Výstava Martin Stranka - Dechem (Mánes 2021)

Těm, co si na můj blog chodí číst pravidelně, bude tento článek nutně povědomý: Vždyť tady podobný článek o výstavě stejného autora, stejného názvu a dokonce i stejného místa konání už jednou byl! Vápeník už zjevně stárne, zapomíná, co kdysi napsal, a opakuje se. Jak to tak bývá, v něčem budou mít takoví pamětníci pravdu a v něčem ne. Pravdu budou mít v tom, že jsem opravdu loni v březnu napsal článek o stejnojmenné výstavě známého fotografa Martina Stranky v Mánesu a že jsem od té doby o rok a půl starší a zapomnětlivější. Ale ta výstava stejná rozhodně není: Zčásti se liší svým obsahem, k čemuž se dostaneme podrobněji, ale hlavně se liší podmínkami, za kterých probíhá.

Pozn.: V loňském článku jsem psal podrobněji o některých konkrétních fotografiích, což si dovolím neopakovat, přestože fotky jsou i tentokrát součástí expozice, zájemci si ale samozřejmě mohou přečíst celý můj loňský text Výstava Martin Stranka - Dechem i prohlédnout tehdejší ilustrační záběry z Mánesa. Škoda, že se kvůli likvidaci mé původní blogové platformy neuchovaly tehdejší bohaté komentáře. 

Pro mě je Martinova loňská výstava ve vzpomínkách vlastně symbolicky spojena se začátkem covidové epidemie. Stihla být zahájena velkolepou vernisáží a byla pak otevřena přesně 12 dní. Podmínky pro návštěvníky se postupně zpřísňovaly a 12. března večer byla výstava definitivně uzavřena. Fotky jsem tehdy viděl opravdu na poslední chvíli a i když jsem článek na blogu publikoval hned druhý den, abych jím pozval k návštěvě všechny milovníky fotografie, protože výstava je to opravdu mimořádná, už nebylo kam, protože všechny výstavní sály se veřejnosti uzavřely. Kdykoli jsem měl od té doby chuť zahudrovat si na covid, který komplikoval organizaci mých vlastních tří loňských výstav, vždycky jsem si vzpomněl na Martina, na to, jak dlouho tuhle rozsáhlou výstavu připravoval a co ho to stálo úsilí i peněz, a hned mě vlastní naštvanost přešla, protože ty moje komplikace oproti tomu byly pouhými prkotinami, a nakonec u mne vlastně všechno dopadlo relativně dobře.

Budova Spolku výtvarných umělců Mánes architekta Otakara Novotného je komplex staveb vybudovaný ve funkcionalistickém slohu v letech 1928 až 1930 (nad ním se tyčí Šítkovská vodárenská věž z konce 15. století a za ním vykukuje špička slavného Tančícího domu). Pro vystavujícího umělce naprosto skvělá adresa :-).

Už tehdy ale Martin Stranka zájemcům o své fotky slíbil, že se do Mánesa se svou výstavou vrátí, až to půjde, nejlépe "po covidu". Nu, jak to vypadá, "po covidu" ještě rozhodně nemáme, ale výstava s původním názvem DECHEM je opět zde, začala v pondělí 1. listopadu a měla by (věřme tomu, i když chápu, že aktuálně vzrůstající počty nakažených mohou vyvolávat u autora, organizátorů i návštěvníků nepříjemné déja vu) být otevřena až do konce listopadu. Tentokrát jsem se ale rozhodl neponechat nic náhodě a kreativitě ministerstva zdravotnictví, využil jsem dovolenou, kterou jsem si zařídil na tento speciální "fotografický týden", a vyrazil jsem na obnovenou výstavu jako jeden z prvních.

Hlavní výstavní sál má dvě základní části: Dvorana s proskleným stropem, ve které je nádherné přirozené světlo, představuje, myslím, stejnou sestavu obrazů, jako tomu bylo loni v březnu; když porovnám svoje aktuální ilustrační fotky s fotkami z loňska, je vidět, že došlo jen k drobným přeskupením, která navíc dávají dobrý smysl. 

  

K prosklené dvoraně přiléhá napravo (směrem od vchodu) částečně oddělený prostor s podstatně menším množstvím přirozeného světla. V této části výstavního sálu byla loni vystavena série portrétů autorových přátel z uměleckého světa. Tentokrát ale Martin využil "boční prostor" k prvnímu veřejnému představení svého nového cyklu "Boyhood" (Chlapectví). Měl jsem možnost části tohoto cyklu vidět jak na autorově webu, tak i v podobě soutěžních kolekcí - např. v letošní pařížské soutěži Prix de la Photographie, Paris (Px3) a byl jsem zvědavý, jak na mne - pro mě na první pohled poněkud vzdálená poetika tohoto cyklu - zabere naživo.

V mém loňském článku jsou nejen ukázky loni vystavených portrétů, ale hlavně je v něm formulované to, co považuji ve svém vztahu k fotkám Martina Stranky za podstatné a pod co se mohu i s časovým odstupem znovu podepsat. Vím ale, že každá past v podobě prokliku mimo tělo textu výrazně zmenšuje počet přečtení, tak si zde dovolím z mého loňského textu nejapně ocitovat:

Fotky Martina Stranky už pár let docela poctivě sleduji, i když šlo doposud většinou o žánr, jehož nejsem zrovna velkým fanouškem. Budu-li upřímný, vlastně mě docela štve, že se mi Martinovy fotky tolik líbí, protože mi to docela podstatně narušuje mou vlastní pracně budovanou "filosofii fotografie" jako odrazu - třebas mnohdy podivné a našim očím více či méně skryté - objektivní skutečnosti. I když chápu nutkání tvůrců vytvářet v obrazech nové světy a nové vztahy mezi objekty inscenováním, skládáním a počítačovými kouzly, vždycky to beru tak trochu jako podvod na realitě a jako určitou míru pohrdání vůči ní, jako by realita sama nebyla dostatečně fascinující, proměnlivá, inspirující a přitom do značné míry odolávající poznání a pochopení.

Jenže u fotek Martina Stranky jsem s touto svou teorií v koncích, protože i když by moje oči nad jeho fotkami měly podle všeho zlomit hůl jako nad tím, co je bez ohledu na skutečnost uměle konstruováno, inscenováno a ohýbáno, místo toho ty oči, potvory, zradí všechny mé domněle neochvějné a rozumem a zkušeností vtloukané principy, o kterých sám sebe přesvědčuji, a místo očekávané podmračené nelibosti mi jako na truc zprostředkovávají krásu, okouzlení a místy úžas. No řekněte sami, není to od nich podraz?

Přemýšlel jsem o tom, proč právě u Martina Stranky mi nevadí to, co u mnohých jiných ano. Nejspíš to bude proto, že ve všech těch jeho uměle zkonstruovaných světech není ani stopa snahy diváka jakkoli podvést a vnutit mu stejný pohled. Martinovy fotky nikoho nenabádají k tomu, aby věřil, že právě takto vypadá svět, jsou to otevřeně přiznané koláže dávající nahlédnout do toho, jak autorova citlivá duše vnímá souvislosti a symboly světa, který nás obklopuje. Nepřikazují divákovi "Následuj mne!", ale spíš s pokorou nabízejí vlastní úhel pohledu. Třeba právě tenhle pohled, tenhle vztah, tahle nálada, v divákovi zarezonuje, třeba si naopak ve své mysli dotvoří úplně jiné vlastní souvislosti a výjev na obrazu se dotkne jeho vlastní, dávno upozaděné vzpomínky, pocitu, vůně, obavy nebo touhy.

 

 

I v případě nového cyklu Boyhood nastalo to, co jsem už tak trochu po dřívějších zkušenostech čekal. Obrazy ve velkém formátu mě opět nadchly cílevědomou propracovaností, důrazem na inscenační detaily, aniž by se rozsypal smysl celku. Jednotlivé výjevy srší pod napohled statickým povrchem napětím nejednoznačných vztahů a nabízejí divákovi, aby si projektoval do zobrazené scény a aktérů svoje vlastní osobní příběhy. A opět, nikdo nikomu nenutí vlastní vidění světa, ale dává ho k úvaze a k rozvinutí. Ten návštěvník, který na tento princip spolupráce přistoupí, bude odměněn tím, že může každý výjev "zabydlet" a dát do souvislostí s pomocí vlastní fantazie, vlastních zkušeností a vlastních, často nepřenosných zážitků. Ne, nikdy bych se do něčeho takového jako fotograf sám nepustil; nechci scénu vytvářet, ale chci jen zprostředkovávat vlastní úhel pohledu na to, co existuje nezávisle na mně. Což je sice pěkné a vypadá to i zásadově, ale pranic to nemění na tom, že jako divák jsem většinou vystavených kusů okouzlen.

 

 

 

Koho zajímá, jak byly jednotlivé obrazy inscenovány, přijde si rovněž na své, protože na velké obrazovce v čele bočního prostoru se promítají záběry z příprav na focení i z focení samotného. Opět zde musím poznamenat, že se na tyhle záběry moc rád s obdivem dívám, ale mě samotného práce ve velkém realizačním týmu v tomto oboru upřímně děsí a při focení jsem většinou naopak rád úplně sám (kdo se mnou někdy vyrazil "společně fotit", málokdy se mnou vydržel až do konce a pod průhlednými záminkami po nějaké době prchal do méně nudné a méně přezíravé společnosti :-)) 

 

Ilustrační fotky z výstavy pro tento článek jsem pořídil s výslovným autorovým souhlasem, protože Martin byl na své výstavě osobně přítomný. Využil jsem příležitosti a vysvětlil jsem mu, jak mi svými obrazy komplikuje svět a relativizuje i tak zdánlivě jednoduché a uchopitelné pojmy jako "líbí - nelíbí", "souhlasím - nesouhlasím" nebo "mluví mi z duše - nerozumím ani slovo" :-). A musím dodat, že jsem moc rád, že tomu tak je, protože mám dojem, že neustále roste počet lidí, kteří za všech okolností tzv. vědí své, což může snadno znamenat, že nebudou nikdy ochotni vědět to naše. Budiž pochváleni lidé jako Martin, kteří rozšiřují naše obzory, jež nám především naše vlastní lenost a snaha o úlevné zjednodušení často radí držet přehledně ouzké. 

Milí Pražáci a přípražští (a vy, co jste z větší dálky, taky to určitě zvažte), kteří máte rádi fotky a nebojíte se jim postavit tváří v tvář: Jestli máte někdy v listopadu čas, skočte si na chvíli do Prahy, k Vltavě, do Mánesa. Vstup je pro všechny zdarma, otevřeno je každý den od 11:00 do 20:00 a uvidíte fotografie, které podle mě opravdu stojí za to vidět naživo, což se navíc u Martina Stranky v průniku našich zeměpisných šířek a délek podaří jen jednou za uherský rok (dobře, když je právě covid, tak výjimečně dvakrát!). Třeba si pak někdy řekneme, jestli to s vámi něco udělalo, když už teď ze dvou článků, vydaných k jediné výstavě, víte docela podrobně, co to udělalo se mnou. 

 

A dnešní závěrečné příležitostné haiku je opravdu jen drobný vedlejší produkt :-).

 

Haiku neobyčejných obrazů

 

 

Nesena dechem

 

i přes zavřené oči

 

krása prosvítá.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.