Velikonoční čeření

Přiznávám, nejsem moc na Velikonoce ani ve vlídnějších obdobích, natožpak v jejich letošní omezené okresní podobě. Nejsem dostatečně věřící na to, abych náležitě ocenil jejich náboženskou podstatu, ani dostatečně otužilý na to, abych počasí, kterým nás letos svátky počastovaly, považoval za jaro. Nepotřebuji hodovat u svátečně prostřeného stolu s mnoha dlouho připravovanými slavnostními jídly. Velikonoční tradice jsem vždy dodržoval jen ve zcela minimalistické verzi, "aby se neřeklo". Nemaluji kraslice, nezdobím byt zajíčky či káčátky, nepeču mazance a jako odpustek za všechnu tu přezíravost jsem si aspoň koupil biskupský chlebíček v podobě velikonočního beránka, ale to jen proto, že mi biskupský chlebíček chutná, což přece jen poněkud oslabilo mé špatné pocity z beránkovy dekapitace. S pomlázkou jsem měl odjaktěživa problém; je mi zatěžko vztahovat ruku na ženy, byť jen symbolicky, v duchu dávné tradice a s jejich souhlasem, takže když jen trochu můžu, ochotně se jí vyhnu. To jediné, co jsem na Velikonocích opravdu oceňoval, bývala možnost strávit část z prodlouženého víkendu se svými blízkými, což teď stejně nepřichází v úvahu. Tak co si má člověk s podobným vztahem k těmto svátkům s Velikonocemi v době lockdownové počít? Čtyři dny volna jsou přece jen na pouhé zvažování, jestli náhodou nejsem v těchto věcech příliš velký suchar, trochu dlouhý čas.

Původně jsem byl odhodlaný o Velikonocích pokračovat ve svém covidovém trucování a strávit celé svátky doma, ale nakonec jsem to nevydržel. Pátek a sobotu jsem věnoval hlavně čtení, poslouchání a trochu i vyluzování hudby (z poslechu mé oblíbené hudby nakonec vzešel i neplánovaný blogový článek Dead can dance - výběr do hudební abecedy), podařilo se mi i trochu vylepšit svůj vlastní počítačový systém fotoevidence a zapracovat na řadě drobných restů z posledních týdnů (ale opravdu jen těch drobných). Pak se ale ukázalo, že neděle se vyloupla do poměrně příjemného počasí, které je jako stvořené pro moje oblíbené focení odrazů na hladině řeky: Bylo povětšinou polojasno, takže si člověk užil modrou oblohu, slunce i bílé beránky na obloze, a do toho foukal vítr té správné síly, aby hladinu řeky jen zlehka rozčeřil a učinil tak odrazy okolního světa zajímavější. Když je totiž vítr jen o krapítek silnější, obrazy vytvořené na hladině řeky se zcela rozplynou, a když naopak vítr moc zeslábne, zrcadlení se stane polopatickým a chybí mu moment překvapení a "druhý plán". Za krátkou dobu už se navíc stromy obalí novými listy, a odrazy na hladině tak získají úplně jiný charakter. Prostě i pro jakkoli trucujícího fotografa šlo téměř o poslední možnost udělat pár fotek oblíbeným "jarním" stylem, tak jsem tomuto vábení neodolal, tím spíš že ani loni touto dobou se fotit prakticky nedalo, protože jsme se tehdy mnozí domnívali, že poctivým dodržováním všech nařízení zaženeme epidemii na rychlý ústup a v nejlepším případě si k nám vůbec netroufne. Jak naivní představa to tehdy byla, to už můžeme s odstupem dvanácti měsíců posoudit.

Z půldenního focení "v mém rajónu" na březích Berounky mezi Dobřichovicemi a Černošicemi jsem si nakonec přinesl asi stovku záběrů, z nichž jsem se rozhodl veřejně předvést dvě fotografie, se kterými jsem celkem spokojený, byť s každou z jiného důvodu.

Když podvečerní slunce zasvítilo do korun velkých stromů na pravém břehu Berounky před chatovou oblastí v Mokropsech, odrazy větví získaly na hodně prosvětlené hladině až zlatistý nádech. Na to, aby čtyři bílé obláčky pěkně zaparkovaly v proluce mezi stromy, jsem si sice musel chvilku počkat, ale však už víte, že když jde o fotky, jsem velmi trpělivý (ne jako když se můžu vzteknout kvůli opakovaným prkotinám, jak jsem to nedávno popsal v článku O příkoříčkách a prchlivosti) a vydržím bez remcání čekat téměř jakkoli dlouho. Tady nakonec čekání nezabralo ani celou čtvrthodinu.

Do druhé fotky jsem zakomponoval jedno své oblíbené zákoutí na pravém břehu řeky nedaleko od všenorského nádraží. Ve skutečnosti jde o starý betonový kandelábr našišato stojící vedle staré polorozpadlé budovy, poetika veškerá žádná, ale když vyfotíte tu nehezkou scenérii přes milosrdný filtr říční hladiny, všechno do sebe pěkně zaklapne a dohromady to vypadá jako celkem romantický a okulibý výjev :-). A tak vznikla fotka, které zatím říkám pracovně Odlesky zmizelé říše, byť opatrně připouštím, že pod hladinou Berounky žije maximálně tak místní vodník, jehož skromné obydlí má do patosu "zmizelé říše" dost daleko.

Když jsem tak procházel kolem řeky, všiml jsem si, že na řadě stromů už je vidět usilovná práce místního bobra. Tak doufám, že mi pro focení mých "odrazovek na Berounce" aspoň nějaké stromy nechá; zatím to vypadá, že zvládne zpracovat i docela silné kmeny. Nu což, kdyby nic jiného, snad aspoň ten betonový kandelábr z druhého obrázku odolá, a ten vypadá z dálky skoro jako strom.

Přeji vám pěkný zkrácený pracovní týden a věřím, že příští víkend bude poslední "nouzový", protože to vypadá, že od příštího pondělka už budeme moct - když si zamaneme - odjet z Dobřichovic třeba..., no já nevím, třeba dokonce až na Karlštejn, jen si to představte! To bude nezvyk, že? Mimochodem, taky jsem si o Velikonocích v rámci svého domácího trucování pouštěl řadu filmových dokumentů o své oblíbené Lefkadě, protože absťák je prostě absťák :-).

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.