Dva (půl)roky prázdnin

Jako malý jsem byl náruživým čtenářem verneovek. Nezajímaly mě indiánky Karla Maye, nebavil mě svět Rychlých šípů, ale verneovky jsem hltal a myslím, že jsem tenkrát přečetl všechny, které v té době existovaly v knihovnách v českém překladu. Nádherný svět plný originálních a přitom rozkošně starodávných vynálezů a naučně dobrodružný děj mě lákal obracet stránku za stránkou, všechno, o čem Jules Verne psal, jsem si uměl představit a z těch představ mi běhal velmi příjemný mráz po zádech. Vlastně jen jeden Verneův "vynález" jsem si nikdy představit nedovedl, tak neskutečný mi svým rozsahem a souvisejícími nedozírnými možnostmi tehdy připadl: Dva roky prázdnin!

Od té doby jako kdyby se chimérická představa dlouhých prázdnin schovávala někde hluboko v mém podvědomí. Jako student jsem měl normální prázdniny, které nástupem do práce postupně přešly v normální každoroční dovolenou. Nejdelší - a z mého pohledu zcela mimořádné - pětitýdenní volno jsem spojil před čtyřmi lety s putováním po Japonsku (reportáže z této cesty si mohli číst zdejší návštěvníci na blogu prakticky každý den a dodnes jsou v rubrice Japonsko na vlastní oči hojně navštěvované). Ale podobně jako občas člověk cvičně fantazíruje o tom, co by asi udělal s miliónovou výhrou ve sportce, čas od času mu prolétne hlavou i to, jak by asi využil podobné verneovské dva roky prázdnin. A možná by stačil i rok, proč ne? Co všechno asi bychom mohli za tu dobu stihnout a jaké sny si splnit, kdybychom dostali jako dárek takhle dlouhé volno a nemuseli trávit většinu dne v práci? Řekněte sami: kdo po něčem takovém nikdy v životě nezatoužil?

 

Nedělní miniglosy č.451

Minulou neděli jste si mohli přečíst mimořádné jubilejní vydání Nedělních miniglos, které obsahovalo výběr toho nejlepšího, co vyšlo v posledních padesáti číslech: Nedělní miniglosy č.450. Dnes se v novém vydání, které odpovídá číslu v názvu slavného románu Raye Bradburyho, tedy v 451. čísle svérázného týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", opět pokorně vrátíme k normálnímu režimu, tedy ke glosování několika vybraných událostí uplynulého týdne. Dnes nakoukneme do přítmí archivu Ministerstva obrany, necháme si ornitology vysvětlit jednu záhadu, která byla donedávna pošetile považována za případ pro kriminalisty, a podíváme se společně na to, jaké nové gramatické vzory rodu mužského budou ústy Andreje Babiše žádat o důvěru českých poslanců :-).

 

O naražečích moderního věku

Poslední dobou potkávám čím dál víc osob (a abych nevypadal jako nějaký nadřazený mravokárce, připouštím, že i já se v této skupině občas ocitám), kterým říkám pracovně "naražeči". Ne, nemá to žádnou souvislost se středověce divokým a sadistickým Vladem Naražečem, nejde o narážení někoho na něco, ale narážení někoho do někoho jiného. Dnešní naražeči netřímají v ruce těžký meč na machometány (i když z hrdinských hospodských či internetových promluv některých z nich by se to tak občas mohlo zdát), ale cihličku chytrého moderního telefonu. Buď na displeji mobilu sledují film, od kterého se prostě není možné odtrhnout ani za chůze, nebo jsou plně pohrouženi do jakési hry, chatují s kamarády, pochodují slepě podle nápovědy v mobilní mapě, aniž by se rozhlédli kolem sebe, kde právě jsou, nebo obraz sama sebe právě přímo přenášejí někam na sociální sítě v přesvědčení, že ostatní bez jejich aktuálních videí nemohou žít.

 

Nedělní miniglosy č.450

Poslední speciální miniglosové číslo vyšlo loni 23. dubna jako Nedělní miniglosy č.400 a našli jste v něm výběr nejlepších glos z těch, které jsem publikoval ve čtvrté stovce vydání. V dnešním jubilejním výběru se zaměřím na vydání č.401 až 449, ve kterých celkem vyšlo 322 miniglos. Zajímavé je, že dříve standardní porce pěti miniglos vyšla v posledních 50 číslech pouze jednou (NMg č.414), většinou vyšlo miniglos šest (celkem 26x), ale v 16 případech bylo miniglos sedm, v pěti případech 8 a jednou vyšlo dokonce 9 glos (NMg č.404). Do dnešního jubilejního 450. čísla jsem nakonec vybral 40 miniglos, které čistě subjektivně považuji za nejlepší, za takové, z nichž snad všechen vtip nevyprchal bezprostředně po publikování a není k jeho odhalení nezbytné znát přesný dobový kontext. Samozřejmě, každý by asi udělal svůj výběr jinak a je docela dobře možné, že za týden v jiné náladě a odlišném rozpoložení by i moje jubilejní "bestofka" vypadala jinak. Ale v tom je kouzlo i nespravedlnost historie, že se někdy prosadí méně dobré na úkor lepšího a nemusí v tom být ještě pokaždé automaticky nějaký podvod, korupce či zlý úmysl.

 

Dvojité ukřižování

Pavouci prý přinášejí štěstí, takže bych z fotky pořízené nedávno na Lefkadě v kostele Agios Ioannis Prodromos u horské a kdysi i dost významné obce Alatro (kdysi jsem i něm psal v článku Vesnička Alatro - za starými benátskými freskami) měl mít radost. Nevím proč, ale spíš mi tenhle záběr připadá trochu symbolický a že by ta symbolika věštila do budoucna něco dobrého, to se mi moc nezdá. Chtěl jsem, aby bylo tělo pavouka zaostřené a Kristovo tělo přece jen už lehoulince rozmlžené, litoval jsem, že jsem si do Řecka nevzal svůj nejmenší objektiv - hodně světlou pevnou padesátku, která by byla pro takový záběr optimální.

 

Oázy

Barevné oázy

uprostřed tvých očí

zjemnila ranní rosa.

Po dlouhé cestě pouští

snadno pak

zapomínám na tabu

pro tvá ústa bosá,

koupu se

ve tvém půvabu,

s rozkoší smývám prach,

který voní,

voní levandulí.

V písečném moři chutí,

které se neodpouští,

dvě oblázkové ryby

se jedna k druhé tulí

a uchem jehly

i velbloud vznosně kráčí.

A jako vždycky,

oázy na mne

působí magneticky,

ať už se právě usmívají

či mračí :-).

Nedělní miniglosy č.449

Po třítýdenní přestávce, během které se všichni členové redakce NMg s gustem ráchali v Iónském moři a okouzleně obdivovali jarními květy doslova obsypané hory řeckého ostrova Lefkada, se opět vracíme k pravidelným vydáním týdeníku Nedělní miniglosy. Dnešní číslo bude standardní na rozdíl od vydání příští neděli, kdy vyjde pravidelný jubilejní výběr, tentokrát z čísel 401 až 449. Sám jsem zvědav, které z více než tří stovek příspěvků se do výběru dostanou a docela se těším na to, že si jednotlivá vydání připomenu a uvidím, jak různé glosy fungují s časovým odstupem.

 

Gouldovy Bachovy Goldbergovy variace

Určitě se vám už někdy stalo, že vám začala hrát v hlavě nějaká neodbytná melodie, o které jste přesně nevěděli, co je to za skladbu, i když jste ji zjevně museli slyšet již víckrát, když si ji váš mozek zapamatoval do poslední noty (o něčem podobném jsem ostatně už v začátcích tohoto blogu psal ve fejetonu O písničkách pro každý den). Přesně to jsem teď zažil v Řecku. Melodie nebyla zrovna "místně příslušná", nebyly to žádné Theodorakisovy zlidovělé songy z Řeka Zorby, jak by se možná na dovolené v Řecku slušelo, ale byl to překvapivě Bach, jehož soustředěný atak bych na břehu Iónského moře opravdu nečekal, krásné a zprvu úplně jednoduché melodické téma. Čím víc jsem se snažil melodii z hlavy vypudit, tím neodbytněji se vracela a hrála tak naléhavě a nahlas, že snad z té hlavy musela být slyšet až ven mezi lidi, kteří šli právě kolem. Dokonce jsem se před místními obyvateli trochu styděl, že se mi takhle vkrádal na mysl právě "globalizovaný" barokní klasik místo nějakého lefkadského domorodce s buzuki, ale protože jsem stále ještě zvídavý, začal jsem hledat v bachovských nahrávkách vybavenou melodii, podobně jako kriminalisté na záznamech z bezpečnostních kamer hledají mezi davy kolemjdoucích tvář nějakého zločince. Hned druhého večera se to podařilo: Zjistil jsem, že v hlavě mi pod řeckým sluncem hrálo úvodní téma (tzv. Árie) k variacím Johanna Sebastiana Bacha (dnes hraných většinou na klavír) zvaným Goldbergovy variace, protože byly určeny pro interpretaci Bachovým mimořádně nadaným žákem Johannem Theophilem Goldbergem.

 

Rozkvetlé lefkadské hory

Na řecký ostrov Lefkada jsem se letos vypravil už pojedenácté, ale poprvé tomu tak bylo na jaře. Netušil jsem, že to může být tak obrovská změna oproti stejnému ostrovu na podzim nebo dokonce v létě. Samozřejmě, místní domy, památky i hory jsou víceméně na stejných místech (pojem "nemovitost" nabývá v tak seizmicky aktivní oblasti přece jen relativnějšího významu než v našich českých podmínkách převažujícího prvohorního masivu :-)), ale jinak je snad všechno odlišné: Nikde necvrkají jinak všudypřítomné cikády, ale ostrovem se místo toho rozléhá žabí koncert, v jinak vyschlých korytech potoků a říček tečou normální potoky a říčky, vzduchem létají tisíce pestrobarevných motýlů a hlavně - celý ostrov (a v květnu především horské vnitrozemí) je jeden květ. Myslel jsem si, že když jsem po podzimních deštích viděl pár kvítků, viděl jsem rozkvetlou Lefkadu. Ne, Lefkada je rozkvetlá na jaře a to doslova milióny květů. Podobně jako jsou při Tour de France okraje cest obsypané fanoušky, právě tak jsou cesty ve vnitrozemí Lefkady obsypané nepřetržitými žlutými "květovými svodidly", políčka, která znám jako žlutohnědá a prášící, září do dálky šťavnatě světlou zelení a občas svítí i červeně, jak na některých polích vykvetly červené květy máku hlídané milióny řeckých makových panenek. I rozhodl jsem se, že opět opustím stále rušnější přímořský prostor, do kterého na přelomu května a června najíždějí natěšení turisti, vyměním ho za klid horského vnitrozemí a podívám se na tu jarní květinovou radost zblízka a nejlépe pěšky.