Plastika v Petrské ulici

Když jsem na Poříčí nedávno poprvé testoval svůj nový objektiv (viz článek Na Poříčí poprvé s novým objektivem), všímal jsem si zajímavých drobností kolem sebe přece jen trochu víc, než když stejnými místy jen občas proběhnu, třeba ve snaze dostat se tudy co nejdřív na metro. Snad proto jsem si v Petrské ulici všiml dříve mnou jen nevšímavě míjené ale zajímavé plastiky na stěně jednoho z domů a nakonec z toho bylo docela dlouhé zastavení s cílem udělat aspoň pár neodfáknutých fotek pro tenhle článek. O plastice se mi bohužel nepovedla dohledat žádná rozumná fakta, jen pár fotek bez bližšího popisu, tedy něco takového, jako je tento článek :-).

Můžu si vytvářet jen hypotetické scénáře. Plastika je totiž na fasádě docela velké budovy, která, myslím patří do komplexu bývalé Automatické telefonní ústředny Těšnov. Nevím, jestli něco takového v objektu ještě funguje, spíš se domnívám, že se původní centrální organizace rozpadla na spoustu "pozůstalých" firem a firmiček. Ale - ač nemám žádného spojařského vzdělání - řekl bych, že plastika mohla v uměleckých náznacích odkazovat právě na nějakou starší spojařskou techniku.

 

Nedělní miniglosy č.404

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Dnes - po krátkém lázeňském intermezzu - už počtvrté nakusujeme pátou stovku a jak jsem slíbil, dnes si za pauzu z minulé neděle nadělíme o něco větší porci než obvykle. Děje se toho u nás věru dost: Ministři jsou odvoláváni i jmenováni, doživotní vězňové jsou oslavováni jako celebrity, parlamentní strany si volí své staronové vedení. Sám jsem zvědav, které události se dnes kvalifikovaly do 404. vydání Nedělních miniglos :-). A moc mě těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst.

F.L. vůně

Vůně jara, pramenů,

hebké kůže,

a objímání,

vůně, která není

jinde a s jinými k mání.

Svět kolem

občas naměkko

a občas na hniličku

přežít se dá,

když tvůj obraz nosím

ve svém očním víčku,

stačí přivřít

a hned cítím to chvění:

Obraz je živý,

krásný,

žádoucí

a v HD rozlišení.

Vůně, co tu po staletí

čeká,

není jinde a s jinými k mání,

vůně hebké kůže

F.L.Věka,

vůně jara, pramenů

a vůně objímání.

Františkolázeňské fotostřípky

Sice v předchozích třech článcích stále píšu o tom, jak právě pobývám ve Františkových Lázních, ale ze skutečných Františkových Lázní jsem vám toho zatím moc neukázal, protože jsem pořád chodil spíš jen po okolí (viz odkazy na konci článku). A tak vás tentokrát zvu na malou fotografickou procházku lázněmi, ve kterých se mi líbí a které pro mne hodně znamenají. Nečekejte žádné velké umění, jen malé střípky františkolázeňské skutečnosti, a půjdeme samozřejmě volným lázeňským krokem, protože je radost se jen tak beze spěchu procházet místními parky, usrkávat některý z více než dvaceti místních léčivých pramenů, na chvíli se zklidnit v dnešní uspěchané době.

 

Lázeňský pěšák dobývá hrad Seeberg

Je hodně lidí, kteří rádi přijíždějí do lázní na slavnostní otevření lázeňské sezóny. Někteří by třeba přijet moc chtěli a nemůžou, zatímco já se u podobných akcí přichomýtnu zcela neplánovaně, protože před nimi za normálních okolností prchám. I tentokrát jsem se nechtěně trefil do toho nejslavnostnějšího dne. Celé Františkovy Lázně byly od rána na nohou, všude hrála hudba, pochodovaly mažoretky, jindy prostorné ulice byly zastavěné pouťovými stánky. A všude davy lidí.

Přímo pod okny hotelu mi od časného rána do pozdního večera vyhrávala jakási peruánská kapela, jejíž rytmy se míchaly s oficiálnějšími tóny přicházejícími z boku - tu s českou státní hymnou, tu s pochodujícími dechovkáři, tu zas s Ódou na radost. Nějakou dobu jsem se domníval, že udělám fotoreportáž z takového slavnostního dne, ale když mi dělalo pořád větší problémy se ulicemi odněkud někam protlačit, pochopil jsem, že bude pro mne i pro Františkovy Lázně lepší, když si od sebe na den odpočineme a já někam poodejdu. Celkem jedno kam, ale určitě mimo město. Snad to mé milé lázně, oblečené do slavnostního šatu, který mi moc neříká, nebudou ode mne brát jako zradu.

 

Rezervace SOOS jako abstraktní umělec

Druhý den svého pobytu ve Františkových Lázních jsem si udělal fotovýlet do rezervace SOOS, která je úžasným pozůstatkem sopečné činnosti v této oblasti (viz článek O Komorní hůrce a hokeji s "Rusákama"). Vzal jsem si s sebou všechny nepodstatné propriety k focení (totéž se nedá tak docela říct o těch podstatných, ale to popíšu s malým odstupem v dalším článku věnovaném některým praktickým potížím fotografa s postupující sklerózou ;-)). Dnes se zaměřím na to, jak zbytky sopečné činnosti dokážou vytvářet krásná abstraktní díla, která jsou při příjemné procházce pozoruhodnou přírodní oblastí po dřevěných chodnících vlastně všude kolem. Stačí se dívat a žasnout, co všechno je tu k vidění.

O Komorní hůrce a hokeji s "Rusákama"

Prvním mým krokem na františkolázeňské dovolenkové půdě byl nešikovný krok z Pendolina a zvrtnutý kotník. Začíná to dobře. Ale - jak praví parafráze českého přísloví: První prohrání do kapsy vhání! Zavazadlo mám, jako bych sem jel na měsíc (ale jen do tohohle velkého kufru se mi vejde fotostativ), ale nikdo se nad tím nepozastavuje, protože kulhám tak, že na ten měsíc pobytu rozhodně vypadám.

Konečně jsem zase tu! Františkovy Lázně mám moc rád, bodejť by ne, když právě tady jsem zažil své vůbec nejšťastnější životní chvíle. Tak se sem moc rád vracím, tentokrát na čtyři dny, z nichž první půlden je už podle všech meteorologických pravidel letní. Slunce sálá jako v půlce srpna a já jsem rád, že jsem si nezapomněl doma sluneční brýle. Ubytoval jsem se a je odpoledne, centrum města je plné lidí. Vyprázdní se ulice, až za chvíli začne v televizi čtvrtfinále hokejového mistrovství světa s Ruskem? Řekl bych, že ne, protože většina osazenstva jsou německé důchodkyně. A Němci hrajou až večer s Kanadou :-).

 

Na Poříčí poprvé s novým objektivem

Inu, udělal jsem si nedávno radost a rozšířil jsem si "portfolio" svých objektivů. Tentokrát nejde o zoom, ale o slušně světelný objektiv s pevným 50 mm ohniskem. Zjistil jsem totiž, že jsem v posledních letech trochu zpohodlněl, s čímž je třeba něco dělat: Totiž místo toho, abych vždycky hledal správné místo a vzdálenost, spoléhám na to, že zoomem jde vše přiblížit i oddálit. No a s objektivem, který má pevné ohnisko, sice můžete taky "zoomovat", ale trošku se přitom našlapete, protože jinak než "nohama" zoomovat nejde :-).

Nízká minimální clona (1.4) by mi měla umožnit víc si hrát s hloubkou ostrosti a navíc je objektiv o dost menší a lehčí než můj klasický zoom, což se hodí pro bloumání ulicemi města, kdy se každých deset deka navrch snadno pronese. Proto jsem hned druhý den vyrazil udělat si pár testovacích fotek v podmračeném a místy krápavém počasí. Dvě z těch úplně prvních fotek vám tu dnes ukážu.

 

Nedělní miniglosy č.403

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Postupně se teď vracíme ke standardnímu režimu a dnes nás čeká již 403. vydání. Takže vítejte, milí čtenáři, ať už jste "štamgasty" nebo jen náhodnými kolemjdoucími, a pusťme se do toho; nabídka událostí byla i v uplynulém týdnu přepestrá :-).

Cesty za vysněnou fotkou

Někdy se mi stává, že si vysním fotku a pak mnohokrát chodím na stejné místo, čekám, jestli nastanou ty správné podmínky a jestli budu umět zachytit na obrázek to, co jsem si zatím jen vyfantazíroval ve své hlavě, případně dokonce ještě něco lepšího. Takhle jsem si letos v zimě vymyslel obrázek s pracovním názvem Dotýkání, na kterém by podle mé bujaré představivosti měly být větve pobřežních stromů, kterak se sklánějí nad řeku a svými konečky se lehce dotýkají říční hladiny, až po nich při dlouhé expozici na hladině zůstanou zpočátku jasně patrné, posléze postupně mizející rýhy.

 

Nedělní miniglosy č.402

Nedávno jsem společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Postupně se teď vracíme ke standardnímu režimu a dnes nás čeká již 402. vydání. Než se ale dostaneme k samotným novým glosám vybraných událostí z politického a společenského dění trochu bláznivého uplynulého týdne, ještě bych rád připomněl dvě výstavy, o kterých jsem psal v posledním týdnu:

Na dobřichovickém zámku je do neděle 14. května k vidění malá ale velmi zajímavá výstava připomínající spisovatele Ludvíka Vaculíka. Byl jsem se na zámku podívat včera a výstava mne zaujala natolik, že jsem o ní hned "zatepla" napsal článek Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět.

Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět

Dnes mám jeden původně zcela neplánovaný příspěvek. Dopoledne jsem se ale jako správný kulturní barbar ještě s nákupem v batohu zastavil na dobřichovickém zámku, protože jsem se v týdnu v novinách dočetl, že se tam koná jakási zajímavá akce. Samozřejmě v novinách psali, jaká akce to je, ale to jsem při své děravé hlavě obratem zapomněl a hned nato jsem zapomněl i to, v jakých novinách to bylo. Jediné, co jsem si pamatoval, bylo to, že když jsem si upoutávku přečetl, shledal jsem tu akci tak zajímavou, že se rozhodně musím na zámek jít co nejdřív podívat. Vyrazil jsem tedy v domnění, že do sálu, na který mám tak pěkné vzpomínky z už čtyři roky staré výstavy vlastních fotografií (kupodivu, původní webové stránky, které jsem k výstavě vytvořil, stále fungují: Výstava Obrazy ze zásvětlí), nakouknu, během dvou minut si vystavené věci letmo prohlédnu a půjdu si po svých. Jak už asi tušíte, tenhle záměr se mi naplnit nepodařilo, protože jsem na výstavě nakonec byl skoro půldruhé hodiny, abych si stihl všechno přečíst, prohlédnout a taky maličko poválet v hlavě a zavzpomínat.

 

O padlém andělu (a padající vládě)

Jak napovídá historická i zcela současná zkušenost, ve vládách po celém světě většinou žádní andělé nesedávají. Proto je v okamžiku, kdy za poněkud chaotických okolností a tradičně ostudných projevů zdejší politické pakultury padá naše česká vláda, možná zmatečné psát článek o padlém andělovi. Ten anděl, o kterém dnes budu psát, ale nemá s českou vládou moc společného, snad jen to, že na vládě do určité míry závisí, jestli padlým být jednou přestane. Ale mnohem bezprostřednější souvislost než s padající českou vládou má tentokrát kupodivu padlý anděl se mnou, a to se nepovažuji ani za padlého, natožpak za anděla.

Není to tak dávno, co jsem v jednom speciálním fotografickém článku zde na blogu představoval nádherný a běžně veřejnosti nepřístupný Nový matematický sál pražského Klementina a přilehlé prostory. Měl jsem kdysi z toho focení různorodé pocity: Jednak jsem byl moc rád, že jsem měl tuhle příležitost; i nakouknutí do těch krásných míst pro mě bylo svátkem, natož když jsem mohl skoro hodinu fotit (stihl jsem udělat cca 150 fotek, z nichž asi čtvrtina se dala rozumně použít pro představení zajímavého místa, 16 jsem jich skutečně v článku zveřejnil). Na druhou stranu jsem ale měl i pocit určitého provinění, protože akce byla dost partyzánská a - i když normálně publikuji reportáže co nejdřív, aby byl přenášený zážitek co nejčerstvější - tentokrát jsem z čistě praktických důvodů s článkem docela dlouho počkal, abych nějak neohrozil své "spolupartyzány" :-).

 

Adolf Born: Jedinečný svět (Muzeum Kampa)

Poslední dobou na sobě cítím lehké kulturní krnění. Na výstavy moc často nechodím (aspoň že na ty vlastní ano! :-)), v pořádném divadle už jsem nebyl ani nepamatuju, jednu středně tlustou knížku čtu po kouskách několik měsíců. Když jsem se ale dozvěděl, že bude mít v Muzeu Kampa výstavu Adolf Born, bylo mi jasné, že tentokrát u toho chybět nebudu. Bornovy obrazy, grafiky i ilustrace mě prostě baví, je v nich spousta barev, fantazie i specifického humoru. No a protože na prvního máje se neúčastním žádných demonstrací ani nehledám ty nejkrásněji rozkvetlé stromy jako krásné pódium pro májové polibky, měl jsem čas zajít se podívat na Kampu - tentokrát výjimečně nikoli až poslední den, jak je mým špatným zvykem, ale hned po zahájení výstavy.