Dva (půl)roky prázdnin

Jako malý jsem byl náruživým čtenářem verneovek. Nezajímaly mě indiánky Karla Maye, nebavil mě svět Rychlých šípů, ale verneovky jsem hltal a myslím, že jsem tenkrát přečetl všechny, které v té době existovaly v knihovnách v českém překladu. Nádherný svět plný originálních a přitom rozkošně starodávných vynálezů a naučně dobrodružný děj mě lákal obracet stránku za stránkou, všechno, o čem Jules Verne psal, jsem si uměl představit a z těch představ mi běhal velmi příjemný mráz po zádech. Vlastně jen jeden Verneův "vynález" jsem si nikdy představit nedovedl, tak neskutečný mi svým rozsahem a souvisejícími nedozírnými možnostmi tehdy připadl: Dva roky prázdnin!

Od té doby jako kdyby se chimérická představa dlouhých prázdnin schovávala někde hluboko v mém podvědomí. Jako student jsem měl normální prázdniny, které nástupem do práce postupně přešly v normální každoroční dovolenou. Nejdelší - a z mého pohledu zcela mimořádné - pětitýdenní volno jsem spojil před čtyřmi lety s putováním po Japonsku (reportáže z této cesty si mohli číst zdejší návštěvníci na blogu prakticky každý den a dodnes jsou v rubrice Japonsko na vlastní oči hojně navštěvované). Ale podobně jako občas člověk cvičně fantazíruje o tom, co by asi udělal s miliónovou výhrou ve sportce, čas od času mu prolétne hlavou i to, jak by asi využil podobné verneovské dva roky prázdnin. A možná by stačil i rok, proč ne? Co všechno asi bychom mohli za tu dobu stihnout a jaké sny si splnit, kdybychom dostali jako dárek takhle dlouhé volno a nemuseli trávit většinu dne v práci? Řekněte sami: kdo po něčem takovém nikdy v životě nezatoužil?

 

V první půlce tohoto roku se u mne změnilo dost věcí v souvislosti s mou prací, o které jsem na blogu nikdy - a to zcela záměrně - nepsal. Zjistil jsem, že mi moje práce už nepřináší takové uspokojení, kterému jsem během dlouhých let trochu rozmazleně uvykl, a hlavně že sám nejsem ochotný dělat vše pro to, abych byl ve své postupně se proměňující pracovní roli tak dobrý, jak si představuji, že bych měl být. Uvedené skutečnosti v kombinaci s některými čistě soukromými věcmi, mě vedly k závěru, že je férové z takové práce včas a ještě v dobrém odejít, i když je to objektivně vzato práce velmi dobrá a většina lidí by, myslím, za podobné zaměstnání políbila Osud na čelo a ani našeptavač Faust by u nich se svou lákavou nabídkou nebyl bez šance.

Rozhodnutí odejít z práce však zároveň uvolnilo dávnou a dlouho násilně potlačovanou verneovskou inspiraci. Co kdybych popadl příležitost za pačesy a udělal si nějaký prostor na aktivity, které mi sice nepřinesou obživu a nejspíš do budoucna ani to, čemu se v dnešní společnosti říká úspěch, ale možná mi na nějakou dobu poskytnou docela obyčejnou radost z možnosti dělat to, co si právě přeji, bez toho, abych taková přání odkládal na neurčitou dobu, "až jednou…", "třeba v penzi…," nebo "na Dyndyho…". Chvíli jsem počítal a zjistil jsem, že by to asi po nějakou omezenou dobu šlo. A pak už stačilo se na docela podstatnou změnu duševně připravit, v práci domluvit všechny výstupní náležitosti a taky přesvědčit své konzervativnější a rozumověji založené "já", vyhrožující vyhlášením stávkové pohotovosti (ale co jiného je stávka, než specifická forma prázdnin, ne? :-)), že jsem úplně nezešílel.

Takže abych doposud nesourodé informace nějak hutně shrnul: Zatímco školou povinným dětem o víkendu začínají tradiční dvouměsíční prázdniny, mně začnou prázdniny, které zatím plánuji na celý jeden rok. Během té doby chci žít čistě jen ze svých prostředků a věnovat se věcem, na které v běžném denním provozu normálně není čas anebo pro ně schází energie. Dva verneovské roky bych neutáhl, ale i polovička bude, doufám, z mnoha úhlů pohledu zajímavý zážitek. Rozhodně si nepředstavuji, že se budu flákat, plány mám velké a cíle sám pro sebe naformulované. Když se mi je podaří dosáhnout, bude to skvělé, protože budu spokojený s výsledkem, když se mi naopak něco z toho, co jsem si předsevzal, nepovede, bude to taky skvělé, protože bude zřejmé, že neúspěch nezpůsobil nikdo jiný, než já sám, takže nejde o spiknutí temných nepřejících sil proti géniovi ve mně, ale nejspíš jen o to, že něco takového prostě ani v optimálních podmínkách nedovedu, což bývá samo o sobě velmi užitečné poznání.

Pravda, není to sice přesně jako v knížce pana Verna, bude to jen takový "poloviční Verne", ale když už existuje trojitý salchow nebo dvojitý lutz, proč by nemohl existovat i poloviční verne? Místo dvou roků tak budu mít před sebou dva půlroky, to je pořád ještě dost prostoru k páchání věcí bohulibých i k prachsprostým špatnostem a já se rád nechám překvapit, čeho bude víc. Mou výhodou oproti knižním hrdinům bude, aspoň tedy doufám, skutečnost, že během svých prázdnin nebudu vázán na jinak neobydlený ostrov, ale civilizaci s mnoha užitečnými vymoženostmi (například starou Prahou) budu mít na dosah.

K tématu svých ročních "tvůrčích prázdnin" se budu zde na blogu občas vracet, abych shrnul některé své čerstvé zkušenosti, budou-li se mi zdát zajímavé a sdělitelné. Po roce si udělám malou bilanci toho, co se podařilo a co ne, a rozhodnu se, jakou cestou pro mne bude mít smysl pokračovat. Bylo by, myslím, ztrátou času podobnou úvahu dělat předem, protože i pouhý rok umí být dobou dostatečně dlouhou na to, aby se vstupní předpoklady podstatně proměnily, a vystavily tak záludně všechny předchozí vypiplané představy do ofsajdu.

A znáte to: Škola po prázdninách už nikdy není stejná, jako ta před prázdninami :-).