Velký oheň

Že se to tady jednou v budoucnu všude pořádně zahřeje, takže ti, co mají rádi horké léto, si přijdou na své, to jsem ze studia fází života různých druhů hvězd věděl. Jen jsem si optimisticky myslel, že to nastane až za pár miliard let, až naše slunce dostane pořádný ohňový apetit a poté, co si dá grilovaný Merkur k lehké zdravé snídani a krásnou Venuši si osmahne na přesnídávku, začne mu před obědem zase kručet v břiše. Pár miliard let... Člověk by řekl, že pro dobrovolné hasiče je to ještě dost času na pořádný trénink, takže určitě nakonec všechno dobře dopadne jako ve vánočních televizních pohádkách. Jenže... Asi jsme se hrdě rozhodli, že se u slunce nebudeme doprošovat a všechno zvládneme i bez něj; aspoň to tak podle toho dýmu ze všech světových stran vypadá. Ale kdoví, třeba povstane nějaký další nesnesitelný revolucionář s chytlavým heslem: Hasiči všech zemí, spojte se! Já mám pohádky rád, protože dobře končí, i když se dlouho zdá, že je všechno ztraceno a ti dva si prostě nejsou souzeni.

Velký oheň

Hoří,

hoří

výšky hor

i hloubky moří.

Hoří souhlas,

hoří vzdor.

Hoří,

hoří

na obzoru

vzdušné zámky

z fantazie

hoří zpěv

dívčího sboru.

Ruka ruku

ohněm myje.

Dým pak

na křídlech se snese,

uhasí věčná

světla kostelů,

Fénix na nás

usměje se:

Prach k prachu.

Popel k popelu.

Moje kouzelná třešeň

Když řeknu, že jsem byl zase po několika měsících na návštěvě ve Staňkově, zdejší štamgasti se možná začnou chytat za hlavu: "Jéžiš, že tu zase budou ty divný rozprsklý fotky, kterým Čerf říká bůhvíproč Kouzelná zahrada?" A budou mít úplnou pravdu. Pro to, abych šel fotit další obrázky do dlouhodobé kolekce s názvem Kouzelná zahrada, jsou totiž jen dvě podmínky: Musím mít s sebou foťák se zoomovým objektivem a musí být krásný večer, během kterého se staňkovská zahrada zalije měkkým světlem zapadajícího slunce. Foťák jsem si vzal, ale do krásného měl první ze dvou staňkovských večerů hodně daleko, protože celý den, večer i noc vydatně pršelo. Ale pak dopršelo a druhý večer se vydařil přesně podle mých představ, takže už od odpoledne jsem byl v pohotovosti a trpělivě jsem čekal na svou tradiční půlhodinku před západem slunce, protože - jak mám ověřeno dlouholetou zkušeností - právě v té době mohou jedině vzniknout slušné obrázky, se kterými jsem celkem spokojený.

Nedělní miniglosy č.504

Z dětství si pamatuji, že prázdninový čas letí - zvlášť ke konci - jako splašený. Asi to platí, i když už člověk není školou povinný, protože od napohled nedávného jubilejního 500. vydání Nedělních miniglos, už zase uplynul skoro celý měsíc, takže dnes klepe na pomyslné dveře 504. číslo svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V tomto týdnu jsem na svůj blog přidal další vzpomínku z dávných dob, tentokrát na to, Jak můj Asterix přežil Brežněva. Že netušíte, co mají ti dva společného? Tak to je, myslím, nejvyšší čas se to konečně dozvědět :-). Když vyrazí člověk fotit na největší pražský hřbitov, může se mu snadno stát jako nedávno mně, že na jeho fotkách nebudou zdaleka jen neživé hroby, ale objeví se na nich třeba i nadmíru živý Rozzlobený čínský znak. A z minulého týdne ještě jednou připomenu svůj "starořecký karbanický epos" Partička na Olympu, o tom, že náš Bůh sice možná (aspoň podle Einsteina) nehraje v kostky, ale řečtí bohové tak úzkoprsí nejsou a "čertovy obrázky" se v jejich rukách občas - aspoň ve snu - proměňují v obrázky božské.

Rozzlobený čínský znak

Během léta jsem absolvoval tři naučné procházky po pražských hřbitovech - dvakrát to bylo na Olšanských hřbitovech a jednou na Vinohradském hřbitově. Cestou jsem se dozvěděl pozoruhodné informace o některých pohřbených lidech i o jejich často mimořádně zajímavých náhrobcích a samozřejmě jsem měl stále v pohotovosti i svůj fotoaparát, protože se postupně snažím profilovat dlouhodobou kolekci "hřbitovních" fotek ve fotocyklu Na věčnou památku (několik ukázek je k dispozici i na mém fotowebu: Ukázky z cyklu Na věčnou památku). Ale dnešní článek nebude vůbec o hřbitovních fotkách, lépe řečeno nebude o fotkách s hřbitovní tématikou (k těm se možná ještě později vrátíme, jestli se mi povede vyrobit nějakou vydařenou menší sérii). Jenže na Olšanských hřbitovech je k vidění i zajímavá platanová alej, a když jsem tudy šel na sraz první vycházky, bylo právě po vydatné přeháňce, po které se vždy zvětší kontrast mezi různými barvami kůry, takže mě paradoxně víc než nejumělečtěji vyvedené hroby v první chvíli zaujaly mé oblíbené výjevy na kůře stromů.

 

Jak můj Asterix přežil Brežněva

Když jsem začal chodit na gymnázium, dostal jsem místo své praktické školní tašky přes rameno, již nepěkně promaštěné kvůli četným "zapomenutým" svačinám a ani na povrchu ničím nepřipomínající aktuální módní trendy, nový černý šmrncovní kufřík, skoro přesně takový, jaký jsem si přál do nové školy nosit. Jen ta velká černá plocha, skrývající při cestách do školy učebnice plné středoškolského vědění - a posléze i stále více propriet, které s věděním neměly pranic společného - jako kdyby doslova žadonila o to být nějak originálně vyzdobena. Čím by to ale mělo být, abych nebyl nemilosrdným školním kolektivem vyhodnocený jako trapák a zároveň moc nepopouzel přísný ostříží zrak některých bdělých gymnaziálních pedagogů a hlavně notně "společensky angažované" vedení školy? Přece jenom - 80. léta byla teprve čerstvě načata, chystané společenské oteplení jejich druhé poloviny bylo ještě daleko za myšlenkovým obzorem i těch prognostiků, kteří vládli nejbujnější fantazií a ještě ji navrch podpořili několika panáky. U nás ještě neochvějně vládla normalizační doba ledová, jejíž bezpečně nízkou teplotu hlídal z každé druhé nástěnky a výlohy kromě tradičního trojlístku "Marx - Engels - Lenin" i spolehlivý termostat v podobě podmračené tváře tehdejšího vrchního světového komunisty, Leonida Iljiče Brežněva, jehož přísný gorilí pohled zpoza huňatého srostlého obočí vysoko nad neprůstřelnou náprsenkou ze státních vyznamenání nedával nikomu z šedavých kolemjdoucích žádnou naději.

Do takového jednotvárného prostředí se černý kufřík asi hodil nejlépe bez zdobení a barevných úprav, ale já se své myšlenky na výtvarné dotvoření na pohled trochu nudného zavazadla nechtěl tak snadno vzdát: Ano, nemělo smysl uvažovat o nějaké prvoplánové provokaci; nikdy jsem nepatřil ke školním rebelům či výstředníkům, byl jsem chladný k náboženským tématům, takže ani tehdy populární (a na školách často stíhané) motivy kříže mě nijak neoslovovaly, samolepky drsných rockových západních kapel měla spousta jiných studentů, po kterých jsem neměl důvod se opičit, a abych si ozdobil kufřík velkou fotkou Yvety Simonové s Milanem Chladilem, na které procítěně zpívají svůj politicky celkem neutrální a bezproblémový duet "My dva a čas", na to jsem byl zase málo avantgardní.

 

Nedělní miniglosy č.503

Sice ještě trochu doznívají oslavy jubilejního 500. vydání Nedělních miniglos, ale ozývají se ze stále větší vzdálenosti, protože dnes je na řadě už běžné 503. číslo svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V tomto týdnu se na mém blogu objevila epická básnička o mých snových zkušenostech z vrcholu řeckého Olympu, kde je možné zažít věci jinde opravdu nevídané: Partička na Olympu. No a pak jsem se tady svěřil se svým prvním malým fotografickým úspěchem v zahraničí v článku Drobná mezinárodní radost. Z předchozího týdne mohu ještě jednou připomenout své zážitky ze zajímavé výstavy slavného fotografa Helmuta Newtona.

Drobná mezinárodní radost

Nemám moc rád soutěžení v kreativních oborech: Nejlepší fotka, nejlepší povídka, nejlepší báseň - to vše jsou termíny, se kterými je sice možné se při různých příležitostech setkat na internetu každou chvíli, ale mému vnímání světa moc neladí. Umím si představit největší nebo nejmenší fotku, nejdelší nebo nejkratší báseň, ale nejlepší... Z různých úhlů pohledu, v různém čase a různým očím se bude jako to nejlepší jevit pokaždé něco jiného, protože tvůrčí psaní nebo fotografie prostě není - a doufám, že ani nikdy nebude - skok do dálky, kde se dá celkem jednoznačně a objektivně vyhodnotit jak délka skoku, tak i případný přešlap. V literatuře ani ve výtvarném umění prostě tak jasná pravidla nejsou, pracuje se (nebo aspoň by se pracovat mělo) s emocemi a fantazií, takže často není vůbec jasné, jestli zdvihnout červený nebo bílý praporek, odkud začít měřit a jakým metrem. To je věc, která mi na podobných soutěžích - ať už probíhají v malém formátu na blogu nebo v mnohem větším formátu tradičních velkolepých akcí v záři reflektorů - nesedí, to je důvod, proč podobné poměřování považuji za pošetilé. To mi samozřejmě nebrání se semtam nějaké podobné libůstky zúčastnit, někdy s úspěchem v podobě dobrého výsledku, jindy bez něj, a právě můj, myslím, celkem střízlivý pohled na obecný (ne)smysl podobného zápolení mi snad dává dobré šance nezhroutit se z případného neúspěchu a naopak nezblbnout, když se něco povede.

 

Partička na Olympu

Pozn.: Před každou básničku se teď budu snažit vložit jakousi úvodní poznámku, odstavec normálního nepříliš strukturovaného textu, který ode mne dostal úkoly podobné jako hromosvod: nabídnout se jako místo přitahující zdejší tradiční reklamní plochy, které - ponechány bez tohoto "reklamosvodu" - dokáží občas strašlivým způsobem přeformátovat právě zejména verše.

Nevím, jak to mají jiní lidé občas pokoušející "řeč vázanou", ale já nikdy nad bílým papírem netuším, co právě dnes v jeho linkách vznikne: Bude to jemná zamilovaná lyrika? Pouťová lidová rýmovačka? Jen miniaturní vtipné dvojverší? Nebo ponurá balada villonovského střihu? Bude to uplatnitelné i pro jiné oči, než moje vlastní, které se sice občas umějí podívat přes drsný kritický cvikr ale také si leccos odpustit? U mne to není nikdy předem jasné a vždycky jsem sám moc zvědavý, jak ten skok do prázdna bílé stránky sešitu dopadne. Základem bývá jeden verš, který pak občas v průběhu "obrábění" z hotového dílka nakonec vypadne, i když tentokrát zůstal jako ten úplně poslední. Vše se odvíjelo od toho, že jsem si nedávno sháněl nějaké informace o výstupu na horu Olymp a částečně v bdělém stavu a částečně ve snu jsem si pak představoval, čeho se asi může člověk na takovém místě nadít. Marně jsem se snažil kormidlovat do lyrických vod: Kde už ostatně jinde než na samotném vrcholu starého Řecka by měl vzniknout epos, že?

Nedělní miniglosy č.502

Po drobném vykolejení z ustáleného rytmu, které bylo spojené s velkým jubilejním 500. vydáním Nedělních miniglos, se navracíme do běžného miniglosového režimu, takže přichází další, už standardní 502. číslo svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V tomto týdnu jsem psal o docela pozoruhodné výstavě slavného fotografa Helmuta Newtona (ano, Newton nebyl jen slavným fyzikem a matematikem, o kterém jsme se učili ve škole a po kterém se jmenuje jednotka ubývající síly, ale i kontroverzním fotografem) v pražském Museu Kampa. Jde o můj vůbec první blogový článek, který má dvě rozdílné a na různých místech uložené verze: tu umírněnější zde na blogu a pak o něco drsnější, necenzurovanou, kterou by obrazově poněkud prudérní blog.cz nemusel unést - v blogovém prostoru mého fotowebu. Tak schválně jestli poznáte dva podstatné rozdíly mezi oběma články :-).

 

Výsledek soutěže k jubileu Nedělních miniglos

K nedávné jedinečné příležitosti vydání jubilejního 500. čísla mého blogového týdeníku Nedělní miniglosy jsem vyhlásil soutěž o jednu ze svých autorských fotek: Soutěžící měli spočítat nebo odhadnout co nejpřesněji, kolik různých glos bylo celkem publikováno ve 499 číslech, která předcházela jubilejním Nedělním miniglosám č.500. Protože jsem tohle číslo sám neznal, musel jsem ho nejprve přesně spočítat, abych mohl soutěž odpovědně vyhodnotit, takže jsem několik večerů při puštěné televizi (kterou při takové činnosti lze kupodivu docela dobře a pozorně sledovat) jedno po druhém postupně otevřel všechna čísla (dokonce i blogem zcenzurované a smazané NMg č.34 jsem dohledal u sebe v počítači v soukromém archivu, aby bylo na výsledek opravdu spolehnutí) a sčítal a sčítal a sčítal.

Popravdě, on ten odhad zase nebyl tak náročný. Déle než polovinu svého života vycházely totiž Nedělní miniglosy v celkem pevném formátu pěti glos v každém vydání a jiný počet byl jen zcela výjimečný. Z prvních 300 vydání jich pouhých 9 mělo nestandardní počet glos (5x po 6 glosách, 3 jubilejní výběry, které žádné nové glosy nepřinesly, jen výběr z těch již publikovaných, a našel jsem dokonce jedno ryzí dvojčíslo s 10 glosami; na tenhle mimořádný formát už jsem po víc než osmi letech dočista zapomněl). V jednom z čísel jsem se dokonce čtenářům omlouval za to, že glos je tentokrát výjimečně šest :-). Jak to vypadá, čtenáři proti takovému výstřelku nic podstatného nenamítali, jelikož se postupně "vícečetné" NMg se šesti, sedmi nebo dokonce osmi glosami objevovaly stále častěji a v poslední době už jde téměř o standard, takže když se mi nedejbože podaří vymyslet jen pět glos a hlava si řekne "dost!!", čtenáři si mohou připadat téměř ošizeni.

Výstava fotek Helmuta Newtona - Helmut Newton in Dialogue, Praha -Museum Kampa

Řeknu to poctivě hned na začátku: S fotkami Helmuta Newtona - ať je světově proslulý, jak chce - mám už dlouhá léta problém, většinou se mi nelíbí, štvou mě a rozčilují, místo umělecké pokory, jak si ji představuji, v nich nalézám spíš - pro mne obtížně akceptovatelnou - pýchu a aroganci, a nepřiznávám tvůrci část z kladů, nad kterými plesají jeho obdivovatelé. Na druhou stranu, už to, že mě tento fotograf některými svými fotkami dokáže vytočit, znamená, že v nich něco zvláštního uloženého být musí, jinak by mi jeho fotky byly prostě lhostejné.

Vzpomněl jsem si na svého oblíbeného fotografa Josefa Sudka a na jeho celoživotní boj s hudbou Leoše Janáčka: "Jeho hudba se mi nelíbí," přiznával pan Sudek, "dokonce ani nepoznám, kdy orchestr ještě ladí a kdy už hraje. Ale když to má u lidí, kteří hudbě rozumějí, takový světový úspěch, tak ten blbej budu asi já!" Pro mě je tenhle Sudkův dávný přístup, ta vytrvalá odhodlanost hledat a přijmout věci mimo své vlastní meze, velmi osvěžující, zvlášť v době, kdy na každém kroku (internet je pro to vysloveně požehnaným místem) vidím plody nevzdělaných arogantních hlupáků, samozvaných rychlých odborníků na cokoli, kteří si lebedí ve vlastní omezenosti a jednou provždy utvořeném neměnném názoru na vše kolem sebe, zatímco jakoukoli cizí odborností, rozhledem a vzděláním zcela pohrdají, protože oni přece "vědí své" a žádný namyšlený intelektuálský floutek jim nebude nic vykládat o tom, jak vypadá a podle jakých pravidel funguje svět za humny ostře vymezujícími jejich myšlenkovou vesnici. Velmi nerad bych se svým přístupem a vztahem k okolnímu světu taky zařadil do toho početného zástupu namyšlených pohrdačů, a když už se to snad má přece jen stát, ať je to - pěkně v dávném sudkovském duchu - aspoň po náležitém boji :-).

Nedělní miniglosy č.501

Odečítání před velkým jubilejním 500. vydáním Nedělních miniglos se jeho vydáním minulý týden opět proměnilo v obyčejné přičítání, takže po krátkém období oslav je na světě další standardní 501. vydání svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Moc mě těší, že společně otevíráme už šestou stovku, vážím si vaší dlouhodobé čtenářské podpory a děkuji vám za ni.

Jak jsem slíbil, již dnes je možné vyhlásit hlavní výsledek soutěže k vydání jubilejního čísla. Zájemci měli spočítat nebo odhadnout, kolik vlastně za celou dobu vydávání týdeníku s tradiční značkou NMg těch různých glos vůbec vyšlo. Všech devět účastníků soutěže ve svých odhadech správný výsledek dost přestřelilo, což je ale podle mne zcela logicky vysvětlitelné, jak si ukážeme příští týden ve speciálním článku s podrobnými daty a taky s mým zcela laickým "psychologickým rozborem" :-). Když už jsem totiž během několika večerů ve společnosti České televize odpovědně vysčítal správný výsledek 2636 miniglos, domnívám se, že některé zjištěné zajímavosti za napsání speciálního článku stojí. Nejméně se od správného výsledku odchýlila Axina, která ho odhadla na 3211 miniglos, ostatní odhady a tipy se pohybovaly ještě o něco výše, přičemž nejvyšší číslo bylo 3465. Axina si tedy může pomalu vybírat svou cenu - jednu z mých autorských fotek ve formátu 30x40cm, na přesnějším postupu se dohodneme e-mailem.

 

O románských reproduktorech

Rotunda Nalezení sv. Kříže na pražském Starém Městě je moc krásným pozůstatkem staré románské Prahy, který poslední dobou láká spisovatele a scénáristy, snažící se napodobit aspoň v malých českých poměrech styl a úspěch Dana Browna. No řekněte, existuje snad lepší objekt pro pátrání po tajemné minulosti historického města, než stavba z počátků 12. století, která se díky šťastné souhře okolností a taky úsilím mnoha lidí, jimž nebyla naše minulost lhostejná, zachovala do dnešních dob? Pravda, obklíčená vysokými a mnohem modernějšími domy, vtěsnaná na plácek, který byl původně hřbitovem a dnes malou zahrádkou, sama po nějakou dobu sloužící jako skladiště a dokonce i obchod s uhlím, posléze učená k demolici a naštěstí zachráněná velkými osobnostmi své doby. Jak píše František Ruth ve své Kronice královské Prahy: "Tu ujali se jí přátelé minulosti Vocel, Zap, Mikovec, Bedřich Wachsmann, P. Maixner, Jos. Manes..." až nakonec "...šťastně jménem obce budovu koupil tehdejší purkmistr Fr. Pštros, obnovení provedl bezplatně architekt Ignác Ullmann a výzdobu řídila Umělecká beseda."