Stránky

úterý 22. září 2020

O cobydupu a mé první cestě do kina

Samozřejmě, jako dítě mě rodiče občas brali do kina na nějakou tu pohádku. V paměti mi dodnes matně zůstala jen kreslená Sněhurka, ale dá se předpokládat, že pohádek bylo víc, protože jsem byl dítko zvídavé a ve Staňkově (městečko mezi Plzní a Domažlicemi), kde jsem před nástupem do školy bydlel, bylo kino docela blízko našeho domu a naší zahrady (dodnes na té zahradě - a výhradně jenom tam - občas fotím svůj dlouhodobý fotografický cyklus Kouzelná zahrada). Stačilo jen sejít dolů k tehdy nepříliš frekventované silnici, vedoucí ke hřbitovu, opatrně přejít přes železniční přejezd, pokračovat dolů po široké ulici mezi domy a zatočit doleva. A byli jste tam: V budově staňkovského Lidového domu, tzv. Liďáku, tenkrát byl (a vydrželo to dodnes) velký společenský sál, kde se většinou ve středu, v sobotu a v neděli promítaly filmy (což už dodnes nevydrželo).
 
Vstupenky se prodávaly z okénka do ulice a byly z lákavě barevného papíru - někdy modré, jindy červené a když i červený kotouč došel, zase pak třeba žluté nebo zelené, za korunu nebo za dvě. Dovnitř se chodilo zásadně hlavním vchodem, ale když představení skončilo, otevíraly se - to jsem měl velice rád - několikeré veliké dveře na boku sálu, kterými se vevalily přímo do ulice davy odcházejících diváků, často ještě než z velkého plátna v čele sálu zmizely titulky. No a zase stačilo vystoupat kousek do kopce ulicí s výhledem na náš dům, přejít koleje dráhy, po které jezdily vláčky do Domažlic a dvakrát za den i romanticky po zákazech vonící "mnichovák" (kterému bylo tehdy jako jedinému vlaku široko daleko dovoleno po důkladných kontrolách vyjet do světa zahnívajícího imperialismu), a vyběhnout úzkou vyšlapanou pěšinkou po prudké stráni nad dráhou přímo k dřevěným vrátkům naší zahrady. Z domu v kině i obráceně jsme prostě byli cobydup. Je zajímavé, jak umí být pro malého človíčka taková ani ne pětiminutová cesta napínavá a důležitá, že si její detaily uchová v paměti tak dlouho! 
 
Když mi ale bylo osm let, usoudil jsem, že už jsem dostatečně velký, abych se nemusel spoléhat na doprovod rodičů, a jako "velkej a rozumnej kluk" už můžu jít do nedalekého kina sám. Nějakou dobu trvalo, než jsem o své způsobilosti v tomto směru přesvědčil rodiče a hlavně starostlivou babičku. Přece jen - do cesty se pletlo pár potenciálních překážek v podobě projíždějících aut a vlaků a případných hrdlořezů mezi jen naoko milými sousedy. Ale podařilo se a o jednom podzimním víkendu jsem dostal povolení vyrazit. Vůbec jsem netušil, jaký film je na programu, a bylo mi to vlastně jedno, důležité bylo jen to, že jsem na něj mohl jít sám a taky musel být mládeži přístupný, protože i když jsem byl už "velkej a rozumnej kluk", na patnáctiletého se mi nedostávalo vzrůstu, občanky ani barvy hlasu. Kdyby ovšem zrovna ten den dávali - i když by to tedy byl pech, to jistě uznáte! - minimalistický dokument ze života chřástalů v původním francouzském znění (vždycky jsem si přál slyšet, jak asi Francouz vyslovuje slovo "chřástal"), šel bych na něj taky, protože šlo o krok jednoznačně iniciační, asi jako když indiánský kluk v amazonské džungli vystopuje svého prvního tapíra.

K vrátkům mě šla tehdy vyprovodit celá rodina (docela by mě zajímalo, jestli pak některý rodinný agent pro jistotu neudělal malou sledovačku) a do kina jsem došel přesně podle plánu - cobydup a úplně v pořádku. A štěstí čerstvě narozeného malého milovníka kinematografie neopustilo, takže mi místo francouzsky chřestivě skřehotajících chřástalů dramaturgie "Liďáku" nabídla tehdy úplně čerstvou českou filmovou komedii Jáchyme, hoď ho do stroje, na kterou sice v premiérovém režimu přišla spousta lidí, ale pár lístků do mé - později nejoblíbenější - první řady ještě zbylo. Komedie mě tehdy už jako osmiletého kluka doslova nadchla a dá se říct, že i po mnoha letech a po mnoha dalších zhlédnutích mě na mnoha místech dokáže rozesmát. Film mě nadchl nejen tím, že byl občas trochu bláznivý a na mnoha místech k hlasitému zasmání (řekněte mi, existuje snad intenzivnější filmový zážitek, než když se plný sál kina společně nahlas a úlevně směje tomu, co se děje na plátně? Staromilecky se domnívám, že podobný společný zážitek ani nejkvalitnější domácí kino s prostorovým zvukem nedokáže nahradit), ale navrch jsem se přistihl při tom, že se mi herečka Marta Vančurová líbila ještě o dost víc než kdysi animovaná Sněhurka, což jsem do té doby považoval skoro za nemožné.

Když nám po skončení filmu otevřeli obrovité boční dveře vedoucí do ulice, sice jsem se chvíli bál, jestli na mě někde cestou nečekají zlotřilí náhončí doktora Chocholouška, ale když jsem nakonec došel domů opět cobydup a úplně v klidu, byl jsem z prvního samostatného filmového zážitku tak unešený, že jsem druhý den přesvědčil svou rodinu, abych mohl jít na film ještě jednou. Možná i proto, abych okoukal některé chvaty z juda, které bych mohl použít vůči svým méně filmově vzdělaným spolužákům. Ale i klukovské samostatnosti je třeba dávat jisté mantinely, aby se nekontrolovaně nerozběhla do lesů a do polí, tak se mnou na další představení vyrazili i další rodinní příslušníci, jen sestru jsme nevzali, protože jsme měli důvodné podezření, že by si v necelých dvou letech ještě neuměla plně vychutnat všechny obsahové i herecké kvality filmu.

Dodnes, když tuhle - dnes už klasickou - českou komedii vidím třeba v televizi, vracím se mezi úsměvy v duchu k té své první samostatné cestě do biografu, k těm příjemně napínavým okamžikům z rozšiřování obzorů a samostatného objevování světa, které jsem si od té doby ještě nesčíslněkrát zopakoval a doufám že ještě nejednou zopakuji. Kdyby pro nic jiného, tak třeba proto, abych před spolužačkou, která - to je zvláštní, že jsem si toho až do konce druhé třídy nevšiml! - měla úsměv v některých okamžicích podobný plachému úsměvu Marty Vančurové, mohl nenuceně pronést zenovou repliku "Kolik třešní, tolik višní!", což bez znalosti kontextu vypadalo skoro moudře, nebo naopak nasadit drsný hrdinský úšklebek doprovozený pohledem vzhůru a nekompromisním příkazem: "Slezte z toho lustru, Donalde, vidím vás!", jasně naznačující, že lidé po mém ochranitelském boku budou před všemi zlými a nepřejícími Donaldy zcela v bezpečí.

Ve staňkovském kině jsem pak byl ještě mockrát, většinou hned v první rozvrzané tmavohnědé řadě sešroubovaných dřevěných křesel "třetí třídy" s očíslovanými sklápěcími sedáky, a i když promítané filmy byly rozdílných žánrů, jazyků i jakostí, na francouzské chřástaly, myslím, nikdy nedošlo. Možná i proto mi bylo tak líto, když staňkovské kino přestalo ve velkém sále Lidového domu promítat definitivně a při rekonstrukci budovy zmizely kromě prvorepublikových sedadel a stříbrného plátna i všechny ty báječné dřevěné brány otevírající se na konci filmových představení dokořán, aby se davy návštěvníků mohly co nejrychleji rozptýlit v ulicích malého města. Racionální vysvětlení v tom nehledejme, jen čirou nostalgii, protože tou dobou už jsem většinu času pobýval někde úplně jinde, takže jsem to do staňkovského kina měl o dost dál než svých dětských 5 minut z kopce, tedy jeden cobydup. Cobydup, cobydup... To je ovšem - jak už z mého prvního samostatně navštíveného filmu víme - překladatelský oříšek, takže není divu, že vysvětlení takové lítosti není vzhledem k povaze klukovské duše úplně triviální.
"Ekonomické důvody," řekly předstíraně omluvným tónem místní pomazané hlavy a naznačily, že by to i všichni ti, kteří se kdysi v místním kině učívali samostatnosti, měli chápat, protože už jsme přece "velký a rozumný kluci". 

Nevím, nevím, být podobnými pomazanými Donaldy, na rácio bych v tak citlivých věcech moc nespoléhal. I když je člověk po většinu času rozumnej, může se - známe to přece z filmů - snadno stát, že bude mít zrovna kritickej den, ne? :-)

 
No a protože se tahle vzpomínková rubrika jmenuje Po paměti, na závěr tu mám pro vás na protažení paměťových závitů tři malé otázky, které se týkají hereckého obsazení v článku zmíněné obecně známé a populární české filmové komedie. Schválně, kdo z vás zvládne správně odpovědět na všechny tři:

1. Který herec hraje v této komedii titulní roli?
 
2. Která herečka svým hlubokým hlasem říkala automechanikovi Béďovi Hudečkovi v podání Jiřího Dvořáka proslavenou větu: "Manžel tráví většinu času na cestách"?
 
3. Který herec z těch všech, kterým se to v průběhu filmu přihodí, se dostal do spárů docenta Chocholouška jako první?
 
 
Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, vycházejících pod názvem Nedělní miniglosy, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.

50 komentářů:

  1. Právě Jáchyme hod ho do stroje (prý první film, který proslavil Luďka Sobotu mimo divadlo) jsem viděl až pozděj, předtím jsem koukal, jak vsichni blázni blázni kolem kondiciogramu, které paradoxně přišli s tím filmem do módy, i když jsou tam potirany.. Ovšem přijít do spárů doktora Chovholouska. Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kondiciogramy velmi výrazně expandovaly po příchodu prvních osobních počítačů; právě na tomhle a na simulaci efektu pavlovovských psů jsem se kdysi učit základy programování :-).

      Vymazat
  2. Milý Petře,
    ty dovedeš tak kouzelně psát o dětství... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On je to vždycky takový malý výlet proti proudu času a někdy se při psaní člověku vybaví i to, co už původně zapomněl.

      Vymazat
  3. Cobydupem to bylo jen v případě, když´s to bral ozlomkrkem, ne?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdybych chtěl použít stejnou cestu jako tehdy, bylo by to víc ozlomkrk a méně cobydup, protože zkratka v podobě pěšiny ve stráni nad tratí už prakticky zarostla. Když se ve Staňkově objevím, vždycky si ji aspoň jednou projdu, ale mám pocit, že nás takových moc není :-).

      Vymazat
  4. Hezká vzpomínka z dětství. My jsme chodívali do kina ve středu, se školní družinou... O pár let později se promítal Kolja a jeden muž nás přemlouval, ať jdeme, že ty lístky do počtu doplatí, aby se promítalo. Nemusel doplácet, přišlo dost lidí. Ale ten muž, ani to kino už není :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ve Staňkově jsem chodil do kina ne na to, co jsem si vybral, ale na to, co hráli, což sice vypadá napohled děsně nesvobodně, ale bylo to fajn a viděl jsem spoustu dobrých filmů, na které by mě jinak ani nenapadlo jít :-).

      Vymazat
  5. Pro osmileté dítě poměrně zajímavý výběr, ale proč ne.
    Já z těch otázek mohu odpovědět pouze na tu první, pan Luděk Sobota.
    Ostatní si nepamatuji.
    Mne by rodiče rozhodně samotnou nepustili, vzhledem k divokému kádrovému profilu, bych neobstála, evidentně jsi si pobyt v kině zasloužil svou rozvahou, možná přeci jen v křoví někdo šmíroval.
    Paní Vančurovou mám ve filmech moc ráda a snad nikdy nezapomenu na její herecký výkon, hodný Oscara, ve filmu Den pro mou lásku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jsem zvědav, jestli se ještě někdo s odpověďmi na mé tři otázky přidá. Zatím jako doposud jediný účastník soutěže logicky vedeš :-). Den pro mou lásku byla velká a děsně náročná role. Jen mi připadne jako škoda, že úplně první film Marty Vančurové - "Nevěsta" v režii Jiřího Suchého se prakticky nikde neuvádí, i když jsem ho vždycky považoval za hodný pozoru. Myslím, že příznivci divadelní tváře J.Suchého ten experimentální surrealistický film prostě nedali :-).

      Vymazat
  6. Moc milé vzpomínání. Také jsem se sourozenci chodívala do kina, každou neděli dopoledne. Tehdy frčel hlavně Vinnetou, což jsme celé odpoledne potom demonstrovali mamině a často dávali oblíbený seriál Břetislava Pojara o dvou medvědech - Pojďte pane, budeme si hrát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co je zajímavé, že jsem se jako kluk v kině velmi poctivě vyhýbal všem indiánkám, které moji vrstevníci naopak milovali. Zato Pojarovi medvědi plní neobyčejné fantazie - to je úplně jiná káva! :-)

      Vymazat
  7. Článek jako pohlazení :-) Musím souhlasit, že když po mnoha letech člověku zruší něco, na co byl z dětství zvyklý, jdou všechny racionální argumenty stranou. Na cobydupy se prostě nesahá! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Abych byl poctivý, musím dodat, že kino ve Staňkově funguje i dnes (byť s minimalistickým programem) - v nově postavené budově jen pár metrů od onoho starého Lidového domu. V novém kině jsem ale nikdy nebyl, protože když tam přijedu 4x za rok a kino hraje 3x za měsíc, málokdy nastane konjunkce :-). Ostatně, i kdyby nastala...

      Vymazat
  8. Milé vzpomínání :). S chřástalem jsi mě tak navnadil, že jsem si ho nechala přeříkat v překladači příjemným ženským hlasem. Ale co z ní vypadlo, to se mi vůbec nepozdává! :D

    OdpovědětVymazat
  9. Lepší než synek sousedky, který tam prvně viděl Avengery a taky je musel vidět ještě třikrát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdoví, jak bych jako malý zareagoval na Avengery. Ale protože jsem odmala pobýval maličko mimo "mainstream" svých vrstevníků, myslím, že by to dopadlo jako s chřástaly: Jednou a dost! :-)

      Vymazat
  10. Petře, hezký článek!
    Co se týká tvých otázek:
    1. Jáchym byl někdo z Cimrmanovců, myslím že Petr Brukner.
    2. Tou svůdnou ženou byla Eva Fiedlerová. V mých očích tehdejší holčicky byla spolu s Hankou Maškovou symbolem skutečné krásy.
    3. Kdo první se dostal k Chocholouškovi, to opravdu nevím. Bylo jich tolik ... napadl mě Josef Dvořák. Budu se muset na film znovu podívat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vida, díky, čekal jsem, jestli někdo k otázkám přistoupí odpovědně :-). V žebříčku odpovídajících jdeš samozřejmě s velkým náskokem na první místo. Ještě dám příležitost dalším zájemcům o hádání a pak se k otázkám vrátím. Ale jednu poznámku přidám už teď: Josef Dvořák byl opravdu na samotném začátku série záměn za Františka Koudelku. Ale ještě tam byl z dřívější doby jeden "nultý pacient" :-).

      Vymazat
    2. 3. Karel Augusta! Nedalo mi to, a šla jsem se podívat. Věřím, že on byl fakt ten první.
      Fakt pěkné otázky!

      Vymazat
    3. Pecka! Ty ses na to šla vážně podívat! :-) Myslím, že teď tě v žebříčku už nikdo nepřeskočí, i když by to teoreticky ještě šlo, ale to by musela být opravdu odpověď "za sto bodov" :-).

      Vymazat
    4. Sakra, už to vím, musela jsem si přečíst otázky znovu:
      2. je Jaroslava Adamová. Ta dabovala Evu Fiedlerovou. Snad to je to, co očekáváš na "sto bodov".

      Vymazat
    5. Tak teď je to ovšem úplně dokonalé, sportovní střelci by to označili za "absolutní nástřel" :-). Díky za námahu, jsem moc rád, že tě otázky motivovaly k odpovědím. Vlastně všechny tři otázky byly záměrně lehce "cinknuté", aby vyvolaly prvotní nápad a teprve následně jeho upřesnění, ale snad ne podpásové :-).

      Vymazat
    6. Uf, opravdu chytře vymyšlené! Děkuji za vodítka ... Mám dnes co oslavovat :-)

      Vymazat
  11. Kromě první odpovědi Luděk Sobota si víc nepamatuju. Zato si dobře pamatuju na ty barevné kotouče s lístky do kina i na to, jak se po skončení filmu otevřely dveře i boční dveře. V Prostějově v kinu OKO to byly dveře na Újezd. Jaký byl můj první film v kině už netuším, zato si moc dobře vzpomínám, jak jsme s mámou, kamarádkou a její mámou byly na snad na všech filmech Angeliky a jak se mi tehdy strašně líbil Nicolas i hrabě de Peirac...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Angelika tehdy frčela, to je pravda. Kino OKO je pěkný, klasický název. My jsme ve Staňkově žádný název neměli, protože záměna nebyla možná :-).

      Vymazat
    2. Neptal jsem se na hlavní ale na titulní roli. Malý chyták :-).

      Vymazat
  12. Taky mám ten film ráda. zrovna dneska běžel na nějakém programu, jak jsem zahlídla.
    Hlavní roli hrál Luděk Sobota a první ve spárech Chocholouška skončil myslím kolega z autodílny Josef Dvořák, ale jméno herečky neznám, i když ten smích nikdy už nezapomenu a vlastně i když tohle píšu, tak ho slyším v hlavě, to se nedá zapomenout. :D
    Moc krásné povídání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hlavní roli hrál opravdu Luděk Sobota, ale tak otázka nezněla :-). Josef Dvořák byl první záměna za hlavního hrdinu, ale ještě tam byl jeden odvážený zaměstnanec, když Luděk Sobota nastupoval do podniku.

      Vymazat
    2. Aha, titulní roli a kdo teda, nebo jak to myslíš? :D

      Vymazat
    3. Titulní (byť rozsahem maličkou) roli - tedy Jáchyma - hrál Petr Brukner známý z Divadla Járy Cimrmana. Malý čerfí žertík :-).

      Vymazat
  13. Já jsem nikdy do kina moc nechodila. Málo kdy jsem šla sama, ale většinou jsme chodili když se končil školní rok ve škole... Pane jo, je fajn, že i to všechno pamatuješ jak to kdysi bylo... To už ani já si nepamatuji, na jakém filmu jsem byla poprvé nebo naposledy v našem městečku než se u nás kino zrušilo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z dalších filmů si už toho moc nepamatuju (vybavujou si mi ještě filmy s francouzskou skupinou Les Charlots), ale ten první mi utkvěl :-).

      Vymazat
  14. To musel být skutečný zážitek. :) Takové dobrodružství, a jak říkáš, až iniciační "prvně sám". Krásně jsi to popsal, je vidět, že se Ti to vrylo do paměti ;) Já tohle zažila prvně, když jsem dostala dovoleno jet sama domů ze školy autobusem - to bylo ve čtvrté třídě a opravdu to byl také důležitý moment "konečně sama"!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miss Heřmánková je konečně vdanou paní!

      Vymazat
    2. Myslím, že tyhle napohled nenápadné ale ve skutečnosti zásadní události se můžou dočasně překrýt jinými zážitky, ale časem se stejně vynoří a připomenou nám svou důležitost :-).

      Vymazat
  15. Jsem zvědavý v USA Donald sleze z lustru :).

    Film jsem také několikrát viděl a hodně se mně líbilo školení, jak nebrat úplatky.
    Ale z otázek bych si troufl odpovědět jen první - Luděk Sobota.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale teď si nejsem jistý, zda protiúplatkové školení Smoljaka a Svěráka nebylo v jiném filmu.

      Vymazat
    2. Ano, protiúplatkové školení bylo v tomhle filmu. Tedy bylo tam do roku 1984, pak na pár let zmizelo a pak se tam zase objevilo, a pokud vím, nejednalo se o autorský záměr :-).

      Stejně jako v případě několika předešlých komentářů musím upozornit na přesné znění první otázky: Neptal jsem se na hlavní ale na titulní roli :-).

      Vymazat
    3. Aha, už jsem se poučil v tvém dřívějším komentáři.

      Vymazat
  16. Moc se mi líbí, jak píšeš o svém dětství, je to takové milé :) Za nás už to do kina cobydup nebylo. Bylo to po dálnici do obřího obchoďáku na 101 dalmatinů, u kterých jsem hystericky brečela při každé strašidelné scéně s Cruellou de Vil :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem rád, že se ti tahle malá vzpomínání líbí. Ve Staňkově je sice do kina pořád cobydup, hraje se ale jen cca 3x za měsíc, zatímco za mého dětství to bylo 2x až 3x za neděli :-).

      Vymazat
    2. Tato odpověď mi neúprosně připomněla scénku Felixe Holzmanna s Ivou Janžurovou, kterou jsem si zrovna předevčírem vychutnala :-)

      Vymazat
    3. Není divu, taky jsem si vzpomněl, když jsem komentář psal :-).

      Vymazat
  17. Když jsem byla malá, kino jsme měli na dosah a chodívali tam opravdu často. Skoro jsem zapomněla na ty výpravy s kamarády z okolí, kdy jsme každý víkend chodívali sami na pohádky. Ani za nic si nedokážu ale vzpomenout, kdy jsem byla v kině sama poprvé. Ale zato přesně vím, kdy jsem byla v kině poprvé s klukem i o jaký film se jednalo :-)

    Komedie Jáchyme... patří k mým oblíbeným, fajn relax. Ale úplně nejvíc z toho období a tvorby u mě vede Mareček :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vida, já si vlastně vůbec nevzpomínám, kdy jsem byl poprvé v kině s nějakou dívkou. Natož co hráli! :-)

      Vymazat
  18. To je nádherná vzpomínka. Také jsem měla v Tejně do kina cobydup a chodili jsme s bratrem každou neděli. Na 1. Sobota, 2. Už nevím, 3. Smoljak?

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.