O Komorní hůrce a hokeji s "Rusákama"

Prvním mým krokem na františkolázeňské dovolenkové půdě byl nešikovný krok z Pendolina a zvrtnutý kotník. Začíná to dobře. Ale - jak praví parafráze českého přísloví: První prohrání do kapsy vhání! Zavazadlo mám, jako bych sem jel na měsíc (ale jen do tohohle velkého kufru se mi vejde fotostativ), ale nikdo se nad tím nepozastavuje, protože kulhám tak, že na ten měsíc pobytu rozhodně vypadám.

Konečně jsem zase tu! Františkovy Lázně mám moc rád, bodejť by ne, když právě tady jsem zažil své vůbec nejšťastnější životní chvíle. Tak se sem moc rád vracím, tentokrát na čtyři dny, z nichž první půlden je už podle všech meteorologických pravidel letní. Slunce sálá jako v půlce srpna a já jsem rád, že jsem si nezapomněl doma sluneční brýle. Ubytoval jsem se a je odpoledne, centrum města je plné lidí. Vyprázdní se ulice, až za chvíli začne v televizi čtvrtfinále hokejového mistrovství světa s Ruskem? Řekl bych, že ne, protože většina osazenstva jsou německé důchodkyně. A Němci hrajou až večer s Kanadou :-).

 

Z neuronových hlubin vybublala vzpomínka na šampionát v Praze v roce 1985. Tehdy jsem právě během rozhodujícího zápasu s "Rusákama" musel přejíždět vlakem z Plzně do Prahy. Nemáte tranzistorák? ptali jsme se navzájem s podobnými nešťastníky ve vlaku a u jakési šumící a praskající krystalky jsme se v té podivné náhodné pospolitosti společně radovali z našich dvou gólů.

"Co kdybys zůstal na hotelovém pokoji a díval se na hokej?" navrhlo mi dnes mé líné já.

"Vzpamatuj se! Nepřijel jsi do tak krásného místa, aby ses válel na hotelu u televize!" vykoplo mne ale mé odpovědnější já ze dveří. Lidé se v horku šourají pomalým lázeňským krokem a někteří spolu se mnou kolegiálně kulhají. Hmmm, vzpomněl jsem si: Kdo neskáče, není Čech!

Vyrazil jsem na Komorní hůrku, protože mám od posledního výletu do Japonska sopečný absťák. Komorní hůrka není sice Fudžisan, to víte - malé české poměry: Převýšení není 3000 metrů, ale asi 50, od úpatí na vrchol to není 15 hodin cesty, ale asi deset minut. Když malý zalesněný kopeček poprvé spatřím, ovane mne smrad snad ještě horší než u kráteru sopky Aso. Už je to tady! říkám si, vývěry sopečných plynů jsou i po 10 000 letech nečinnosti značné, a slastně nasávám tu hrůzu tak dlouho, dokud si nevšimnu, že vedle na poli několik traktorů tím smradem usilovně hnojí. Přidávám na rychlosti, i když kotník protestuje. Hokej ani sopky ale nejsou pro změkčilce, tak koukej šlapat! Jsem tvrdý jako zdejší sopečné vyvřeliny. Jakpak asi hrajeme? říkám si, když docházím na zalesněný vrchol, odkud není žádným směrem nic vidět a z několika dochovaných kousků skály se dá jen těžko uvěřit, že kdysi šlo o notně výbušnou sopku strombolského typu.

Ta krtinka na obzoru, na kterou šipka mimoděk ukazuje, je naše nejvýznamnější a "nejčinnější" sopka. A tak je to tady, přátelé, skoro se vším! :-)

Tehdy v pětaosmdesátém jsem spěchal na kolej, abych co nejvíc hokeje ještě stihnul na vlastní oči, ale všechno se proti tomu záměru spiklo: Vlak měl zpoždění, autobus u metra dvakrát za sebou vynechal a my ještě navrch dostali gól. Jejkote, 2:1 a ještě spousta času před námi, teď Rusáci rozpoutají peklo! Tehdy jsem byl ještě opravdovým fanouškem. Dnes dopoledne cestou ve vlaku jsem si vyčůraně vsadil na Rusy, takže když už budu večer smutný, že jsme prohráli, aspoň dostanu jako odškodné něco peněz. Nechutně racionální kalkul v místě, které mám spojené s tak nádhernými emocemi, až se před nimi za své dnešní "hokejové investice" doslova stydím.

Cestou na Komorní Hůrku potkáte i památný javor. Označený je pěkně stylově ve dřevě a z druhé strany je dokonce upozornění, že Goethe prostě taky nemohl být vždycky všude, i když to tak z mnoha památek ve zdejším kraji může vypadat :-).

U Goethova památníku pod vrcholem Komorní hůrky jsem to nevydržel a kouknul jsem se na internet: Prohráváme 0:2 a vypadá to jako historie naruby. Nechávám se ovívat teplým vzduchem, protože se z Komorní hůrky na chvilku stala hůrka tak větrná, až by se Emily B. jistě zaradovala. Přivírám oči a snažím se propadnout se v čase ke svému těsnému objetí se skutečnými sopkami, ale zářivé bledě žluté řepkové plochy okolní krajinu usvědčují z toho, že nejde ani trochu o Japonsko. Nevím, nevím, dvougólový náskok už v aktuální formě nemáme šanci srovnat. Nevzdávám se nějak zbytečně brzy? Správný fanoušek přece věří své naději až do hořkého konce. Tenkrát v tom slavném mistrovském hokejovém roce jsem dorazil na kolej až na poslední dvě minuty zápasu, které byly nekonečné, ale nakonec přece jen skončily a za nimi byla veliká radost, kterou jsme okamžitě zhmotnili do několika slavnostních lahvinek skvělého "Tokaji Aszu".

Sopečný materiál naskládaný jen tak narychlo. Muselo být náročné vylézt nahoru a vytesat do skály Goethovu ozdobnou hlavu s pamětním německým nápisem, upomínajícím na zdejší osobní výzkumy prováděné slavným vědcem a literátem.

Ale není vyčichlý kopeček obrostlý stromy taky jen hořkým koncem pro sopku, jejíž nespoutatelné erupce byly pro zdejší praobyvatele stálým nebezpečím, ale i nádherným ohňostrojem na oslavu konců i začátků historických epoch? Dnes jsou místní obyvatelé se svými domečky natěsnáni až k hranici rezervace a kdyby to šlo, jistě by obsadili i samotný vrchol. Nu, já bych "sopku strombolského typu", byť emeritní, raději nedráždil.

Pomalu se vracím zpět do Františkových Lázní, ještě chvilku posedávám v parku, těším se, až si večer vylezu na balkónek a budu psát blogovou reportáž a dívat se do ulice. Zjišťuji, že Rusové dali třetí gól. Hotelovou televizi pouštím i po 32 letech znovu jen na poslední dvě minuty, které se ale tentokrát nijak nevlečou, naopak uplynou rychle jak prásknutí bičem. Jsem vlastně rád, že jsem se na dnešní čtvrtfinále nedíval a místo toho viděl tolik zajímavého na vyhaslé české sopečce. Musím nakouknout do minibaru, ale obávám se, že na Tokaji Aszu to nevypadá.

Vlevo je vchod do štoly, kterou se kdysi vědci prokopali až dovnitř sopky. Dnes patří Komorní hůrka k nejlépe prozkoumaným sopkám světa. Tedy - to tvrdí vědci, sopka se při tom jen lišácky usmívá :-).

Vyhrané peníze mě pálí, jako by byly dárkem od čerta, takže je nejspíš dám radši na něco užitečného. Třeba na to, aby tady v lázních dál mohli léčit lidi, kterým to pomáhá vrátit se ze světa svých bolestí, obav a někdy i zoufalství třeba až k takovému štěstí, jaké si odtud pamatuju já.

"Počkej, holomku, až v noci nebudeš ve střehu, přijde moje chvíle!" šeptá mi bolavý kotník pomstychtivě a já věřím, že to dokáže, protože na tomhle neobyčejném místě je možné dokázat cokoli.

Jsme přece ve Františkových Lázních, v místech, kterými když procházím, jako bych postupně navlékal ve své mysli třpytivé korálky zázraků. Proti tomu jsou emoce i z toho nejsvětovějšího hokeje jenom "docela malé pivo" :-).

Tohle vypadá konečně trochu jako kráter, ale ve skutečnosti jen přičinliví lidští mravenečkové materiál vyvržený kdysi sopkou kutali, kutali, kutali, až vykutali, a dnes je z toho pozoruhodné vykutané místo, kam se uchýlily před větrem a jinou povětrnostní nepohodou velmi vzácné květiny, takže se dál kutat nesmí. Podivné jsou někdy osudy míst.

Mimochodem, kdo si chce spravit chuť, může se podívat na článek o pořádných japonských sopkách, které se mi při mých cestách připletly do cesty: Pár japonských sopek.

P.S.: Jak už jsem psal ve včerejším článku, nedávno mě oslovili Joina a Jarda, že bychom se mohli někdy v Praze potkat a prohodit pár slov. Proto jsem se chtěl zeptat i vás, zdejších dalších pražských a přípražských čtenářů, případně těch, kteří mají Prahu v pohodlně dojezdové vzdálenosti a zároveň plán ji navštívit: Nechtěli byste se k našemu malému setkání připojit? Zatím jsme se dohodli na datu, kterým bude sobota 10. června. Detaily (přesný čas a místo) ještě domlouváme, ale určitě chceme popovídání zkombinovat i s něčím dobrým k snědku. Tak pokud by někdo z vás měl zájem se přidat a poznat tak "tři blogové mouchy jednou ranou", dejte mi vědět buď do komentáře nebo na e-mail pvapenik@centrum.cz, domluvíme se.