O geometrii kolem nás a fotografických chybách

Opakovaně tudy procházíme a často si ani nevšímáme, co všechno zajímavého je na těch místech k vidění. A přitom většinou stačí jen se na malou chvilku zastavit a rozhlédnout se. V klidu a beze spěchu zvednout oči od cesty, po které se snažíme dostat co nejrychleji k tomu, za čím právě směřujeme, opustit aspoň na chvilku všechny naše aktuální soukromé i pracovní stresy a potenciální průšvihy a podívat se výš: na ty, kteří kolem nás procházejí se svými vlastními pozoruhodnými příběhy, vepsanými ve svých tvářích a v gestech, ale nejlépe ještě výš - na místa, která jsou nad námi, tak trochu mimo naše běžné zorné pole. Zkouším to tak dělat v ulicích, kterými procházím, a nad úrovní linie obchodních výkladů i v domněle důvěrně známých místech objevuji to, co by mě nikdy nenapadlo hledat. Dívám se nad sebe a občas žasnu nad tím, co tam vidím. Stejné to bylo tento týden na Smíchovském nádraží. Procházel jsem tudy už nesčíslněkrát - volně, když je dost času, i v běhu při dobíhání vlaku. Tentokrát bylo už pozdě v noci, nádražní vestibul byl skoro prázdný, v přilehlém stánku doprodávali poslední kousky pizzy a já měl neplánovaně 10 minut času, o které byl můj vlak do Dobřichovic opožděn.

 

Středem mého zájmu ale tentokrát nebyla fascinující obrovitá budovatelská freska ve stylu vrcholné sorely (taky mám na ten úžasný výjev do budoucna spadeno, ale freska je tak rozsáhlá, že slušně ji vyfotit není vůbec snadné, tak doufám, že nějakého aktivistu nenapadne ji do té doby odstranit), ale podíval jsem se přímo nad sebe, což už se mi v několika případech při focení vyplatilo. Ještě kousek poodstoupit, abych se dostal přímo pod veliké rozsvícené soustředné kružnice jednoho z místních lustrů a celý výjev trochu pootočit, aby linie struktury stropu fungovaly ve výsledném obrázku jako diagonály. Geometrie pro mě byla na škole spíš strašák, ale v téhle běžné praktické podobě se mi líbí.

No jo, ale... Kdo mě jako fotografa trochu zná, dobře ví, že u většiny svých fotek vidím dost chyb a ta dnešní fotografie není vůbec výjimkou. Čím přesnější jsou ve skutečnosti geometrické tvary, které se snažím zachytit na obrázku, tím přesnější musí být i moje provedení, jinak se kvůli šlendriánu fotografa ztrácí originální kouzlo zachyceného výseku reality. A i když vlastní lenost našeptává, že by nebylo špatné své kiksy při snímání okecat jako "originální tvůrčí přístup", vlastní kritické očko člověk ošálí jen stěží a když ano, bývá to jen zbytečné lhaní do kapsy. Že žádnou větší chybu na první pohled nevidíte? Nevadí, ukážu vám ji. Možná jen není v černobílém provedení tak do očí bijící (proto jsem ostatně taky převod do černobílé verze udělal :-)), tak sem přidám ještě barevnou variantu, na které je každá drobnost a každé vykolejení z rytmu linií fotografované struktury lépe vidět. 

Ne, v tomto případě mi vůbec nevadí středová kompozice, naopak ta u fotografií "geometrie kolem nás" bývá často mnohem příhodnější než sebelepší "třetinové dělení", které se někdy ve fotografických příručkách a odvozeně pak na diskusních fórech fotografů doporučuje až demagogicky. Hlavní chyba (ty drobnější si nechám zase na jindy) spočívá v něčem jiném a myslím, že je v barvách dostatečně zřejmá: Vidíte uvnitř menšího prosvíceného mezikruží ten různobarevný terč? Ano, je na něm takhle krásně poznat, že není přesně vycentrovaný, což znamená, že jsem neměl při focení dost trpělivosti najít to opravdu správné místo pro kýžený záběr (u takovéhoto typu fotek rozhodují opravdu i milimetry, mám to prakticky vyzkoušené) nebo jsem foťák při snímání kolmo vzhůru nedokázal udržet dostatečně rovně. 

 

Jsou tedy přede mnou dvě varianty, jak záběr opravit: Buď otevřít Photoshop a začít s retušemi okrajů centrálního terče, což nejspíš stejně nebude stačit, protože po opravě té hlavní se začnou více uplatňovat dosud upozaděné drobnější chyby, nebo se "na místo fotografického činu" vrátit, záběr si lépe připravit a pozorněji exponovat. Hádejte, které variantě dám při své tvrdohlavosti přednost, zvlášť když čas od času přes Smíchovské nádraží jezdím? Často se takhle opakovaně vracím na již dříve navštívená místa udělat svůj fotoreparát, takže si na svůj ne zrovna krátký seznam podobných restů přidám i tuhle "geometrii" stropu Smíchovského nádraží. Pokud tedy, ehmmm, na tento můj plán nebudou mít pomazaní pražští epidemiologové jiný, odbornější názor :-).

 

Jak říká můj oblíbený literární hrdina Ignácius Reilly z knihy Spolčení hlupců od Johna Kennedy Toolea, naše civilizace potřebuje "trochu teologie a geometrie, trochu vkusu a mravnosti". Tak - trochu geometrie bychom už díky stropu Smíchovského nádraží měli, najít (natožpak vyfotit) to ostatní bude, obávám se, o něco těžší úkol :-).

Pozn.: Příští veřejná komentovaná prohlídka výstavy mých fotografií s názvem Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na zámku v Dobřichovicích se koná v neděli 20. září ve 14:00. Praktické podrobnosti a aktuální informace o výstavě průběžně udržuji na speciální informační stránce svého fotowebu

A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, vycházejících pod názvem Nedělní miniglosy, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.