v péči řádu; je možné, že se vše rozpadlo v pohnutých dobách před osvobozením Prahy, nemůžu vyloučit ani to, že ještě nějakou dobu ústav přežíval pod jinou hlavičkou a postupně se aspoň některé chovanky zabudovaly do státní sítě dětských domovů. Každopádně, v 50. letech už zde bylo rozhodně "uklizeno", protože mohla proběhnout další podstatná stavební rekonstrukce. Socha nad vchodem nakonec tuto rekonstrukci přečkala, stejně jako ještě rozsáhlejší modernizaci cca před 10-15 lety. Kdoví, možná to byla podmínka památkářů zachovat aspoň fasádu a sochu anděla jako určitý symbol kontinuity místa, možná se historický artefakt novým majitelům jednoduše líbil, i když při pouhé představě provozu docela velkého charitativního ústavu v bezprostředním okolí Václaváku, kde jsou jistě parcely vzácné a drahé, by mohla ranit mrtvice nejednoho úspěšného developera.

 

Znáte mě, jak jsem zvědavý, tak vás asi nepřekvapí, že mi to nakonec nedalo a rozhodl jsem se zajít se podívat i dovnitř domu a zeptat se na hotelové recepci, jestli třeba nemají pro své hosty zpracovaný nějaký přehled historie místa, kde se hotel nachází. Recepční mě přijal velmi vlídně, byť konverzovat jsme museli anglicky, Čechů tu asi běžně mnoho nenocuje. Ukázalo se, že žádný "historický výcuc" pro svou klientelu nemají, ale o bývalém sirotčinci právě díky soše nad vchodem vědí, a dohodli jsme se, že oba aktivujeme odděleně své vlastní informační zdroje a naše zjištění si poté vyměníme. 

"Ale já vás přece znám!" rozjasnila se panu recepčnímu tvář, když jsme se loučili a on měl příležitost si mě pozorněji prohlédnout, takže jsem měl na chviličku docela příjemný pocit, že začínám být celebritou, kterou znají i anglicky mluvící hoteloví recepční. "Vy jste si tu před pár dny tu naši sochu fotil!" 

 

Dnes vás prostě lidé poznávají, jenom když vystupujete na obrazovce. A je skoro jedno, jestli ta obrazovka přenáší televizní signál z Eurovize nebo obrázky z bezpečnostní kamery nad chodníkem :-). 

 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.