Deset let od Velké japonské cesty

Přesně před deseti lety jsem se domníval (posléze se ukázalo, že mylně), že vyrážím na svou největší životní cestu. Abych zmátl případné stopaře (to si pamatuji z indiánek), vzal jsem to prohnaně nejdřív kousek na západ, ne daleko, jen z Dobřichovic do Paříže, a když jsem se uklidnil, že po mně - jaký optimismus! - nejspíš nikdo nejde, zahnul jsem do skutečně kýženého směru - na ten nejdálnější východ, jaký je pro našince k dispozici. 

Dlouhých 44 let jsem si vůbec neuměl představit, že bych se někdy trmácel takovou dálku, abych se dostal naživo do míst, kde z našeho pohledu slunce začíná svůj dlouhý pracovní den. Jaký bych asi měl mít důvod poznávat na vlastní oči tuto v mnoha ohledech (zdaleka ne pouze geograficky) nesmírně vzdálenou zemi? Stačil ale necelý rok a všechno bylo jinak a já si naopak neuměl představit nic jiného. Jet kamsi na jih ke Středozemnímu moři nebo vyrazit do nějakých vlídných hor, jako to občas dělám za normálnějších podmínek? Kdepak! Tentokrát prostě MUSÍM do Japonska, je to věc zcela jasná a nezvratná, protože se mi najednou z těch nejlepších, nejpádnějších a samozřejmě taky nebláhovějších možných důvodů zachtělo dýchat (třebas místy znečištěný) japonský vzduch, rozhlédnout se z vrcholů (třebas obtížně dostupných) japonských hor, vplynout do (třebas nesnesitelně rušných) japonských velkoměstských ulic a sdílet (třebas ne úplně bezprostředně) společný japonský prostor. Nejsnadněji se člověk rozhoduje, když za něj rozhodnutí činí jeho touha.

Přesně před deseti lety začal můj přímý vztah s krásnou, tajuplnou a historií a tradicemi prodchnutou japonskou zemí (první z dlouhé řady blogových reportáží se jmenovala Úvodní prolínání kultur, napsal jsem ji ještě na palubě mohutného Airbusu A380 a publikoval jsem ji ráno po dvanáctihodinovém letu přímo z letiště Narita). Na rozdíl třeba od Řecka nebo jižní Francie jsem nikdy ani na chvíli nesnil o tom v Japonsku trvale žít, to by myslím, při principiální odlišnosti našich povah nepřineslo štěstí ani jedné zúčastněné straně, ale vždycky jsem tu zemi chtěl poznávat a dozvídat se o ní informace z nejrůznějších stran, nejen z té, která je fotogenicky přivrácena k slunci. Něco jsem znal z doslechu od očitých svědků, něco maličko jsem stihl při své cestě před deseti lety, jejíž start zde dnes připomínám, špetku jsem k tomu přidal při své druhé cestě o čtyři roky později a něco přidávám od té doby postupně - distančně, jak je teď moderní.

Jednoho dne ráno zahájíte cestu tím, že přejdete po vesnické lávce pro pěší přes romanticky zamlženou Berounku a druhý den už dorazíte do jednoho z nejrušnějších světových lidských mravenišť. Najdete aspoň 10 rozdílů? :-) 

Je jistě příjemné poznávat ve filmových dokumentech místa, která jsem měl příležitost osobně si projít, prohlédnout si je a přivonět k nim. Je příjemné vyměňovat si zkušenosti a zážitky s lidmi, kteří o Japonsku vědí mnohem víc než já. A je příjemné vybavovat si vzpomínky, které na rozdíl od mnoha jiných, přelétavějších, i po deseti letech trvají - navzdory určitému nepominutelnému okorávání mysli, které k tak dlouhým časovým úsekům patří. S potěšitelným vědomím, že přetrvaly tak dlouhou dobu a v takové intenzitě a že můj vztah k Japonsku po návratu z cesty nevyvanul a nezeslábl, stejně jako nevyvanula a nezeslábla nádherná a neobyčejná touha, která mě k Japonsku kdysi přivedla, se mohu vrátit v duchu o deset let nazpět a říct si, že vše, co jsem tehdy prožil a co jsem se na blogu pokusil v sadě reportáží přímo z japonské reality (ve specializované rubrice Japonsko na vlastní oči) svým čtenářům zprostředkovat, mělo nejspíš tenkrát dobrý smysl, protože, zdá se, ho má i dnes.

Kdo rád fotí odrazy ve sklech a v zrcadlech, pro toho je hlavní město Japonska doslova ráj. Až budu mít někdy v Tokiu 2 týdny volna jenom na focení, budu vědět, co s nimi.

 

V mediálním světě samozřejmě frčí jiné jubileum: 20 let od útoku na věže Světového obchodního centra v New Yorku. Ale - beztoho, abych jakkoli zpochybňoval historický význam toho dne - pro mne je přece jen mnohem podstatnější to výročí, které si tu dnes připomínám, i když ho žádní samozvaní experti nebudou propírat ve zprávách a zasvěcených televizních diskusích. Tím lépe, že se o ně s nimi nebudu muset dělit.

Netuším, co bude za deset let a jestli vůbec něco. Vím ale už teď, že tou dobou to bude pro změnu dvacet let od okamžiku, kdy jsem poprvé vyrazil do místa které mě ovlivnilo víc než většina jiných. I když to vlastně z pohledu historie bylo jen mrknutí nádherného šikmého oka :-).

 

Doplňující a k dnešnímu tématu se dobře hodící informace: Mluvíme tu dnes o začátku jedné velké japonské cesty, tak vás třeba bude zajímat, že v pondělí 20. září v 18:00 budu mít komentovanou prohlídku své fotografické výstavy Začátek velké cesty, která je pořád ještě instalovaná v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna (ale pozor, s Japonskem výstava nemá nic společného :-)). Tak pokud jste to zatím ještě nestihli a chtěli byste se přijít podívat, poslechnout si mé povídání k vystaveným fotkám a osobně se mnou pak probrat vše, co vám bude milé, posílám srdečné pozvání a budu se těšit na viděnou.  

Fotka Začátek velké cesty, která dala výstavě v Divadle Kámen jméno a hodí se, myslím, velmi dobře i k dnešnímu připomínkovému článku, byť na ní nejsem přímo já :-).

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.