Pevnost Grivas aneb Na hradě Aliho Paši

Pozn.: Letos jsem sice svůj zamilovaný řecký ostrov Lefkadu nenavštívil, ale při pořádání fotoarchivu jsem narazil na jedno téma, které jsem měl připravené pro blogový článek, ale nakonec na ně ve fofru stále nových lefkadských zážitků nedošlo a po návratu už jsem se pak věnoval jiným tématům. Proto i letos obohatím rubriku Črty z Lefkady novým článkem, ve kterém představím jedno místo, které sice není přímo na ostrově, ale jednak s ním má hodně společného a jednak je z něj na ostrov moc pěkný výhled. 

 

Ať už na Lefkadu cestujete zdlouhavě po souši a moři nebo zrychleně vzduchem, soukromým tryskáčem nebo na půjčeném oslu, nakonec vždycky na ostrov dorazíte po silnici, protože i nejbližší letiště Aktio/Preveza je na pevnině mimo ostrov. No a když po té silnici opravdu jedete a na ostrov už vám schází poslední kousek, vlevo od silnice se objeví výrazný pahorek s rozsáhlou kamennou pevností Grivas. Hned, když jsem pevnost spatřil poprvé, to bylo při mé první návštěvě Lefkady v roce 2003, jsem si řekl, že sem se musím určitě podívat a pevnost si prohlédnout pořádně. Jenže znáte to - pak na ostrov skutečně dorazíte, zjistíte, že krásných zákoutí je tam nejmíň na tři životy a vy máte k dispozici necelé dva týdny. Když pak přijíždíte příští rok znovu, znovu míjíte pevnost, znovu jste plni odhodlání a znovu vám do toho krásný ostrov hodí vidle. Přece není možné, aby to nevyšlo?! říkáte si potřetí, a ono se ukáže, že to možné je. I počtvrté a popáté... Nebudu zdržovat s podrobným výčtem: Nakonec mi naplnění dávného předsevzetí trvalo dlouhých 16 let a 12 návštěv ostrova. A pak jsem se jednoho rána vypravil ve velmi příjemném květnovém povětří s foťákem do hlavního města ostrova a došlo mi, že k pevnosti je to odtud vlastně jen asi hodinka rychlou chůzí, tak jsem přidal výlet mimo ostrov k pevnosti Grivas do svého odpoledního plánu. Jestli se to nepovede ani tentokrát, tak už asi nikdy!

 

Modrooká řeka

Před více než dvěma týdny se kvůli zmatkovitě přijímaným protiepidemickým opatřením uzavřela vstupní brána na mou doposud nejrozsáhlejší výstavu Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020), která pořád ještě visí a podle poslední dohody s pořadatelem bude viset až do konce roku (jsem asi jediný fotograf, jehož výstava se "pro velký úspěch" už podruhé prodlužuje, aniž by bylo možné ji v dalším nastaveném čase spatřit :-)) v prostorách zámku v Dobřichovicích. Touto dobou jsem měl původně v plánu finišovat a provázet po výstavě jednu milou návštěvu za druhou, protože kdoví, kdy se mi zase povede svoje fotky veřejně představit v tak krásném prostředí, zatím to ale vypadá, že si na to budu muset nechat zajít chuť. Pokud by byl někdo ze zdejších vážených čtenářů tak odvážný, že by si chtěl navzdory aktuální nepříznivé situaci fotky v příštích týdnech prohlédnout při čistě individuální návštěvě, jsem připravený mu takový adrenalinový zážitek zajistit (dezinfekce i dostatečný prostor pro bezpečný rozestup jsou zajištěny). Pro všechny ostatní mám připravený alespoň kompletní výstavní E-katalog, kde najdete všech 51 vystavených fotek s popiskami i doplněnými výstavními texty alespoň online, když už je nemůžete spatřit ve skutečné velikosti a se všemi detaily na vlastní oči.

 

Nedělní miniglosy č.563

Z "časové banky" jsme si dnes opět vybrali během léta naspořenou hodinu, takže to vypadá, jako kdyby nám nějaký Velký hodinář přes noc rázem seřídil všechny sluneční hodiny. Uvidíme, snad budeme mít ještě letos pár dní příležitost užít si takové hodiny v chodu, i když slunce teď nejspíš musí jen nechápavě kroutit hlavou, jak se během těch pár zamračených týdnů proměnil život v naší středoevropské kotlince. Je vůbec možné při vědomí něčeho takového dál vydávat Nedělní miniglosy, blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu"? Na druhou stranu, přece nechceme být jako naši politici - ti verbálně hrdinní válečníci vhodní tak leda do pohodových mírových dob, kdy se vojska spokojeně šplouchají v bazénech a pořádají zahradní grilovačky. Ano, není žádný kumšt být dobře naladěný, když se vše daří, ale nemá snad větší cenu uchovat si aspoň zbytky humoru, když jinak končí veškerá legrace? Proto se i náš týdeník snaží i v aktuální nepříliš veselé době udržet si nadhled a vtip, jak jsou na to jeho čtenáři za více než 11 a půl roku jeho života zvyklí, a vychází - jako téměř každou neděli - dnes již po pětisté třiašedesáté.

 

O nenapravitelné lyře aneb Haiku z policejního protokolu

Kdepak, pravidla jsou pravidla! Jednou se něco jasně řeklo, vládní stenografky to zaznamenaly, na tiskovém na to prdli razítko, tak teď nemá cenu se vykrucovat. Před zákonem jsme si všichni tak nějak rovni. I kdyby sám pan ministr, nedej Bože, některé z těch pravidel porušil, určitě by... s velkou pravděpodobností... tedy snad... skončil na stejné židli jako vy... Nebo ty? Není tykání lyrám proti společenským pravidlům? Nebo aspoň proti policejnímu kodexu? Za normálního stavu by to asi byla zapeklitá událost. Ale máme stav nouze a to, holenku, jsou zakázané i mnohem méně podezřelé věci. Krucinál, smí se lyře říkat holenku, když je teď taková mela kolem pohlaví? Tak řekněte konečně něco! Cože? Vždyť vás není skoro slyšet! Tedy, to jsem zase jednou chytil službu!

O divoké kartě a chaloupce nad oblaky

Mám takový zvyk, těžko říct, zda pozitivní nebo kontroverzní, že kdykoli připravuji nějakou svou fotografickou výstavu, jedno místo v jejím složení předem rezervuji pro některou z tisíců fotek, které jsem nedlouho po jejich pořízení vyhodnotil jako neperspektivní, odložil jsem je do hlubokého archivu a už jsem vůbec nepočítal s tím, že je ještě někdy někomu ukážu. Hluboký archiv je u mě cosi jako odloučený sklad knihovny daleko za městem, ze kterého si sice knížku objednat můžete, ale budete muset nějakou dobu počkat, než do skladu někdo pojede, knížku zbaví pavučin a vrstev letitého prachu a dopraví ji zpátky do míst, o kterých už ani nedoufala, že se tam ještě někdy ocitne: Tento archiv už totiž nemám vůbec na svém počítači, ale jen na externím disku, který využívám jen zřídka, především pro občasné a nepořádné zálohování. Podobně jako si pořadatelé tenisových turnajů rezervují v turnajovém pavouku místa pro tzv. "divoké karty", tedy hráče, kteří by jinak nesplňovali podmínky pro účast v turnaji, ale z nějakého důvodu je dobré je do turnaje zařadit, i já mám připravenou takovou divokou kartu pro jednu z mých dávno odložených fotek. 

 

Nedělní miniglosy č.562

Pozn.: Právě mi po půldenní práci bez varování zcela zmizelo již skoro dokončené vydání Nedělních miniglos s kompletním úvodníkem i většinou vlastních příspěvků. Asi si dovedete představit, jaké to je, když se s něčím "pihňáte" takovou dobu, postupně text obrábíte a začišťujete, vylepšujete formulace a doplňujete odkazy a pak se najednou ocitnete opět před prázdnou obrazovkou a zjistíte, že z veškeré práce nezbylo nikde zhola nic, snad jen pár nezřetelných stop ve vaší paměti. Ale obávám se, že můj pochopitelný vztek věci nijak nepomůže, takže se musím do práce pustit znovu od začátku, v době, kdy už jsem měl téměř hotovo. Ufffff. Jestli to dnes nebude tak utřesené jako obyčejně, snad mi to odpustíte.

 

V posledních dvou měsících jsem byl zvyklý každý den se aspoň jednou zastavit na své výstavě Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na dobřichovickém zámku, abych zjistil, co nového se tam odehrálo, kdo výstavu navštívil a jak se mu líbila, případně prohodil pár slov s přítomnými návštěvníky. Teď jsem už týden na výstavě nebyl, a přesto vím přesně, co se tam za tu dobu odehrálo: NIC! Výstava je pro veřejnost zavřená spolu s celým zámkem, na vystavené obrazy, zbytečně otevřenou návštěvní knihu i přichystanou láhev s dezinfekcí padá prach a pravděpodobnost, že se situace změní, je vzhledem k nepříliš nadějnému vývoji epidemie minimální. Jedinou částí expozice, která je teď k něčemu dobrá, je kompletní E-katalog výstavy, který jsem narychlo připravil, aby bylo možné si fotky prohlédnout i na dálku a bez rizika; s osobní prohlídkou velkoformátových obrazů se to sice nedá srovnat, ale aspoň něco. No a protože mám za poslední týden "výstavní absťák", už jsem se docela těšil na přípravu nového vydání Nedělních miniglos, blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Snad nikoho neurazí, že se tento týdeník i v nepříliš veselé době snaží udržet si nadhled a humor, jak jsou na to jeho čtenáři za více než 11 a půl roku jeho života zvyklí. Přece nepřestaneme zrovna v době, kdy je trocha optimismu nejvíc zapotřebí, ne?!

 

Champollion ze Zákampí aneb tajuplný kámen v Nosticově zahradě

Zatímco dříve jsem byl v Praze prakticky každý den, protože to mám z Dobřichovic pouhou půlhodinku vlakem, přiznávám, že v současné neveselé koronavirové době tam jezdím, jen pokud je to nutné. Nemám proto moc příležitostí k tomu, abych dlouhé hodiny bloumal po městě, jak jsem na to byl zvyklý, a hledal zajímavá místa, která se mi v ideálním případě podaří zachytit i na fotkách. Fotografie Prahy tedy zrovna moc nepřibývají, i když na mé aktuální výstavě na zámku v Dobřichovicích tvoří celou třetinu všech vystavených obrazů. Přesto si ale s sebou nosím v hlavě seznam míst, kam se chci rozhodně podívat, až půjdu někdy náhodou kolem. A protože se mi včera díky souhře okolností a jednomu známému podařilo dostat po delší době na Kampu, vzpomněl jsem si, že jsem se chtěl podívat za Čertovku do Nosticovy zahrady, kde má být kamenný památník starodávné Wendlingerovy prádelny. Kámen prý má tvar mýdla a je do něj vytesán dnes už nezřetelný a nečitelný nápis, ze kterého je ovšem patrný alespoň letopočet 1659. 

 

Přestože jsem musel kolem toho kamene projít už mnohokrát, nikdy mě ničím neupoutal natolik, abych se o něj začal zajímat. Protože není velký (na výšku má s podstavcem asi metr), souvislosti se mi zdají být docela zajímavé, a navíc je s kamenem pro mne jako pro zvídavého člověka (ale zároveň i dějepisného neouka) spojena i řada otázek, jde, myslím si, o téma, které se skvěle hodí do mé tradiční blogové rubriky Pražské drobnůstky. Jak jsem zvyklý, udělal jsem si napřed na webu a v dostupných knížkách letmou rešerši, ale rozumných informací se mi moc získat nepodařilo, navíc se většinou v různých obměnách opakují, jak od sebe autoři navzájem opisují. Všichni se ale tváří, jako by kolem toho šutru bylo všechno úplně jasné a nebylo už třeba vůbec nic dodávat a na nic dalšího se ptát. No a já jsem naopak zvyklý ptát se, když mě něco zajímá a sám jsem na domyšlení podrobností hloupej, takže prosím zdejší odborníky na historii, aby mi pomohli pochopit, co se vlastně v rohu příjemné Nosticovy zahrady na Malé Straně nachází. 

O staré fotce, která si na fotografii jen hraje

V mediálním obklíčení koronavirové vozové hradby je docela těžké vyhnout se pokušení přidat další z hory nervních názorových článků, zaplevelujících ubývající myšlenkový prostor každého z nás, ve kterém většinou celkem zbytečně replikujeme to, co bylo nejspíš už mnohokrát řečeno jinými a v jiných souvislostech - tedy co se všechno ve skutečnosti kolem nás děje, kdo co zavinil, která nařízení mají a která nemají smysl a kdo je větší mizera, případně chundelatější ovce. Taky jsem chtěl původně napsat něco štěpného a náležitě nesmiřitelného na aktuální hlavní téma, zvlášť když moje fotografická výstava spolu se všemi ostatními kulturními akcemi zavřela veřejnosti své brány a musel bych být ještě o moc větší optimista, než jsem, abych se domníval, že je ještě otevře. Ale nakonec jsem si řekl, že sobecká hněvivá lítostivost nebývá v dobách, kdy má spousta lidí mnohem zásadnější problémy, nejlepší rádce, a i když zrovna nemůžu nikoho provázet mezi svými fotkami, což bych samozřejmě dělal neskonale rád, ještě to nutně neznamená, že musím do bezedné internetové latríny stesků přidat i svůj nevoňavý příspěvek.

 

Pozn.: Když už se běžní návštěvníci právě nemohou podívat na výstavu naživo, aspoň si všichni mohou v deštivých a ne úplně optimisticky vyhlížejících podzimních dnech prohlédnout kompletní E-KATALOG dobřichovické výstavy (mimochodem, ani teď není "živá" prohlídka výstavy pro opravdové zájemce úplně vyloučena; pokud si e-katalog otevřete a kouknete se přes tlačítko "vlevo dole" na průběžně aktualizované informace o výstavě, dozvíte se víc o aktuálních možnostech).

 

Nedělní miniglosy č.561

Už od dob velké povodně z roku 2002 vím, že jakmile řekne odpovědný politik, že situace blbě jen vypadá, ale ve skutečnosti je vlastně výtečná, protože ji má zcela pod kontrolou, je dobré být ve střehu, protože velký průšvih je už nejspíš za rohem. Za povodní bylo pár hodin po tomto výroku zatopeno "hermeticky uzavíratelné" pražské metro, které mělo být mimo jiné v nouzi krytem pro 300 000 lidí. Za koronavirové pandemie je za pár dní po podobných výrocích Česká republika nejpostiženějším státem EU. A když se zkusíme zeptat, jak se to mohlo stát, dostane se nám odpovědi, že za to můžeme my, protože vláda udělala všechno správně. Říkám si, že je velká škoda, že naše vláda má takový pech, že nemá k dispozici lepší obyvatelstvo; to by hned všichni viděli, jak bychom pod jejím osvícením vedením byli dobří! Popravdě, váhal jsem, jestli v tak těžkém období mám vůbec Nedělní miniglosy, blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vydávat, když v jeho nepsaném etickém kodexu mám už víc než 11 let jasně uvedeno, že si nechci dělat ani nepřímo legraci z tragédií, ale když premiér země hází odpovědnost za svá pochybení "hrdinně" na občany a prezident plní v těžké době svou státnickou roli flusáním uboze jedovatých slin (omlouvám se, ale jinak to opravdu říct nelze) všemi směry, domnívám se, že jedna tradiční áčtyřka textu NMg už jen stěží může situaci ještě víc pokazit.

 

O uklízecí náladě

Nevím, jak je tomu u vás, ale mne popadá tzv. uklízecí nálada opravdu jen jednou za čas: Nemyslím teď ovšem takové to normální a přirozené uklízení, když nechcete hned na prahu svého obydlí obrátit v úprk vzácnou návštěvu nebo když jste zrovna v karanténě a stejně nemáte co dělat. Myslím tím případ, kdy vás prostě posedne neodbytné nutkání uklidit aspoň malý kousek nepořádku, který vás obklopuje, i když právě máte na práci spoustu jiných věcí a nikdo vaše snažení stejně nemá šanci ocenit.

 

Dnes ráno mě takový výjimečný okamžik zase po dlouhé době potkal. Připravil jsem si snídani a když jsem jako tradičně ani celkem ještě zachovalým zrakem nemohl najít žádnou čistou lžičku, v hlavě mi sepnul dlouho nepoužívaný kontakt a rozhodl jsem se umýt všechno nádobí, které na mne už delší dobu vyčítavě hledělo z vysokého umělého pahorku v kuchyňském dřezu a jeho okolí. Když nastane uklízecí nálada, nelze takovému puzení odolat, i když jsem chtěl původně roznést po schránkách dobřichovických sousedů letáčky s oznámením o prodloužení své fotografické výstavy; nebyly zadarmo a když je neroznesu, budou to peníze vyhozené z okna. Jenže není vyslovenou provokací roznášet letáčky na kulturní akci v době, kdy se pomazané epidemiologické hlavy rozhodly veškerou kulturu zcela zastavit? "Kdoví, co na těch jeho barevných papírcích ulpělo za mikroskopický sajrajt," řeknou si popuzeně sousedi a v lepším případě rituálně upálí v krbu letáček, v horším případě mne. Nervy obyvatelstva jsou usilovnou několikaměsíční masáží médií, neustále zdůrazňujících, že každý jsme nebezpečím pro každého, napjaty k prasknutí a krby jsou po dlouhém létě vyhladovělé jako medvědi po tuhé zimě.

 

Pár osobních (po)volebních poznámek

Kdo mě trochu zná, dobře ví, že účast u voleb považuji nejen za báječnou demokratickou vymoženost, ale i za normální projev občanské odpovědnosti a slušnosti. Nikdy jsem se neschovával za výmluvy, že není koho volit, ani jsem se k volbám uraženě neotočil zády jen proto, že mě některý z mých favoritů zklamal; to se prostě v normálním běhu života v našem nedokonalém světě děje, že lidé - včetně nás samotných - občas někoho svým konáním zklamávají, takže není divu, že se to děje i v politice. Nijak zvlášť mě nestresuje ani pomyšlení, že můj hlas je jenom maličký díl velké volební skládačky a že se v tom velkém celku jeho význam rozmělní a ztratí. Kdyby tahle mudroval zedník nad zanedbatelností každé cihly v porovnání s mohutností výsledné stavby, moc by se toho kolem nás nepostavilo. Přestože zcela ctím právo voličů nevolit a např. občas lehce nadhozenou vizi povinných voleb odmítám tak ostře jako v politice jen máloco, přesto je takové rozhodnutí pro mě, přiznávám, obtížně pochopitelné, tím spíš, když z něho zaznívá nádech hrdosti. Ale snažím se nermoutit věcmi, které mohu sám jen těžko ovlivnit, a soustředím se na to, co ovlivnit mohu, tedy na svou vlastní aktivní roli voliče.

 

Nedělní miniglosy č.560

Nikdy bych nevěřil, že jindy tak únavné šablonovité zprávy o volbách budu někdy brát jako příjemnou změnu, doslova jako vlídnou osvěžující oázu ve spolehlivě žhnoucí poušti mediálního koronavirového šílenství. Ani tak jsem ale neměl dostatek odvahy a nezbytný deficit sebeúcty, abych si pustil předvolební stranickou šavlovačku v televizi. Dost na tom, že jsem se po dlouhé době vypravil vlakem do míst svého trvale neobývaného trvalého bydliště, abych mohl v převleku "na Sandokana" předstoupit před volební komisi a vložit do urny vydezinfikovaný volební lístek. Jen jestli krajské vlády vzešlé z těchto voleb budou taky tak "hygienicky čisté" jako prostředí ve volebních místnostech! Ať už je to ale jakkoli, vy jste na závěr volebního víkendu správně dali svůj hlas (a čas) Nedělním miniglosám, blogovému týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a mě velmi těší, že se našeho "nedělníku bez roušky" nebojíte, i když od něj už 11 a půl roku hrozí každý týden nákaza humorem.

 

V uplynulém týdnu jsem stihl na svém blogu zveřejnit jen jeden nový článek. Jeho téma ostatně souvisí s důvodem, proč jsem článků nestihl víc: Moje dobřichovická fotovýstava se totiž prodlužuje o 5 týdnů až do 7. listopadu, takže jsem měl co dělat, abych zajistil vše potřebné a o této změně dal pokud možno všem potenciálním dalším návštěvníkům vědět. A tak pro čtivce z vašich řad aspoň ještě jednou připomenu i jeden text z minulého týdne O cobydupu a mé první cestě do kina, ve kterém jsem zavzpomínal na svou první samostatnou návštěvu biografu, kde zrovna premiérově uváděli dnes už klasickou filmovou komedii Jáchyme, hoď ho do stroje.

 

Moje dobřichovická výstava se prodlužuje

Jak už jsem oznámil na facebooku i v několika stovkách mailových zpráv rozeslaných v uplynulých dvou dnech (pokusil jsem se oslovit i ty ze zdejších čtenářů, na které mám uchované nějaké e-mailové spojení), moje fotografická výstava Jedním obrazem, jednou větou (2018 - 2020) byla po dohodě s městem Dobřichovice prodloužena až do soboty 7. listopadu. Nepovedlo se tentokrát "zarámovat" výstavu tak symbolickými daty, jako tomu bylo v případě výstavy v roce 2018, kdy výstava startovala vernisáží 21. srpna, tedy přesně na 50. výročí okupace z roku 1968, a končila 28. října, tedy v den 100. výročí založení Československa. Znalci historie a pamětníci dřívějších neutěšených socialistických pořádků by ale mohli  vytáhnout aspoň to, že bude výstava končit na 103. výročí říjnové socialistické revoluce v Rusku, což sice není zdaleka tak zajímavé a připomenutíhodné výročí, ale aspoň něco :-).

 

Celkový pohled do výstavního sálu.