Cesty za vysněnou fotkou

Někdy se mi stává, že si vysním fotku a pak mnohokrát chodím na stejné místo, čekám, jestli nastanou ty správné podmínky a jestli budu umět zachytit na obrázek to, co jsem si zatím jen vyfantazíroval ve své hlavě, případně dokonce ještě něco lepšího. Takhle jsem si letos v zimě vymyslel obrázek s pracovním názvem Dotýkání, na kterém by podle mé bujaré představivosti měly být větve pobřežních stromů, kterak se sklánějí nad řeku a svými konečky se lehce dotýkají říční hladiny, až po nich při dlouhé expozici na hladině zůstanou zpočátku jasně patrné, posléze postupně mizející rýhy.

 

Při svých několika pokusech jsem zjistil, že pro podobnou fotku musí být splněno několik důležitých podmínek: Jednak musí být po delších deštích (voda nesmí být moc kalná) zvednutá hladina řeky, jinak se sice větve stromů na mém oblíbeném místě nad řekou moudře sklánějí, ale nedotýkají se jí. Za druhé by mělo svítit měkké podvečerní slunce, aby do sebe hladina řeky nasála zajímavější barvy - ať už ve viditelném nebo v infračerveném spektru - a aby se dobře na hladině zviditelnily stíny větvoví. Za třetí by neměl foukat vítr a to pokud možno ani lehký vánek, protože při dlouhé expozici je každý závan poznat v rozmazání nejtenčích větví. No a úplně nejlepší by bylo řeku trochu zpomalit, protože i proudící voda umí dotýkající se větvičky náležitě roztřást a rozmazat.

Vidíte sami, že všechny definované předpoklady zároveň prostě naplnit nejde, protože jde jeden proti druhému: Hladina stoupá, jen když je proud silný, když voda pořádně neteče, nejsou tolik patrné doteky větví, nejjemnější - a tedy na fotce nejdekorativnější - větvičky se nejsnáz roztřesou, atd, atd. Proto pokaždé, když na toto místo jdu fotit - a letos už jsem to vyzkoušel čtyřikrát - jsou podmínky trochu jiné a vyjde jiný obrázek. Skoro vždy zajímavý, ale nikdy ten vysněný. Vždycky mu něco chybí a něco přebývá. Naštěstí!

Tak totiž, myslím, by to ve srovnání s vysněným ideálem vždycky mělo být a zdaleka ne jen u fotek: Prostě skutečnost umí být nádherná, i když není zdaleka ideální, o to víc, že ideál - na rozdíl od skutečnosti, před kterou je možné zůstat opakovaně v užaslém údivu - už vlastně pořádně nedokáže ničím překvapit; všechno je v něm dokonalé, bez vady, jak už to ze svého snu známe, prostě nic napínavého. A tak vám dnes ukážu čtyři fotky, které letos na jaře v rámci mé zmíněné snahy vznikly. Ani jedna není taková, jakou bych si tuhle fotku představoval, každá má z mé vysněné fotky některé prvky a každá je - věřím - něčím zajímavá.

První je - jak jistě poznáte podle hodně světlých, skoro bílých, čerstvě "vylíhnutých" listů - pořízena přes infračervený filtr. Na téhle fotce jsou skoro podle mého gusta stíny a světla na hladině.

Druhá fotka by se dala nazvat třeba Rybí slavobrána :-) a jejím hlavním objektem je v řece zachycená naplavená větev. Stačilo, aby ještě jednou pořádně zapršelo, a příliv nové vody "slavobránu" uvolnil; teď už u "mého" břehu v korytě řeky není, odplula kamsi na Prahu. Na téhle fotce jsou přesně podle mé představy zviditelněné "rýhy" na vodě za větví a vlastně i nepravé (opět jde o fotku v IR spektru) duhové barvy.

Třetí fotka je jediná v normálních barvách. Tady se mi líbí stínoví "duchové" na hladině i jakoby hřebenem rozčeřená hladina. Větve jsou na můj vkus roztřesené až moc, ale postupně si na ně zvykám :-).

Poslední fotka vzhledem ke své barevnosti připomíná trošku pekelné jazyky. Radši jsem se jich nedotýkal, aby mne nežahly, což ale mimochodem bohatě zastaly vysoké a jarem pěkně nažhavené pobřežní kopřivy :-).

Nebojte, já se nevzdám! Jsem vytrvalý a to by bylo, aby se jednou všechno nesešlo v té správné konstelaci a nevznikla moje vysněná fotka. Kvůli takové fotce se přece trocha té štrapáce vyplatí! Třeba to vyjde příští týden, třeba za měsíc, třeba za patnáct let. A i kdyby to vůbec nikdy nevyšlo, jsem si jistý, že mě Berounka do té doby dovede mnohokrát překvapit tím, na co jsem svou omezenou fantazií při spřádání ideálu ani nedokázal pomyslet.

Tak zatím, do té doby, vezměte prosím zavděk aspoň několika "neideály" :-).

Aktuální připomenutí: Na dobřichovickém zámku je do neděle 14. května k vidění malá ale velmi zajímavá výstava připomínající spisovatele Ludvíka Vaculíka. Byl jsem se na zámku podívat o víkendu a výstava mne zaujala natolik, že jsem o ní hned "zatepla" napsal článek Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět. Naopak až do půlky letních prázdnin je otevřená velká výstava výtvarníka a ilustrátora Adolfa Borna na pražské Kampě, o které jsem psal před týdnem v článku Adolf Born: Jedinečný svět (Muzeum Kampa).