Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět

Dnes mám jeden původně zcela neplánovaný příspěvek. Dopoledne jsem se ale jako správný kulturní barbar ještě s nákupem v batohu zastavil na dobřichovickém zámku, protože jsem se v týdnu v novinách dočetl, že se tam koná jakási zajímavá akce. Samozřejmě v novinách psali, jaká akce to je, ale to jsem při své děravé hlavě obratem zapomněl a hned nato jsem zapomněl i to, v jakých novinách to bylo. Jediné, co jsem si pamatoval, bylo to, že když jsem si upoutávku přečetl, shledal jsem tu akci tak zajímavou, že se rozhodně musím na zámek jít co nejdřív podívat. Vyrazil jsem tedy v domnění, že do sálu, na který mám tak pěkné vzpomínky z už čtyři roky staré výstavy vlastních fotografií (kupodivu, původní webové stránky, které jsem k výstavě vytvořil, stále fungují: Výstava Obrazy ze zásvětlí), nakouknu, během dvou minut si vystavené věci letmo prohlédnu a půjdu si po svých. Jak už asi tušíte, tenhle záměr se mi naplnit nepodařilo, protože jsem na výstavě nakonec byl skoro půldruhé hodiny, abych si stihl všechno přečíst, prohlédnout a taky maličko poválet v hlavě a zavzpomínat.

 

Na dobřichovickém zámku je totiž až do příští neděle (i proto trochu pospíchám s touhle informací) k vidění výstava fotografií rodiny známého spisovatele a pro mne douhodobě moc zajímavého člověka Ludvíka Vaculíka. Není divu, k Dobřichovicím měl pan Vaculík mimořádně blízký vztah a myslím, že i Dobřichovice k němu. No a i na tomto blogu už jsme si kdysi "v blogovém pravěku" mohli přečíst malou upoutávku na knížku Český snář a dodneška bych dal krk za to, že jsem tu psal i o knížce Loučení k panně, ale bohužel jsem tento článek na blogu nenašel (???)

Ona "Řehonůřka" z názvu výstavy je louka poblíž nádraží v Brumově, kde si malý Ludvík se svými kamarády hrával na indiány, a dočíst se o ní můžete např. právě v Českém snáři:

Řehonůřka - vlastním jménem Arizona. Hnědá louka, vlnovitě stoupající k lesíku zaklíněnému do hlinité stráně. Nemohl jsem pochopit, nemůžu nikdy, jakou hrou a čeho došlo k jejímu stvoření a odkud roste její duševní osobnost. Nestačí mi snadné vysvětlení, že ze mne. Její tvary jsou výrazné jak tvar písmene A. Ten také není dílem vody, větru a času. Tady je trůnní pahorek, z něhož se celá prérie přehlédne a ovládne. Je to hlavní místo. Rozběhl jsem se po něm prudce a lehce, přelétl údolí a vyběhl na protější pahorek: ve svém lehkém černém plášti díval jsem se užasle zpátky a viděl, že hlavní místo šlo se mnou, je teď tady, kde jsem já. Prérie se celá přehlédne a ovládne odtud! Jsou to dva prostory přes sebe. Rozluštění?

.....Ještě jak zařídit jenom, aby to nikdy nikdo nezměnil! Z jednoho pahorku se na druhý oštěpem nedohodí, luk však tu dálku přestřelí. Z jednoho ani druhého vyvýšeného místa však pohled nepadne do všech příčných rýh, které dělají z prérie nepochopitelnou schovávačku indiánů, plížících se ovšem přísně po břiše. Ta hra se nedá hrát řevem a silou, ta se daří inteligencí, trpělivostí a mlčením na pravém místě. Ale pozor na les za zády, stojíte-li na pahorcích! Obrátil jsem se a vešel do směšného lesíka. Jeho podivuhodnost tkví v jeho složení: asi stovka všech druhů stromů, mohutného vzrůstu, vnořených do houštiny lísek. Živý vzduch, kdybych si ho tu nabral do nádoby, dovezl bych jej do Prahy? Nohy mi ujíždějí na hnijícím listí. Nevím, jak to popsat, moje bezradnost je jistě vidět na celé této kapitole od začátku. Z každého pahorku vede do lesíka chodník, oba se v nitru setkají na volném místě, odkrytém vždycky horkému slunci, atmosféra úplně džungelní. Letním lijákem přetížené haluzí stromů i keřů spojovávalo se v klenbu, pod níž vládla tma, pavouci a mravencové.

.....A tam byla jáma! Měřila asi dva metry krát tři, omyl, metr krát metr a půl. Každý do ní musel jednou spadnout, jak byla zastřena rostlinstvem! Z ničeho se nedalo poznat, k čemu byla, jak dávno ji udělali a kam dali vykopanou hlínu? Sypké a vlhké stěny neporostly dodnes ničím. Stál jsem teď nad jámou a hleděl do ní jak před čtyřiceti lety. Je stejná! Cítím, jak je teplá a čekající.

.....Vrátil jsem se na pahorek a několikrát se pokusil zas dohodit oštěpem na druhý, marně. Nedostal jsem se přes lípy v dolině. Při rozpřahování jsem se ve svém lehkém černém plášti na mokré prérijní trávě natáhl a zamazal.

(citace je z knihy Český snář, Atlantis 1990, str. 398-401 - deníkový záznam ze středy 12. prosince 1979)

Pan Ludvík Vaculík v Dobřichovicích osobně

Expozice o Ludvíku Vaculíkovi ve výstavním sále dobřichovického zámku. Měl jsem štěstí a potkal jsem v sále pana Jana Vaculíka, spisovatelova syna a spoluautora výstavy, který souhlasil s tím, že si pořídím pár fotografií pro blogový článek. Kvalita fotek odpovídá skutečnosti, že jsou pořízené jen mobilním telefonem, ale i tak jsem za ně rád.

Výstava sice není koncipovaná striktně chronologicky, odbočuje ke speciálním tématům - např. Politika, Dobřichovice, Pěsničky (je puštěný i zvukový záznam s písničkami v podání pana Vaculíka, však je o něm známo, že to byl výborný a náruživý zpěvák) nebo Ludvík Vaculík - fotograf (např. s moc pěknými fotografiemi Jana Zrzavého). Ale páteř výstavy je rozhodně formovaná plynutím času, ostatně na cestě životem z dětské "indiánské" Řehonůřky až po návrat do kraje dětství drahně po osmdesátce to snad ani nejde jinak.

Nejdéle času jsem strávil u panelu s názvem "Politika", kde jsou k vidění i články z dobového tisku (včetně hysterických reakcí v souvislosti se vznikem Charty 77) a fotky ze sledovaček StB, to vše v zajímavém protikladném sousedství s materiály pořízenými Vaculíkovými přáteli. Mimochodem, podrobné zdůvodnění Vaculíkova vyloučení z KSČ je podle mne doslova skvostným dokumentem, ze kterého citlivý a inteligentní člověk s trochou rozhledu získá v kondenzované podobě takovou dávku dobových reálií, že snad ani nemusí studovat podrobnosti.

Jeden výstavní panel je věnovaný speciálně životu v Dobřichovicích, v domě postaveném na konci 19. století Františkem Topičem, známým pražským nakladatelem.

Do návštěvní knihy jsem si dovolil napsat něco v tom smyslu, že výstava ukazuje, z jak různorodých obyčejných barev se skládal obraz neobyčejného člověka. Není divu, že důležitou roli hrály i přátelské vztahy s četnými výtvarníky.

Poslední fotografií výstavy je černobílé zátiší ze spisovatelovy pracovny pořízené v roce 2016, kdy už bohužel pan Vaculík nebyl na tomto světě. Zemřel v červnu 2015, několik týdnů před svými 89. narozeninami.

Jak se ukázalo, onu upoutávku na výstavu jsem si přečetl v Lidových novinách. Kde ostatně jinde, když právě s nimi byl Ludvík Vaculík spojen dlouholetým vztahem a v nich jsem si týden co týden četl jeho texty? Texty, ve kterých byly někdy obsaženy nostalgické vzpomínky na dětství, jindy břitké kritické odsudky a jindy zase prostou lidskou zkušeností nabitá dobřichovická připodotknutí. Na to všechno jsem si při návštěvě dobřichovické výstavy vzpomněl a jsem za to připomenutí moc rád.

Výstava potrvá už jen do neděle 14. května, takže s článkem trochu spěchám pro případ, že byste třeba měli o příjemných jarních víkendech do Dobřichovic cestu. Podle toho, co mi říkal pan Jan Vaculík, se ale počítá s tím, že výstavu bude možné uspořádat znovu na jiných místech, třeba v knihovnách, ve školách, podle možností a zájmu.

Myslím, že by pan Ludvík Vaculík měl z tohoto milého rodinného, civilního, komorního a přitom obsažného připomenutí radost. A myslím dokonce, že ji má.