Moje kouzelná třešeň

Když řeknu, že jsem byl zase po několika měsících na návštěvě ve Staňkově, zdejší štamgasti se možná začnou chytat za hlavu: "Jéžiš, že tu zase budou ty divný rozprsklý fotky, kterým Čerf říká bůhvíproč Kouzelná zahrada?" A budou mít úplnou pravdu. Pro to, abych šel fotit další obrázky do dlouhodobé kolekce s názvem Kouzelná zahrada, jsou totiž jen dvě podmínky: Musím mít s sebou foťák se zoomovým objektivem a musí být krásný večer, během kterého se staňkovská zahrada zalije měkkým světlem zapadajícího slunce. Foťák jsem si vzal, ale do krásného měl první ze dvou staňkovských večerů hodně daleko, protože celý den, večer i noc vydatně pršelo. Ale pak dopršelo a druhý večer se vydařil přesně podle mých představ, takže už od odpoledne jsem byl v pohotovosti a trpělivě jsem čekal na svou tradiční půlhodinku před západem slunce, protože - jak mám ověřeno dlouholetou zkušeností - právě v té době mohou jedině vzniknout slušné obrázky, se kterými jsem celkem spokojený.

Během té půlhodinky se mnou ovšem není rozumná řeč (tedy ne, že by jindy byla :-)). Nervózně běhám po zahradě sem a tam, hledám v jejích pěkně osvětlených koutech zajímavé motivy, neurvale odstrkuji lidi i zvířata, když se mi pletou do cesty: Teď ne! Ne!! Potom!! Každá prolelkovaná vteřina znamená zdržení a kacířské plýtvání světlem. Hledám nejlepší úhel záběru, aby se ze slunečního spektra dostalo do obrazu co nejvíc barev. Mačkám spoušť, točím objektivem, zkouším přitom různé výkruty, pohupování a švenky, to vše pokud možno s co nejmíň neuspořádaným a roztřeseným výsledkem. Spoušť se stálým mačkáním ohřívá, během půlhodinky cvakne asi dvěstěkrát. Není to nic těžkého a je to na první pohled "jednobrdné": Zmáčknout, chvíli podržet... Čistě intuitivní improvizace. Ještě té samé noci se 180 obrázků z původních 200 odebere do věčných fotolovišť, další kolegové je následují druhý den ráno. Nakonec zbyde sedm statečných, tak akorát pro blogový článek. Dva až tři z nich možná čeká výstavní kariéra, to se ještě uvidí.

Tentokrát pro mě byla jednoznačně nejfotogeničtějším námětem moje oblíbená třešeň v rohu zahrady. Má to štěstí, že večer do svých listnatých vlasů chytá odlesky zapadajícího slunce a navíc má zajímavou strukturu větví, takže je možné na fotkách experimentovat s tím, jak zkombinovat pevný skelet stromu se světlem pronikajícím větvemi. Přitom veškeré experimentování se musí vejít do jedné sekundy: Zkusíme cca šest desetin držet foťák nehybně a pak čtyři desetiny zoomovat? Nebo bude lepší osm a dvě desetiny? Nebo půl napůl? Jakou část obrazu zvýraznit relativním klidem a jakou rozmlžit nebo rozprsknout pohybem? I do necelé vteřiny se vejdou tisíce možností a navíc se světlo každým okamžikem proměňuje; to co vypadalo ještě před minutou nadějně, už v části obrazu pohaslo, jako kdyby někdo cvakl vypínačem nebo vypnul proud, a výsledek přestal mít šťávu. Tak žádné zbytečné otálení, světlo už dochází a až slunce zajde a jeho barevná paleta v tu chvíli zmizí, budeme mít dost času na přemítání a sebevýčitky, co jsme všechno nestihli nebo měli udělat jinak. Kdy se zase všechny podmínky sejdou jako dnes a já budu u toho? Na podzim? Na jaře? Za rok či dva?

Ano, dnes to nebude ani tak Kouzelná zahrada jako spíš Kouzelná třešeň; musíme jí nechat zahrát nějakou třešňovou písničku, protože tenhle starý strom má pro dnešek sólo. Muzikanti ale znají jenom "Jó třešně zrály...", i když je skoro konec srpna. Prázdniny pomalu končí.

Názvy jsou zatím jen pracovní a mohou se proměňovat podle toho, jak budou jednotlivým fotkám slušet i po nějaké době. Někdy se stane, že si fotka s názvem padnou do noty hned, jindy soulad a společnou spokojenost nějakou dobu hledají, to je trochu jako s lidmi. Ve výjimečných případech je to pak ovšem Itálie a nezbývá než rozchod od stolu i od lože. Tak uvidíme, jak to bude tentokrát.

Zrození světla

Proudy třešňového deště

Ohňostroj

Tančící větve

Světelné varhany

Vlnobraní

Úvod do hypnózy

Jestli jste se díky poslednímu obrázku propadli do hypnotického spánku, je asi užitečné dodat, že četba i prohlížení tohoto blogu jsou vždy výhradně na vlastní riziko čtenáře a prohlížejícího, takže jestli po zdejší návštěvě v tranzu věnujete své celoživotní úspory na ochranu plcha lesního, můžeme si sice spolu na plchovo zdraví společně připít, ale vůči případným žádostem o náhradu škody budu nejspíš chladný.

Každopádně ale všem přeji krásně barevné a po třešních vonící sny :-).