O staré fotce, která si na fotografii jen hraje

V mediálním obklíčení koronavirové vozové hradby je docela těžké vyhnout se pokušení přidat další z hory nervních názorových článků, zaplevelujících ubývající myšlenkový prostor každého z nás, ve kterém většinou celkem zbytečně replikujeme to, co bylo nejspíš už mnohokrát řečeno jinými a v jiných souvislostech - tedy co se všechno ve skutečnosti kolem nás děje, kdo co zavinil, která nařízení mají a která nemají smysl a kdo je větší mizera, případně chundelatější ovce. Taky jsem chtěl původně napsat něco štěpného a náležitě nesmiřitelného na aktuální hlavní téma, zvlášť když moje fotografická výstava spolu se všemi ostatními kulturními akcemi zavřela veřejnosti své brány a musel bych být ještě o moc větší optimista, než jsem, abych se domníval, že je ještě otevře. Ale nakonec jsem si řekl, že sobecká hněvivá lítostivost nebývá v dobách, kdy má spousta lidí mnohem zásadnější problémy, nejlepší rádce, a i když zrovna nemůžu nikoho provázet mezi svými fotkami, což bych samozřejmě dělal neskonale rád, ještě to nutně neznamená, že musím do bezedné internetové latríny stesků přidat i svůj nevoňavý příspěvek.

 

Pozn.: Když už se běžní návštěvníci právě nemohou podívat na výstavu naživo, aspoň si všichni mohou v deštivých a ne úplně optimisticky vyhlížejících podzimních dnech prohlédnout kompletní E-KATALOG dobřichovické výstavy (mimochodem, ani teď není "živá" prohlídka výstavy pro opravdové zájemce úplně vyloučena; pokud si e-katalog otevřete a kouknete se přes tlačítko "vlevo dole" na průběžně aktualizované informace o výstavě, dozvíte se víc o aktuálních možnostech).

 

 

 

Místo toho jsem sáhl do hlubokého archivu se svými dávnými fotografickými výtvory a řekl jsem si, že vám tu dnes ukážu jeden specifický kousek. Vypadá totiž jako fotografie, ale ve skutečnosti to fotografie není, protože k jejímu vytvoření nebyl zapotřebí žádný fotoaparát (mobilní telefon už vůbec ne, protože fotka je, odhaduji, tak z roku 1983 nebo 1984, a to byly mobilní telefony ještě dávno na houbách).

 

V té době jsem totiž dostal úžasný dárek: vlastní zvětšovák. Do té doby jsem fotky vyvolával doma za pomoci stařičkého rodinného zvětšováku původem někdy ze 60. let. Měl spoustu technických much, ale to já jako začínající fotograf taky, takže jsme se, myslím, docela dobře doplňovali. Ale měl i své nepřekročitelné technické limity, např. maximálně byl schopný udělat fotku velikosti 18x24 cm a to mi časem začalo být málo (i když o tom, že jednou budu dělat metrové i větší fotografie jsem samozřejmě neměl ani potuchy). Už nevím, jestli to byl dárek k Vánocům, k narozeninám, k úspěšné maturitě nebo k jiné příležitosti, ale vím, že mi udělal velkou radost a já pak postupně zkoušel různá jeho praktická využití. Pokud jde o velikost výsledných fotografií, zvětšovák měl úžasné možnosti, protože umožňoval i projekci negativního obrazu na vzdálenou stěnu, před kterou bylo možné nastavit fotopapír celkem libovolné velikosti. Prostě něco pro fotohračičku jako jsem já.

Tehdy jsem se rozhodl, že zkusím udělal pár obrázků jen s pomocí zvětšováku. Zkoušel jsem v prostoru pod přístrojem pokládat na citlivou vrstvu fotopapíru nejrůznější předměty a skládat z nich kontaktní obrázky, které jsem okamžitě vyvolával. Vznikla docela obsáhlá testovací série, ve které jsem vyzkoušel snad všechny domácí skleničky, různé druhy trávy, či listů stromů a jako nejzajímavější se mi tehdy zdály předměty poloprůhledné, které vytvářely nejrůznější oku více či méně lahodící stíny (ostatně tahle záliba ve světlostínohrátkách se mě drží dodnes). Zároveň jsem zkoušel různé varianty kompozice, ač jsem tehdy neměl vůbec ponětí, o co jde. Prostě jsem hledal způsob, jak vytvořit obrazy, které by mi připadly zajímavé, byť v tomto případě nešlo o fotografii v pravém smyslu slova, ale spíš o cosi jako neumělou fotografiku.

Teď zpětně vidím, že už tehdy jako "pozdní teenager" jsem měl jednu vlastnost, která mi zůstala do dnešních dní: Zkušenosti ze všech mnoha pokusů (a byly jich opravdu desítky) jsem nakonec dal dohromady do jediného "závěrečného" jednoduchého obrázku. Je na něm zachycená malá skleněná nádobka (snad popelník nebo malá širší vázička?) a bílá kolečka vytvořená na fotopapír položenými neprůhlednými mincemi té doby (odhaduji to na dvacetníky, padesátníky, koruny a dvoukoruny). Nu, kdo by tehdy tušil, že se výsledek takového hračičkování s novým zvětšovákem uchová ve tmě jednoho z málokdy otvíraných šuplíků víc než 35 let? Pro zajímavost jsem původní obrázek přefotil a ukazuji vám ho tu jako příklad, že hrát se světlem se dá velmi různorodým a někdy doslova triviálním způsobem. Vždyť zvětšovák mi tehdy vlastně sloužil jako pouhý inteligentní světelný zdroj, takže by se dal nahradit i mnohem jednodušším systémem dávkování světla. Dnes bych snímek samozřejmě udělal kompozičně úplně jinak, ale na tom nezáleží, vždyť proto poznáváme různé fasety světa i nás samotných, aby se spolu s tím postupně vyvíjel i náš způsob vyjadřování. K lepšímu? K horšímu? Kdo ví? Ale kdyby nic jiného, je to dobrá ukázka, že stojí za to pořádně prozkoumat možnosti každého nového přístroje :-).

 

 

Vlastně ani nevím, kde můj tehdejší nový zvětšovák dnes je. Nejspíš zůstal na půdě v mém bývalém rokycanském bydlišti, protože jsem ho postupně úplně přestal používat s přechodem na digitální fotografii. Na památku po úvodním průzkumu jeho možností mi zbyl aspoň tenhle malý obrázek, o němž jsem ještě včera netušil, že se zachoval, stará fotografie, která de facto není vůbec fotografií, i když se za ni neomaleně vydává. 

 

Ale od toho přece domácí archiv je, aby občas vydal hmatatelné svědectví, jací jsme taky byli, ne?

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.