Kapely na Dobřichovických vinařských slavnostech

Všude o sobě rozhlašuji, že nefotím lidi ani žádné oficiální akce. Když ale před měsícem (kruci, to už je zas vážně celý měsíc?!) byly u nás v Dobřichovicích na zámku tradiční vinařské slavnosti, podařilo se ve stejném okamžiku naplnit několik podmínek, které s tímto mým postojem řádně zacloumaly:

1. Byl jsem samozřejmě na zámku skoro celý den přítomen, protože jednak tam byl zajímavý program, a jednak tam bylo k ochutnání spousta dobrého vína. Vzhledem k určitým hygienickým limitům sice tentokrát na místě stála asi jen polovina vinařských stánků oproti předchozím letům, i tak to ale bylo dost na to, aby rozhodně bylo z čeho vybírat. Aspoň jsem si při ochutnávce nejrůznějších vzorků mnohokrát ověřil, že čich i chuť mi zatím naštěstí zůstaly zachovány - i přes určité úklady tajemných koronavirů v tomto směru.

 

2. Měl jsem u sebe foťák. Normálně na podobné hromadné akce foťák nenosím, ale tentokrát jsem zároveň čas od času vyběhl z rušného nádvoří po schodech do výstavního sálu, kde je právě k vidění moje fotovýstava Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020), abych zapřádal své oblíbené "neřízené hovory s návštěvníky". No a pro tyhle účely je dobré mít s sebou i fotoaparát, protože osvědčenou otázku "...a čím vlastně fotíte?" vyřkne v průměru každý druhý divák z těch, kteří mě neznají.

 

3. Díky výbornému vínu, které odbourává naší myslí často jen uměle vytvořené vnitřní překážky, jsem už večer na nějakou bariéru ve focení lidí ani nepomyslel, naopak, řekl jsem si, že člověk by měl zkusit pustit se do pořádného protiúkolu, tzn. místo focení na extrémně dlouhé expozice v přebytku světla, udělat pro změnu pár fotek velmi dynamicky se proměňující scény s nedostatkem světla, např. při večerním a nočním koncertu na slavnostech vystupujících kapel.

 

Když tato vzácná konjunkce tří podmínek večer nastala, už mi nic dalšího nebránilo vybojovat si ostrými lokty pro focení místo pod pódiem, marně se zkusit rozpomenout na několik rad specialistů - koncertních fotografů, které jsem v nedávné době při různých příležitostech potkal, a nakonec se neohroženě pustit do vlastních neumělých pokusů, protože ve focení podle mého názoru není nad chyby provedené vlastní rukou a vlastním okem.

 

První tři fotky jsou z vystoupení rockové kapely Prague Conspiracy. Popravdě, vadilo mi obložení chudáků muzikantů na pódiu panely s reklamami. To je podstatný rozdíl mezi těmi, co fotí oficiálně - ti tam prostě ty reklamy mít musí, protože dotyčné firmy považují takové zviditelnění za standardní součást fotografických služeb, proto si přece reklamu zaplatili aby byla všude vidět! - a nás nadšených amatérů, kteří se naopak snaží všudypřítomnému reklamnímu smogu vyhnout. Někdy to jde, jindy ne.

 

Druhá fotka je záměrně trochu psychedelická, protože jsem do ní zkusil nějak promítnout energii a náladu vystoupení, které se mi jako nadšenému rockovému posluchači moc líbilo. Samozřejmě delší expozice snímaná z ruky v tomto případě vede ke značnému rozostření, ale fotka je především nástroj ke sdílení emocí a ne dokument, na jehož základě budeme počítat pihy na obličeji, ne? :-)

 

 

Třetí fotka by mi celkem vyhovovala způsobem zachycení jednotlivých členů kapely, ale osvětlení tedy mohlo být v tuhle chvíli o něco zajímavější. Třeba jako na první fotce, jenže taková konstelace vizuálních efektů se objevovala jen velmi zřídka. Tak jsem vzal zavděk tím, co bylo právě k dispozici.

 

 

Jako poslední kapela dne - už pozdě v noci - přišla zahrát romská skupina Terne Čhave. Sice mám i fotky, kde je kapela kompletní, ale jak říkám - nejsem najatý dokumentarista, ale fotonadšenec z davu, tak si můžu dovolit vybrat tři obrázky, kde je k vidění jen část kapely. Ostatní muzikanti snad prominou.

 

 

Když to jen trochu jde, snažím se pracovat tvůrčím způsobem s kompozicí obrazu. Jsou ale chvíle, kdy všechna kompoziční pravidla pošlu jednoduše do kopru, protože si myslím, že i napohled mizerná kompozice může mít za daných okolností svůj smysl, když se jí ovšem dopustíte s gustem. Je ale každopádně dobré napřed si o pravidlech "správné" kompozice něco nastudovat, abyste pak měli větší radost z jejich porušování :-).

 

 

Chytlavé rytmy Terne Čhave roztančily nádvoří dobřichovického zámku. Zkusil jsem tedy do jednoho záběru snímaného jen kousek od pódia dostat nejen zástupce kapely, ale i reprezentanty nadšeně tančícího obecenstva a taky aspoň kousek dobřichovického zámku, jinak byste mi ani nemuseli věřit, že je fotka opravdu z Dobřichovic. Jedinou možností v tomto případě bylo snímat "od země" nebo přesněji řečeno "od holeně", o kterou se dá foťák, jak jsem zjistil, celkem dobře zapřít. Jediné, co může být problém, je, že jen odhadujete, co všechno v záběru bude a co už ne, protože snímáte zcela naslepo kamsi vzhůru, a některé méně otrlé fotografy může znervóznit i to, že se nedá cíleně zaostřit.

 

 

 

Doba není momentálně příliš nakloněna nevázanému společnému veselí (ze zpětného pohledu po pouhých čtyřech týdnech už snímky z téhle akce připomínají sci-fi). Na vinařských slavnostech je ovšem hlavně nutné dobře si držet svou skleničku. Když ale taneční pohyby v prostoru před pódiem (vlastní i cizí) hrozí vylít vzácný lahodný mok na dychtivě čekající trávu zámeckého nádvoří, je samozřejmě možné sklenku si odložit, v nouzi třeba i na popelnici. Stejně jako když máte obě ruce plné svého foťáku. Kruciš, která že vlastně byla moje? Ne, nebojte, svou vlastní sklenku jsem neodložil ani na chvilku, ale těm odloženým jsem jako fotograf neodolal. 

 

 

Tedy, zafotil jsem si ten večer dosyta a ve vodách mně víceméně neznámých. Až podobný žánr budu fotit deset let, budou snad obrázky lepší. Možná i tak dobré jako ty mé fotky, které jsou stále ještě k vidění ve výstavním sále a v přilehlé chodbě dobřichovického zámku. Vím, že pan ministr Prymula nás nabádá, abychom zůstali doma a přečetli si raději knihu. Ale kdybyste už náhodou jeli kolem dobřichovického zámku, byl by hřích se na výstavě nezastavit a ke čtení nevyužít třeba knihu návštěvní :-).

Kdybyste ale přece jen raději vyslyšeli ministra zdravotnictví než mne, vězte, že kdo zůstane doma, nemusí číst jen knihy, ale může si číst i blogové články. U mne na blogu najdete např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Tak tedy čtěte a hlavně buďte zdrávi!