Toyen: Snící rebelka

Hned na začátek se přiznám: Ukrutně se mi příčí nutnost rezervovat si návštěvu výstavy předem na konkrétní hodinu a striktní omezení pobytu ve výstavní síni na určený čas v minutách (střídání směn jsem měl vždy spojené spíše s prostředím továren a rozhodně ne s galeriemi nebo muzey). Považuji to za jeden z nenápadných sice, ale v jádru děsivých dopadů koronavirové pandemie, který se bude (i když pominou epidemiologické důvody) dál uplatňovat jako běžný postup, takže se časem zapomene, že to dřív šlo i jinak. Je opravdu jen málo umělců, pro které jsem ochoten tuhle svou nechuť překousnout a přistoupit na pravidla, která mě jako celkem svobodomyslného člověka vytáčejí do běla. Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, a její obrazy za to ale rozhodně stojí, byť moje rozčilené skřípání zubů rušilo v pražské Valdštejnské jízdárně po celých vrchností povolených 80 minut.

Protože výstava Toyen: Snící rebelka je tímto pitomým způsobem už vyprodaná do posledního místa svého posledního dne (nemá tedy ani smysl uvádět, dokdy je výstava otevřena), takže kdo si rezervaci nezajistil včas, má prostě smůlu, tentokrát se nijak nezdráhám přepoužít na svém blogu své vlastní fotoreprodukce vybraných vystavených obrazů (dělal jsem je ve výstavním sále pochopitelně pouze mobilním telefonem, takže se omlouvám za sníženou technickou kvalitu a případné nepřesné barevné podání) a také fotografií, které jsou přímou součástí expozice, což je věc, kterou jinak dělám jiným fotografům jen zřídkakdy, nerad a s omluvou, protože jde o příslovečné "cizí peří". Leč, karty jsou jednou úředně rozdané a když si milé úřady s výmluvou na mimořádnou situaci ohýbají pravidla, jak jim to právě vyhovuje, budu to tedy dělat také tak.

Říkám si, že název výstavy je trochu zavádějící: Toyen, bezesporu mimořádná umělecká osobnost (s postupujícím časem je čím dál lépe vidět, že osobnost světového a nikoli jen provinčního formátu), o sobě často mluvila v mužském rodě, nosila mužské šaty a pohybovala se ponejvíc ve společnosti mužů, a její nepříliš průhledné balancování na hraně genderu se, myslím, skrze vědomé i podvědomé vrstvy významně promítalo i do jejího díla, byť je to rovina na výstavě poněkud upozaděná. Víc by se mi proto líbil název TOYEN: Snící rebel.

Z fotoportrétů vystavených ve Valdštejnské jízdárně jsem vybral pro ilustraci tři: Ten prostřední z roku 1930 (to bylo Toyen 28 let) jsem znal, je mírný a měkce usměvavý a rebela ničím moc nepřipomíná. Zato sedmnáctiletá Marie vlevo vypadá, že má slušný rebelský potenciál, takže nebude divu, že se stane jednou z vůdčích osobností meziválečné české i evropské avantgardy. Fotka vpravo pro mě byla doslova zjevením: Je totiž z roku 1935 a podle rukou psaného věnování to vypadá, že ji fotil sám Man Ray, pro mne velký guru surrealismu ve fotografii, se kterým se - stejně jako s většinou předních surrealistů z řad malířů i literátů - Toyen dobře znala. Je mimochodem velkou zásluhou aktuální výstavy, že dokladuje řadu vazeb Toyen na hlavní persóny dobového uměleckého světa. Tato paní opravdu nestála v koutě, ale byla - především ve 20. a 30. letech 20. století - přímo v centru kulturního dění a sama ho nezanedbatelně ovlivňovala.

 

Začínalo to sympatickými a zajímavě barevnými krajinkami, jako je např. obraz Dalmácie (z roku 1922). Z Dalmácie si ale Toyen přivezla něco důležitějšího než byl tento obraz: Jindřicha Štyrského, kterého poznala na Korčule a který se stal jejím nerozlučným přítelem, s nímž spolupracovala až do jeho smrti v roce 1942. Ach jo, o Jindřichu Štyrském by to chtělo taky jednou speciální článek, protože, domnívám se, je obecně o dost méně známý než Toyen a přitom byl obrovsky inspirativním malířem, básníkem i uměleckým teoretikem.

  

 

Aspoň pro ilustraci sem dám Štyrského obraz Japonská zahrada (1923). Právě Štyrskému vždycky hodně záleželo na tom, aby umělec měl jasný cíl, i proto se pokoušel ve své teorii určit smysl a metodu uměleckého konání. Při svém společném pobytu v Paříži pak společně s Toyen definovali nový umělecký směr "artificialismus", který měl být alternativou tehdejších hlavních evropských směrů, především surrealismu. Ve svém manifestu artificilismu píší: "Artificialismus má abstraktní povědomí reality, ale neoperuje s ní. Jeho zájem je soustředěn na POEZII, jež vyplňuje mezery mezi reálnými formami a již realita vyzařuje." No není to pěkné, když realita vyzařuje poezii? Právě tak to mám nejraději :-).

 

 

 

Zátiší (Zmrzlina) (1923)  - Když jsem se někdy v polovině 80. let začal o Toyen a její dílo blíž zajímat (zdrojem informací pro mě byly tehdy hlavně stařičké časopisy, protože komunistický režim dodržoval dlouhá léta striktní informační embargo a i Malá československá encyklopedie z již celkem rozvolněného roku 1987 uvádí jen drobnou zmínku, byť - pravda - na tehdejší encyklopedické poměry nečekaně pozitivní), vlastně mi vůbec nedocházelo, že malířka zemřela ve své druhé, francouzské vlasti po 33 letech exilu před pouhými pár lety. Měl jsem ji zafixovanou jako osobu z dávné minulosti a ona přitom jen žila v paralelním světě. 

 

 

 

Cirkus Conrado (1925) - Již od mládí byla Francie pro Toyen druhou vlastí, do které odjížděla na dlouhé cesty a pobyty. Spolu se Štyrským jezdili na přelomu let 1924-25 několik měsíců především po jihu země (nemohl jsem si samozřejmě nevzpomenout na své vlastní pětitýdenní putování jižní Francií "z Avignonu do Avignonu", které bylo mou první větší zahraniční cestou). Realitu kolem sebe zachycovala malířka do sešitů a skicáků a výsledkem pak byla série obrazů stylově zcela odlišných od jejích pozdějších snových pláten. Toyen celý život milovala cirkus, divadlo a filmy a myslím, že je to třeba právě z tohoto obrazu velmi dobře patrné.

 

 

Fata Morgana (1926)  - Výstava obsahuje několik obrazů z pařížského období, kdy Toyen se Štyrským žila několik let (1925-28) v Paříži. Byli tam neustále obklopeni svými pařížskými přáteli (především ze surrealistických kruhů), ze kterých se v mnoha případech staly doslova umělecké ikony 20. století (např. André Breton, Paul Éluard, Salvator Dalí nebo Max Ernst). A takhle inspirující prostředí se u malíře (byť Toyen se v principu za malířku nepovažovala) nemohlo neprojevit v námětech a formě obrazů. 

 

 

Odliv (1927) - Malovat odliv v Čechách by nebylo úplně to pravé, zvlášť když tehdy ještě neexistovala Lipenská přehradní nádrž, ale Francie, to je samozřejmě jiná. Další plátno z dlouhého a umělecky úspěšného francouzského pobytu. A kouzelné, že?

 

 

Jezerní krajina (1929) - Jezero, to už ovšem není moře, to se dá malovat i v Čechách, jako tenhle úžasný snový výjev. Ono to samozřejmě v tomhle maličkém formátu a ohlodané o specifické barvy zdaleka nevypadá tak uhrančivě, jako když stojíte před velkým a skvěle nasvíceným originálem. Ale aspoň pro základní představu...

 

 

Léto (1931) -  Toyen zejména ve svých erotických ilustracích často překračovala dobová sexuální tabu, např. Erotická revue, vydávaná v letech 1930-33 Jindřichem Štyrským se v tomto ohledu stala doslova legendou. Motiv ňader na tomto obraze je proti ilustracím z Erotické revue opravdu jen velmi, velmi krotký, ani tak ovšem, myslím, nebyl v českém prostředí té doby úplně běžný.

 

 

Noc v Oceánii (1931) - Když už mluvíme o barevnosti: I v té omezené barevné škále, které je schopen můj levnější a postarší mobilní telefon, vypadá tenhle obraz z velmi "úrodného" roku 1931 docela zajímavě, co říkáte?

 

 

Spící (1937) - Můj dlouhodbě nejoblíbenější a obecně asi i nejznámější obraz Toyen, v jehož námětu prostě neumím nevidět z mnoha různých úhlů pohledu autorku samotnou, byl profilovým exponátem  výstavy v Muzeu Kampa "Vidím, neboť je noc" v roce 2015. Na aktuální výstavě je také přítomen, i když nemá tak zdůrazněné výsadní postavení.

 

 Růžový spektr (1934)  - Je zvláštní, jak si na podobné výstavě člověk uvědomí, že tyhle obrazy vlastně do značné míry utvářely a utvářejí jeho vlastní vkus. Řada přírodních i umělých struktur, které mě oslovují jako fotografa, jsou, zdá se, často podvědomě ovlivněny obrazy, které znám a jsou mi něčím blízké; jak rád říkám - takové obrazy drnkají na strunu naší individuality, vytvářejí blahodárné chvění, rezonují v nás. Někdo je takto "odkojen" realistickými jeleny v říji, někdo znepokojivými barevnými záznamy snů Toyen. Nesrovnávám tyhle inspirační zdroje a nehodnotím, který je lepší či vznešenější. Jsem rád, že jsou.

 

 

Výstava je uspořádána tak, že dvě delší křídla galerie jsou věnována dvěma "velkým" tvůrčím obdobím, za která si dovolím považovat jednak období meziválečné a pak období po definitivním odchodu do ciziny. Propojku mezi nimi tvoří kromě úžasných ukázek četných knižních ilustrací (v patře) i práce z těžkého období druhé světové války a času těsně před ní a po ní. V té době se Toyen věnuje především kresbě, vznikají emotivní a často i dost děsivé a depresivní cykly kreseb včetně výrazných motivů zvířecích koster. Důležitou roli hraje nejen citlivé vnímání šílené válečné reality, ale i Štyrského smrt v roce 1942 a skutečnost, že Toyen ve svém malém bytě přechovávala surrealistického židovského básníka a výtvarníka Jindřicha Heislera, kterého tím zachránila před deportací. Na sklonku války pak podobné náměty pronikají i na plátna nových obrazů (např. obraz "Přeji vám mnoho zdraví" s kostrou i nápaditě pojatým symbolickým motivem holubice), které znám i uznávám, vím, že jsou pevnou a logickou součástí životního díla, jen se mi prostě na rozdíl od čisté krásy "před" i "po" nechce je fotit a přidávat ke svému blogovému článku. 

 

O to víc mě ale oslovují obrazy vytvořené po odchodu do Francie v roce 1947. Na velké výstavě Toyen v Domě U kamenného zvonu v roce 2000 se veřejně objevily snad vůbec první obrazy z tohoto tvůrčího období, které do té doby zůstávaly běžnému návštěvníku výstav utajeny, a já se jich nemohl nabažit, takže jsem tehdy na výstavu zavítal rovnou třikrát. Další v ČR dosud nevystavovaná díla se pak podařilo získat pro už zmíněnou výstavu u paní Medy Mládkové v Muzeu Kampa (paní Meda se s Toyen osobně znala ze svého pařížského pobytu a vydala ve svém nakladatelství mimo jiné knihu André Bretona o Toyen). Hodně z vystavených obrazů jsem proto už viděl na těchto dvou výstavách, ale mezi námi - to se nikdy neokouká :-). 

 

Ile de Sein (1950) - Obrazy vznikly na ostrově v Atlantiku, kde Toyen pobývala s André Bretonem a dalšími surrealistickými přáteli a pak ještě nějakou dobu po jejich odjezdu i sama. Plátna jsou velmi specifická svým formátem, na šířku mají 120 cm.    

 

 

V dálce jsou slyšet kroky (1955) - Řada názvů má původ v poezii, v tom byla Toyen od dob rozvíjení artificialismu konzistentní, protože POEZIE pro ni byla to opravdu hlavní. Co říkáte třeba názvu "Vypařuješ se v houští křiku"? Já jsem nadšený, však víte, za jak důležitou věc považuji názvy obrazů, ať už jde o malování štětcem skrze šikovnou ruku nebo světlem skrze dobře zkonstruovaný objektiv.

 

Všechny živly (1960) - Kombinace napohled navzájem nesouvisejících motivů, které ovšem dohromady vytváří pozoruhodné zátiší. Vzpomínáte na Buňuelovy filmy? Ze surrealisty se prostě nedá udělat realista pouhým odhozením zdánlivě postradatelné předpony.

 

 

Půlnoc, erbovní hodina (1961) - stále častěji se na obrazech objevují noční snové vize. Vždycky když vidím něco podobného, říkám si, jak asi dotyčný umělec spal a snil. Měl problémy se spánkem? Měl noční můry? Jak prožíval v osamění své půlnoci a co bylo bezprostřední inspirací pro konkrétní dílo? Tuhle skládačku už nesložíme, protože se případné soukromé vysvětlující poznámky nedochovaly. Co bych dal za to, kdyby měla Toyen třeba svůj blog, kde by mohla ke každému obrazu načrtnout mapu jeho vzniku? Ale nejspíš by nám pak právě tajemství a nejednoznačnost - pro Toyen tak typické - chyběly. 

 

 

Spřízněni volbou (1970) - No, nevím, jestli "volba" je to správné slovo, když od pohovky "chytnete" její povrchovou strukturu a "modrej" si s "bílým" vzhledem k nepoměru velikostí může dělat, co si zamane. O soukromém životě Toyen se dochovalo jen velmi málo zprostředkovaných informací; ona sama byla zvyklá za sebou doslova "zametat". Už v 16 letech se osamostatnila, opustila rodinu a začala pracovat v továrně na mýdlo, vlastně se neví, jak prožila dětství. I později nemilosrdně likvidovala všechny zdroje soukromých informací - především dopisy, denní poznámky a dokumenty. Její blízký přítel z meziválečné doby Vítězslav Nezval (později se o něm - a není divu - vyjadřovala velmi nepěkně kvůli jeho příklonu ke stalinismu) o ní ve svých pamětech napsal: "O životě Toyen jsem se nedozvěděl nic, zůstávala lidsky záhadná a nehlásila se k žádné své minulosti.... Bylo v ní něco těžko rozluštitelného a obestřeného smutkem."

 

 

Sedm mečů vytažených z pochvy (1957). Kolekce sedmi úzkých pláten laděných do různých barev. Na výstavě bylo ze sedmi "mečů" jen pět, stejně jako při výstavě v Muzeu Kampa "Vidím, neboť je noc", o které jsem na blogu rovněž psal (tam byl mimochodem použit překlad "Sedm mečů bez pochvy"). Já zde ukážu dvě plátna, která se mi z té série líbila nejvíc: Bílá paní a Návštěvnice závrať. Ano, právě kombinace znepokojivého napětí a závratě z barevných křivek zhmotňujících sny, to je to, co pociťuji, když se dívám na řadu pozdních obrazů tehdy již de facto francouzské umělkyně.

 

 

Takto je v prostoru galerie ve Valdštejnské jízdárně rozmístěno všech pět ze sedmi "mečů". Předpokládám, že zbylá dvě plátna jsou v zahraničí, nedostupná pro vystavení.

 

 

Past skutečnosti (1971) - poslední malba tehdy již skoro sedmdesátileté umělkyně. V posledních devíti letech života se věnovala spíš ilustracím a kresbám, nepustila se už ale do žádných nových pláten.

Tady máme na společné fotografii celou surrealistickou skupinu v roce 1953. V Praze tou dobou zuřil stalinismus v ryzí podobě (můžeme se jen dohadovat, co by bylo s Toyen, kdyby neodešla do zahraničí), Jindřich Heisler, se kterým Toyen odešla do Paříže, před pár týdny ve svých 38 letech zemřel, takže je Toyen obklopena svými uměleckými přáteli, mezi kterými jí bylo dobře. Jak se skupina rozpadala, i Toyen se stávala v průběhu let stále osamělejší. André Breton zemřel v roce 1966, v roce 1969 byl hlavní blok skupiny oficiálně rozpuštěn. Ale v roce 1953 bylo surrealistické hnutí ještě silné a můžeme jen obdivovat, v jak skvělé společnosti se původně česká malířka pohybovala.

 

Pokud máte rádi neobyčejné obrazy, které dokážou i po mnoha letech rozbušit srdce lidí s fantazií a roztančit peněženky miliardářů, a stal se čirou náhodou zázrak a nějak se vám podařilo "vmezeřit" do dávno vyprodaného pořadníku na výstavu Toyen, neváhejte. Kdoví, kdy bude zase příležitost spatřit podobnou krásu. 

 

Mimochodem, fakt by mě zajímalo, co by "Snící rebelka" a zasloužilá surrealistka soudila o dnešním příklonu malířství k hyperrealismu. I když by jako rebelka měla mít i pro něco takového pochopení, stejně si myslím, že by došlo alespoň na nějaký ten manifest :-).

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.