Pevnost Grivas aneb Na hradě Aliho Paši

Pozn.: Letos jsem sice svůj zamilovaný řecký ostrov Lefkadu nenavštívil, ale při pořádání fotoarchivu jsem narazil na jedno téma, které jsem měl připravené pro blogový článek, ale nakonec na ně ve fofru stále nových lefkadských zážitků nedošlo a po návratu už jsem se pak věnoval jiným tématům. Proto i letos obohatím rubriku Črty z Lefkady novým článkem, ve kterém představím jedno místo, které sice není přímo na ostrově, ale jednak s ním má hodně společného a jednak je z něj na ostrov moc pěkný výhled. 

 

Ať už na Lefkadu cestujete zdlouhavě po souši a moři nebo zrychleně vzduchem, soukromým tryskáčem nebo na půjčeném oslu, nakonec vždycky na ostrov dorazíte po silnici, protože i nejbližší letiště Aktio/Preveza je na pevnině mimo ostrov. No a když po té silnici opravdu jedete a na ostrov už vám schází poslední kousek, vlevo od silnice se objeví výrazný pahorek s rozsáhlou kamennou pevností Grivas. Hned, když jsem pevnost spatřil poprvé, to bylo při mé první návštěvě Lefkady v roce 2003, jsem si řekl, že sem se musím určitě podívat a pevnost si prohlédnout pořádně. Jenže znáte to - pak na ostrov skutečně dorazíte, zjistíte, že krásných zákoutí je tam nejmíň na tři životy a vy máte k dispozici necelé dva týdny. Když pak přijíždíte příští rok znovu, znovu míjíte pevnost, znovu jste plni odhodlání a znovu vám do toho krásný ostrov hodí vidle. Přece není možné, aby to nevyšlo?! říkáte si potřetí, a ono se ukáže, že to možné je. I počtvrté a popáté... Nebudu zdržovat s podrobným výčtem: Nakonec mi naplnění dávného předsevzetí trvalo dlouhých 16 let a 12 návštěv ostrova. A pak jsem se jednoho rána vypravil ve velmi příjemném květnovém povětří s foťákem do hlavního města ostrova a došlo mi, že k pevnosti je to odtud vlastně jen asi hodinka rychlou chůzí, tak jsem přidal výlet mimo ostrov k pevnosti Grivas do svého odpoledního plánu. Jestli se to nepovede ani tentokrát, tak už asi nikdy!

 

Pokud byste chtěli udělat něco podobného, jen musím hned na začátek poznamenat, že autem nebo na motorce je cesta k pevnosti Grivas mnohem příjemnější než pěšky, a to říkám jako člověk, který pěšky chodí rád. Zpočátku má pěší výletník skvělý výhled: Musíte totiž napřed jít kolem silnice po dlouhém náspu sevřeném dvěma lagunami až k plovoucímu mostu přes kanál oddělující Lefkadu od pevniny (podrobněji jsem o tom psal v článku Ostrovem každou hodinu aneb jak si udobřit partyzána). Pokud máte kliku, můžete kanál přejít hned, ale taky se může stát, že most bude právě otevřený pro lodě, takže auta i pěší musí v tom případě chvíli počkat. Když se vám podaří ostrov opustit, projdete kolem staré benátské pevnosti Santa Maura (Agia Mavra), která skýtá taky zajímavé pohledy. Pak se však před vámi otevře dlouhý rovný úsek, kdy musíte jít po kraji široké frekventované silnice spojující Lefkadu s pevninou, po silnici stále frčí nejvyšší možnou rychlostí spousta osobních aut i náklaďáků, a i když jdete rychle, nepříjemná cesta moc neodsejpá, tím spíš, že cíl vaší cesty dlouho není vidět. I když moře je hned vedle a při troše dobré vůle můžete pozorovat místní rybáře i vodní ptáky v mělké laguně (na podzim se tu občas srocují i velmi početná hejna plameňáků), stejně jsem z té cesty - když navíc docela ostře pálilo odpolední květnové slunce - neměl dvakrát požitek.

Ale každá cesta, příjemná i méně příjemná, někde končí a ta moje k pevnosti Grivas končila u první silniční odbočky k vesnicím Peratia a Plagia (mimochodem, dá se tudy pak pokračovat i dál až k další velké pevnosti Agios Georgios, ale k tomu už je opravdu nutné nějaké přibližovadlo). Na křižovatce hned pod pevností mě přivítala ne zrovna vycíděná autobusová zastávka s opřeným kolem, na kterém nejspíš dorazil k rannímu autobusu někdo z nedaleko bydlících vesničanů.

  

"Podhradí" vedle hlavní silnice není zrovna příliš romantickým koutem světa; při mé návštěvě tu byl dost čurbes (autobusová zastávka byla jen drobným předkrmem k podivným malým skládkám všelikého nepořádku a odložených předmětů a strojů různého druhu). Ale stačí zvednout hlavu a spatříte na skalním ostrohu pevnost Grivas v její plné kamenné kráse, hrdě povznesené nad binec pod kopcem.

 

Na břehu laguny oddělující Lefkadu (v pozadí) od výběžku řecké Akarnanie, jejíž součástí už pevnost je, se docela klidně a spokojeně pásl kůň. Chvilku jsem ho podezříval, že to byl on, kdo na dnešní pastvu přijel na kole opřeném o vedlejší autobusovou zastávku, ale styděl jsem se ho svou lámanou řečtinou zeptat.

 

   

 

Abychom se dostali nahoru do pevnosti, musíme to vzít obchvatem kolem vysokých kamenných stěn zabudovaných do skalního podloží. Dočetl jsem se, že původně tu od 17. století stával osmanský klášter (v turečtině "teke"), proto se pevnost postavená na jeho místě začátkem 19. století také nazývala Teke a u zmínek o pevnosti jsem často vídal oba názvy, tedy Grivas (Teke).

Vstupní brána do pevnosti je zasazená do mohutné věže a určitě by nebylo nijak snadné ji dobývat. Pevnost Grivas nechal vystavět janinský Ali Paša na začátku 19. století, tedy v době, kdy měl zálusk na ovládnutí Iónských ostrovů. Lefkada tou dobou patřila do tzv. Sedmiostrovní republiky pod patronací Ruska a Osmanské říše (těmi sedmi ostrovy z názvu byly Korfu, Lefkada, Kefalonia, Zakynthos, Ithaka, Paxos a Kythera), ale vztahy se sousední oblastí pod nadvládou Aliho Paši byly velmi napjaté. Doba ale byla v této oblasti turbulentní, takže pevnost dokončená v roce 1806 vlastně už za pouhý rok pozbyla svého původního hlavního smyslu, protože Lefkadu v roce 1807 ovládli Francouzi, Ali Paša musel výrazně pozměnit své původní dobyvačné cíle a přenechal tuto pevnost rodině Grivasů, jejíž jméno původní pevnost Teke převzala.

Po vstupu hlavní branou procházíme prostorem, který je i v poledním slunci dost tmavý, přestože se velký otvor ve zdi snaží přivést sem z nádvoří pevnosti dostatek světla. Tady je asi nejlépe vidět, jak jsou kamenné zdi spodní části opevněné věže silné, a na jak silný úder asi tedy byly svými staviteli dimenzované.

Přístupová cesta pak pokračuje na nádvoří pevnosti, kde podle zmínek, které se mi podařilo dohledat, bývaly pod improvizovanými přístřešky uskladněné zásoby střelného prachu pro potřeby místní posádky. Během mé návštěvy bylo nádvoří zarostlé vysokou a čerstvě zelenou travou, což je podstatný rozdíl oproti letním měsícům, kdy tu bývají (podle řady fotek, které jsou dohledatelné na internetu) jen sluncem vypálené ušlapané zbytky. Já mohl vidět, že na jaře tu asi návštěvníků moc nebývá, protože pěšiny byly zarostlé bujnou vegetací, kterou jsem si musel prorážet cestu. 

Po pevnostních schodištích se dá vystoupit do úrovně původních hradeb (jsou vysoké asi 10 metrů). Je vidět, že i když zvenku vypadá pevnost celkem jednoduše, ve skutečnosti je její půdorys o něco složitější, a ještě komplikovanější je pak struktura vnitřních budov, které sloužily posádce. Mimochodem, pevnost prý má aktuálně soukromého vlastníka a řekl bych, že bude asi patřit k vedlejší zemědělské usedlosti. Docela by mě zajímalo, jestli ji vlastník během roku nějak využívá, protože žádné vstupné po mně nikdo nechtěl (na rozdíl od nedaleké pevnosti Santa Maura, která je mnohem více "institucializovaná" :-)) a všude bylo prázdno. V pozadí je docela majestátní kopec Lámia, jehož 395 metrů nadmořské výšky by bylo skoro zanedbatelných, kdyby ovšem nevyrostl bezprostředně vedle mořského břehu.

 

Když je řeč o zajímavém půdorysu, dovolil jsem si přibrat na ukázku i jednu cizí fotku pořízenou ze vzduchu, kterou jsem našel na webu www.golefkas.gr Na fotce je dobře vidět, jak je stavba přizpůsobená místu, na kterém vznikla. Na přiloženém odkazu najdete dokonce cca 3 minuty dlouhé dronové video, na kterém uvidíte pevnost z různých směrů a výšek. Asi nepřekvapí informace, že projekt osmanské pevnosti dělali pro Aliho Pašu francouzští inženýři. I z toho je vidět, jaké mocenské a vlivové propletence v době vzniku pevnosti v tomto kraji panovaly.

Na pohled to na jaře vypadá, že jste na krásně rozkvetlé louce, jenom holt jsou kolem vás zbytky kamenných zdí. Nevím, nevím, jestli se stavebníkovi náklady vložené do výstavby pevnosti vyplatily, ale dost o tom pochybuji. Ale možná kdybych byl tak mohovitý jako Ali Paša, tuhle otázku bych si vůbec nepoložil.

Když se na kamenný domeček na konci nádvoří podíváme z nadhledu, ukáže se, že je z hradeb pevnosti daleký výhled na dlouhé mořské pobřeží, celou zátoku a vidět je přes moře až k městu Preveza. Kdyby Ali Paša vybavil svou posádku slušnými dalekohledy, měli by jeho vojáci ze své strategické pozice místní moderní letiště jako na dlani :-).

 

Nasadil jsem tedy pro změnu teleobjektiv, abych vám ten daleký výhled přes příbřežní bažiny trochu přiblížil. Preveza v dálce je na této fotce už trochu zřetelnější a určitě stojí za to připomenout ze školního dějepisu, že právě v těchto místech se u mysu Aktion odehrála v roce 31 př.n.l. významná námořní bitva, ve které Octavianus (pozdější císař Augustus) vyprášil kožich vojskům Marca Antonia a egyptské královny Kleopatry. A na fotce je trochu vidět i velmi zajímavý maličký ostrůvek Sikelianou - to je ten malinký proužek pevné země za bažinami, který vykukuje v levé horní části obrázku a jehož jméno si pro sebe překládám jako "ostrůvek Siciliánů" (moc se jich asi na stísněný ostrůvek nevešlo, zvlášť když z volného moře přijdou vlny) a dnes je tu právě jen kostelík Agios Nikolaos a pár stromů. Tam bych se taky jednou chtěl vypravit, i když si na to budu muset sehnat loďku :-).

Přidávám ještě jeden obrázek přes nádvoří pevnosti v opačném směru, tedy směrem k Lefkadě, na kterou měli osmanští páni pevnosti zálusk. Popravdě, vůbec se jim nedivím, já bych tam taky nejradši byl pořád :-).

A to už je závěrečný výhled na Lefkadu z nejvyššího a k ostrovu nejbližšího místa pevnosti. Z asi 2 km vzdálené soupeřící pevnosti Santa Maura zazvonil kostelní zvonec (který byste na osmanské pevnosti Grivas logicky marně hledali) a další lefkadské pohádky byl konec. A jestli kůň pod pevností nenasedl na kolo a neodjel domů, možná se na šťavnatém břehu laguny spokojeně pase dodnes :-).  

Pokud se o krásný ostrov Lefkadu zajímáte blíž, máte s ním osobní zkušenosti či se tam chystáte vyrazit, můžete si přečíst i mé další články ze speciální rubriky Črty z Lefkady, třeba tam najdete i pár inspirujících námětů na zajímavá místa a zážitky, o kterých se v oficiálních průvodcích tolik nepíše.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dalšího nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se zase brzy na shledanou.