Pár osobních (po)volebních poznámek

Kdo mě trochu zná, dobře ví, že účast u voleb považuji nejen za báječnou demokratickou vymoženost, ale i za normální projev občanské odpovědnosti a slušnosti. Nikdy jsem se neschovával za výmluvy, že není koho volit, ani jsem se k volbám uraženě neotočil zády jen proto, že mě některý z mých favoritů zklamal; to se prostě v normálním běhu života v našem nedokonalém světě děje, že lidé - včetně nás samotných - občas někoho svým konáním zklamávají, takže není divu, že se to děje i v politice. Nijak zvlášť mě nestresuje ani pomyšlení, že můj hlas je jenom maličký díl velké volební skládačky a že se v tom velkém celku jeho význam rozmělní a ztratí. Kdyby tahle mudroval zedník nad zanedbatelností každé cihly v porovnání s mohutností výsledné stavby, moc by se toho kolem nás nepostavilo. Přestože zcela ctím právo voličů nevolit a např. občas lehce nadhozenou vizi povinných voleb odmítám tak ostře jako v politice jen máloco, přesto je takové rozhodnutí pro mě, přiznávám, obtížně pochopitelné, tím spíš, když z něho zaznívá nádech hrdosti. Ale snažím se nermoutit věcmi, které mohu sám jen těžko ovlivnit, a soustředím se na to, co ovlivnit mohu, tedy na svou vlastní aktivní roli voliče.

 

Popravdě, letos jsem sám s neúčastí na volbách nějakou dobu koketoval. Samozřejmě, že výmluv pro takový krok jsem našel dostatek: 

 

1. Všude kolem nás řádí zlý koronavirus, takže vycházet mezi živé lidi je zcela nepřijatelné riziko.

2. Jedná se jenom o krajské volby, navíc v kraji, kde sice mám formální trvalé bydliště, ale zajíždím tam posledních 10 let právě jen za účelem občasné návštěvy volební místnosti. Mohlo by mi tedy být jedno, jaké potentáty si zvolí "Plzeňácí", když já zatím stále ještě reálně dlím v kraji Středočeském.

3. Těch 160 korun, které mě bude stát jízdenka, bych mohl probendit účelněji než je vyhodit za hodinové trmácení vlakem tam a zase zpět. Ale mezi námi, za to se ani moc neopijete a když ano, tak špatně.

 

Samozřejmě, jde o pouhé výmluvy pokoušející se odvést pozornost od skutečného důvodu, prosté lenosti, které by se měl člověk poddat jen v případě, má-li to nějaké tvůrčí opodstatnění. To jsem pro své (ne)konání nenašel, takže jsem si vzal občanku a sváteční roušku a odjel volit do Rokycan.

 

V dnešním článku se nebudu moc věnovat samotnému průběhu volebního dne. Jako bytostný optimista jen doufám, že se příští generace - až uvidí ve starých šotech z archivu televizního zpravodajství záběry z letošních voleb - budou tolerantně usmívat jako my, když vidíme na předválečných záběrech praktické cvičení novorozenců s plynovými maskami, a nějaký budoucí Karel Čáslavský jim fundovaně vysvětlí, že tehdy nešlo o demonstrativní projev sympatií s kandidujícími Piráty, ale o standardní pravidla (byť platná jen pouhých několik let) tehdejšího chování ve společnosti jiných lidí a jejich kapének.

Spíš mě tentokrát zaujalo několik povolebních témat, o kterých se ještě nějakou dobu po volbách vede mnohostranná debata - aspoň do té doby, než se zase dostatečně zkoncentrujeme na hromadné vyšťourávání zbytků virů z našich nosů a rozpomínávání nad příslušnými trasovacími formuláři, do čeho všeho jsme tyto své nosy v posledních několika dnech strkali. Zkusím se podívat na několik pro mne asi nejzajímavějších výsledků letošních voleb, i když jejich význam nemusí být ani zdaleka takový, jaký by se mohl na první pohled jevit.

1. Další výhra Hnutí ANO

Dokud opozice nepochopí, že premiéra Babiše nepodporují jen hlupáci, kterým je nutno násilím rozevřít oči, aby svou hloupost dokázali nahlédnout v podstrčeném zrcadle, ale i spousta úplně normálních lidí, u kterých je nutné ostré argumentaci předřadit prostou lidskou úctu, bude ANO (k mé nelibosti) vyhrávat další a další volby  

 

2. Příliš časný propad komunistů

Máloco mi ve volebních výsledcích udělá takovou radost, jako když komunisté, strana, kterou považuji už 29 let za parlamentní anachronismus, nepřelezou v dané oblasti 5% hranici a nedostanou se tak do krajského zastupitelstva. Tentokrát tak k mému překvapení dopadli hned v devíti krajích a i v těch zbylých čtyřech prošli jen o tenký kočičí fous. Nevýhoda je, že teď začnou bít na poplach, pravděpodobně přitvrdí v konfrontačním tónu, protože zaryté odpůrce migrantů postupně z lůna strany odvádí SPD, příznivci extra pevné ruky zase dávají přednost Babišovu Hnutí ANO, a pro mladé krajně levicové nadšence jsou Piráti rozhodně víc sexy než nebojovní páprdové snící své vlhké komunistické sny o slavných včerejšcích. Uvidíme, jaké síly ještě stalinističtí pohrobci pod střechou KSČM dokážou zaktivizovat, ale věřím, že se díky tomu jen ukáže, že na zločinnou teorii zostřeného třídního boje 50. let se dnes už moc nových dušiček nechytí a že tolik propírané komunistické vlastenectví nakonec vždycky upřednostní kovaného čínského soudruha nebo vírou spřízněného afrického lidojeda před nadměrně svobodomyslným českým sousedem, jako tomu ostatně bylo kdykoli v minulosti.

 

3. Trochu falešný růst STANíků

Praktickými vítězi krajských voleb se v mých očích stali starostové všeho druhu v nejrůznějších účelových koalicích. Možná je tomu tak proto, že starosty známe z běžného života jako normální živé lidi řešící konkrétní problémy a ne jen jako vychytralé neschopné Belzebuby, dychtící po moci, po korytech a po možnosti škodit na všech stranách, jak si často předpojatě vymalováváme lidi vstupující do politiky dělat nutnou práci, na kterou sami nemáme schopnosti či žaludek. Čím výše ale volby míří, tím méně se tenhle celkem racionální přístup uplatňuje, takže aktuální dobrý výsledek Starostů může dost klamat a ve volbách do Sněmovny se odrazí podstatně méně, pokud vůbec.

4. Nedotažená Trikolóra

Čekal jsem, jak se na politické scéně v číslech uvede zatím pro mne dost neviditelný a neuchopitelný (kromě špiček) projekt pravicového odštěpku "opravdové ODS" a překvapení nepřišlo. Jsem zvědavý, jak tahle strana, která podle mne nemá ani tak programový jako spíš čistě personální důvod existence, překoná fázi, kdy další vydávaná energie nevede automaticky k dalšímu růstu, takže různí rychlokvašní podporovatelé začnou zvažovat, jestli nebude lepší vsadit na ztepilejšího koně z bohatšího chovu.

 

5. Humorné debaty o tom, kdo je vlastně vítězem voleb a co je to vůbec většina

Jako vždy nastal po volbách a po rozdělení mandátů rumraj, ve kterém se snaží úspěšnější subjekty vytvořit většinové krajské vlády, a jako obyčejně je doprovázený pláčem méně úspěšných vyjednavačů z řad vítězů voleb a jejich názorových příznivců, že kýžená vláda automaticky neskáče na ramena toho s nejvyššími dosaženými procenty. Sluší se proto, myslím, připomenout trochu pozapomenutý fakt, že většina není 20%, dokonce ani 30%, ale víc než 50%. A tuhle většinu prostě nakonec musí dát politické síly na základě výsledků voleb dohromady, pokud chtějí vládnout, a když toho nejsou schopné, mají peška. Nepřipadne mi na tom nic nesrozumitelného ani podvodného, tohle jednoduché matematické pravidlo je jasné předem a každému, byť samozřejmě ten, kdo má na konci vyjednávání v ruce černého Petra, vždycky řve jako tur, že jsou na něj ostatní zlí a že ho nepřípustně obcházejí, což by se jim mělo nějak zatrhnout. Kdo ale není schopný dát dohromady opravdovou většinu ve volbách rozdělených mandátů, prostě vládu (až na některé obskurní a ve většině případů nestabilní a neakceschopné menšinové varianty) nesestaví - ani ve státě, ani v kraji, ani v obci. Mně osobně to připadá jako celkem jednoduše pochopitelný a přirozený systém, který je v důsledku rozhodně demokratičtější než systém "Vítěz bere všechno, ať má procent, kolik chce", i když lidsky chápu, že to je sen každého vítěze voleb.

 

Jsem upřímně zvědavý, jakým způsobem proběhnou příští volby a jestli zůstaneme jen u roušek nebo už nám tou dobou naši řádně zvolení představitelé zajistí celotělové volební skafandry. A kdo je tak zvědavý jako já, nemůže "na místě činu" pochopitelně chybět. Ostatně v trvalém bydlišti by se měl člověk aspoň občas ochomýtnout, ne? :-)

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.