Dva tisíce článků - aneb Kam se hrabe dva tisíce slov!

Je pozoruhodnou výsadou slov, že dokážou svou nenápadnou silou burcovat davy i trhat kontinenty, anebo naopak jen tak téměř neslyšně a nevzrušivě plynout v povětří. Dokážou povzbudit, pohladit i zranit, dokážou uvést mnohé věci do pohybu a jiné naopak zastavit. Vždy záleží na tom, kdo je říká, v jakých souvislostech a s jakým úmyslem. Většinou nesejde na tom, kolik jich je, ale kolik dohromady váží. Tedy - až na výjimky. 

 

Kdysi před více než půlstoletím spojil Ludvík Vaculík dohromady do jednoho textu mnoho dlouho umlčovaných myšlenek a přetavil je v dva tisíce slov, která v tehdejším rozděleném světě zafungovala jako rozbuška. A mě dlouho víc fascinoval ne obsah a nesporný význam jejich spojení, ale právě jejich avizovaný počet. Dva tisíce? To jako přesně? Jak se s tím autor počítal? A pustil se do psaní už s tímhle úmyslem anebo to prostě jen tak mimoděk vyplynulo? Jak dlouho škrtal nebo nastavoval svůj text, aby mu to vyšlo a mohl z té skutečnosti udělat úderný nadpis společného manifestu, který pro řadu lidí znamenal naději, pro některé hrozbu a pro mnohé - včetně samotného autora - i těžkou budoucnost.

 

Nemám vůbec představu, kolik slov se za dlouhou dobu jeho fungování objevilo na mém blogu. V tom prvním článku před více než 12 lety jich bylo jen 307 a i to mi v důsledcích nikoli bezvýznamně pozměnilo život. Ty nejrozsáhlejší zdejší články mají kolem 4000 slov (čímž samozřejmě neříkám, že vydají za dva Vaculíky). První zdejší haiku, které bylo reflexí pro mě ještě mnohem podstatnější události než je vznik či zánik nějakého uhozeného blogu, mělo slov jen sedm a bohatě to stačilo na doživotní převrácení zdánlivě stabilního světa.

 

Úplně přesně ale vím, že spolu s tím dnešním už je ode dneška na tomto blogu publikováno dva tisíce článků. Jsou tu  desítky a stovky reportáží, fejetonů, povídek, fotografií, básniček, recenzí či glos. Netvrdím, že jsou to všechno články skvělé, ani to, že sestávají vždy jen z těch nejlepších vybraných slov. Za každý z těch dvou tisíc článků jsem ale jako autor odpovědný, ať už z nich byli moji čtenáři potěšeni nebo rozčileni. Jako optimista věřím, že těch prvních bylo víc, a neurazím se, když mi to nebudete vyvracet :-).

Když jsem měl v roce 2014 své první tisícové jubileum, oslavil jsem to textem Pohádka tisíce a jednoho článku a na četné komentáře, které mi přály, ať jednou úspěšně zkompletuji i druhou tisícovku, jsem odpovídal jednoznačně: Dvoutisící článek opravdu nehrozí! Ano, vůbec jsem si neuměl představit, že bych ještě další dlouhé roky aktivně pokračoval v psaní, spíš jsem si myslel, že už tou dobou budu jen odněkud z kavárny vzpomínat na svou bohatýrskou blogerskou minulost a maximálně se mi třeba semtam ozve někdo, kdo na některý z mých stárnoucích článků na webu náhodou narazil. Ale roky se naplnily a vše je jinak: Původní blog, na jehož technickou nesmrtelnost jsem ve svých tehdejších kavárenských plánech spoléhal, je dávno v prachu i se všemi dobovými komentáři, zatímco já nadále oxiduji pro změnu v sousední blogové ulici. Sice JINDE a JINDY, ale snad ne úplně JINAK. Pan Vaculík je už víc než pět let v Pánu a jeho Dva tisíce slov by bylo školním učivem, kdyby ovšem na učení ve všem tom současném naoko lítém boji s viry byl čas. A kavárny? Nu, jak to říct a nepozurážet...

Kdybych to vzal poctivě, ukázalo by se, že ta dvoutisícovka není ve skutečnosti tak kulatá, jak se zdá navenek být. Kromě dvou tisíc dochovaných článků by totiž bylo zdvořilé započítat i Nedělní miniglosy č.34, které mi před lety zkonfiskoval rozčilený admin, několik rozsáhlejších článků, které musely být původně vydány na pokračování a po přestěhování blogu jsem je po létech opět zkompletoval jako válkou rozdělené korejské rodiny, i článek, který vznikl speciálně pro starý blog na rozloučenou a v nově vzniklém domově by byl přespočetný. Kdybych spočítal i tyhle nesystémové drobnosti, článků by už celkem bylo 2007. Jen tak ze zvědavosti vkládám do Wordu dávný Vaculíkův manifest a zjišťuji, že má přesně 2007 slov. A pak má člověk věřit titulkům!  

 

Podobně jako od Einsteinových dob celý vesmír, i hraní se slovy je relativní: Někdy a na něco je i pouhých dva tisíce slov příliš, jindy a v jiných souvislostech ani dva tisíce článků nestačí, a nejspíš tedy ještě vzniknou některé další. Netušíme, co přijde a jakou roli má právě pro nás budoucnost přichystanou, zejména v době, kdy se může snadno stát, že ráno se probudíme do pěkného dne, v poledne nám začnou hořet tváře, večer nám s dýcháním pomůže přístroj a do druhého dne můžeme být takříkajíc na prkně. Proč? Nikdo neví, ale jistě ne nadarmo je spousta lidí přesvědčena, že právě mocné slovo kdysi stálo a dodnes stojí na počátku všeho, a předchází tak veškerým činům. 

"Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest," tak tuto myšlenku formuluje Evangelium podle Jana a já přemýšlím, jestli je to věc povzbudivá nebo naopak spíš známka marnosti. Protože slova mají všeliký účinek.

 

Zatímco začátek si bohužel nepamatujeme a ti, co si ho umějí představit nebo vypočítat, nejsou v názorech jednotní, všichni nakonec na vlastní kůži poznáme, jestli je nějaké podobné mocné slovo i na konci. Mnozí to bohužel poznávají právě teď.

 

Kéž by tam takové mocné závěrečné slovo bylo a kéž bychom byli schopni svým skromným dílem přispět k tomu, aby bylo dobré. 

Děkuji vám všem za to, že má pořád, věřím, ještě smysl tuhle podivnou káru táhnout dál, ať už jsou právě směrovky podél cest krásně osvětleny nebo utopeny v mlze. Ale jestli mi někdo popřeje dalších tisíc článků, fakt vyskočím a přátelsky ho plácnu! :-)

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.