Průřez pěti lety blogu

Děkuji vám, moji milí čtenáři, za četná blahopřání k pátému výročí založení tohoto blogu. Dnes plním to, co jsem slíbil ve svém sobotním článku O blogové pětiletce: Pokusím se vybrat z velmi bohaté nabídky, kterou se podařilo za pět let postupně vytvořit, různorodý a přitom snad i zajímavý seznam deseti článků. Pokusím se vyhnout těm článkům, které jsem již připomínal v občasných "cestách do pravěku", pominu Nedělní miniglosy, které mají své vlastní výběry, a protože je mezi zdejšími čtenáři i dost těch, jejichž návštěvy začaly teprve nedávno - zaměřím se spíš na starší období, protože to novější většinou dobře znáte. Rozhodně tedy dnes nejde o žádnou "TOP 10" celé historie, to ani v nejmenším. Jde spíš o připomenutí, co vše už jsme spolu zažili, a snad i o malé lákadlo, že je tu k dispozici k přečtení i prohlédnutí spousta článků, které nejsou úplně vázané na dobu svého vzniku a dají se snad číst i s několikaletým odstupem.

 

Nedělní miniglosy č.255

Šéf útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta nebyl kvůli jedinému písmenku ve svém jménu vpuštěn na pražské setkání české šlechty, které se uskutečnilo na Pražském hradě při příležitosti bohoslužby za Karla Velikého. Hned v noci byla provedena policejní razie v kancelářích organizátorů akce kvůli podezření ze zločinného spolčení za účelem urážky veřejného činitele a po Karlovi Velikém bylo vyhlášeno celostátní pátrání.

-----------------------

Odborníci na média se shodují v tom, že i poté, co se stal Andrej Babiš majitelem několika vlivných českých novin, zůstávají média v České republice hlídacím psem demokracie, byť se jedná pouze o čivavu.

 

O blogové pětiletce

K pětiletkám jsem měl vždycky velmi negativní vztah - měl jsem je vždy spojené s přetvářkou a útlakem, kolektivním strašákem potlačujícím vše soukromé a intimní, směšně patetickými řečmi. Říkávalo se, že někteří nadšení budovatelští rodiče dávali jméno Pětiletka svým dcerám, v databázi aktuálních křestních jmen jsem ale žádnou Pětiletku nenašel, takže buď se Pětiletky dneška nedožily nebo přebudovaly své budovatelské jméno na jiné, méně nápadné. To slovo se mi dodnes těžko používá, i když za své dobové znásilnění, chudák, nemůže. Dnes, když jsem přemýšlel nad názvem článku, mě to slovo ale napadlo bez odpudivého kontextu, citově nezabarvené, ponechané na pospas pouze svému obsahu: Pětiletka totiž - Čerfe div se! - neznamená v jádru nic víc a nic méně než pět let. Pětiletí by možná znělo líp, ale to bych zas nemohl využít na úvod článku tenhle "oslí můstek" s pětiletkou :-)

Dnes je to totiž přesně pět let, kdy se na této blogové adrese objevil první článek (O chřipce a psím blogu). Pamatuji si to velmi dobře, byl jsem čerstvě nastěhovaný do Dobřichovic a na jindy nepoužívaném rozloženém gauči v izolaci jsem v horečnatých chřipkových polomrákotách v noci vytvářel na svém starém notebooku a s ukrutně pomalým mobilním připojením, které vůbec neumožňovalo publikovat obrázky a i obyčejný text se podařilo vydat většinou až tak na desátý pokus, první podobu blogu a psal svůj první článek. Spíš z nedostatku jiné zábavy mezi popíjením horkého čaje, z legrace a ze zvědavosti, co se asi stane.

 

O sedmi z tisíců tváří Lásky

To mi snad někdo dělá schválně: Vyhlásit Téma týdne: Láska, když jsem se zrovna tento týden zařekl, že právě kvůli ní nenapíšu na blog ani písmeno. Ale mnohokrát jsem si už kvůli Lásce něco nařídil a stejně mnohokrát jsem se nakonec po určitých peripetiích a neúspěšných vzpourách neposlechl. Proč? Protože Láska je potvůrka svobodomyslná a vůbec není zvědavá na to, co jí kdo poroučí, třebas v nejlepším úmyslu. Naší snaze ji podřídit tomu, co rozumem považujeme za správné, se nijak nevysmívá, ale umí si asertivně vést svou.

Rádi poznáváte a snažíte se přijít věcem a dějům na kloub? Je vaším oblíbeným slůvkem "Proč?"? Tak v tomhle si ve vztahu k Lásce nechte zajít chuť, protože Láska nijak netouží být pochopena. Své kroky vůči nám zásadně nevysvětluje a na arogantní výčitky ani ponížené supliky jednoduše neodpovídá. I úřady sídlící v kafkovských Zámcích nám poskytují lepší zdůvodnění pro to, co s námi zamýšlejí, a v porovnání s Láskou je jejich činnost průzračná a pochopitelná. Organizace dohlížející na to, aby bylo naplněno domnělé právo člověka na informace, při vyjednávání s Láskou evidentně selhávají, možná proto, že telefon na její tiskovou mluvčí je permanentně nedostupný.

 

Nedělní miniglosy č.254

Pracovníci Českého hydrometeorologického ústavu již několik dní před zahájením volebního kongresu ODS předpověděli jeho výsledky. "Kdo v předsednických volbách zvítězí, bylo jasné už dávno vzhledem ke zvláštnímu charakteru současného počasí," řekl nám vedoucí výzkumné skupiny, která předpověď připravila. "Leden je totiž letos mimořádně teplý, takže na řadě míst vykvetly petrklíče a fialky, takže vítězství Petra Fialy bylo prakticky jasné, tím spíš, že při zimních teplotách kolem 10 stupňů tradičně nemívají kožušníci dobré období."

-----------------------

Václav Klaus mladší odchází kvůli zostřujícím se rozporům s hlavním sponzorem školy po 15 letech z pozice ředitele Prvního obnoveného reálného gymnázia (PORG). Se studenty se rozloučil ve svém novoročním ředitelském projevu, v jehož závěru vyhlásil nečekaně amnestii pro všechny studenty, jejichž přestupky byly lehčího charakteru, a také pro studenty, jejichž studium se již táhne déle než osm let. "Je ostudou našeho systému, že se s takovými případy nejsme schopni během tak dlouhé doby vypořádat," dodal Klaus, když se svými věcmi v krabici od banánů opouštěl školu. Většina propuštěných studentů amnestii uvítala a rozprchla se do okolních restaurací a klubů, něteří nenapravitelní jedinci však proti svému propuštění protestovali na Václavském náměstí a byli připraveni udělat vše pro to, aby se do míst, mimo něž po létech prakticky nedokážou žít, co nejrychleji vrátili.

 

Sedmeré divení světu

Pozn.: Letošní první exkurzí do Království řeči mírně vázané je malé divertimento na velmi klasické téma sedmi divů (nejen) antického světa.

Dražší nežli zlatá socha Feidiova,

přesto se v mém celkem malém srdci schová;

nejvzácnější kousek ze všech drahých darů,

jasnější než maják na ostrově Faru,

skryta chtivým očím ve své tvrzi skalní

city rozněcuje rhódsky kolosální.

Proto ze všech sil, které mi ještě zbydou,

hlouběji klaním se než před Velkou pyramidou.

V zahradách čekám a přál bych si, abys

- voňavá jak růže moudré Semiramis -

celému Efesu (jako v mých očích) v klidu

zastínila i božskou Artemidu.

I krásná Afrodíté by nesla tvůj stín zle a

uhnula by ti raději za brány Mausolea.

Ke všem těm skvostům patří ještě závěrečná věta:

I Filón snad už pozná, kdo je mým prvním divem světa :-).

Zdeněk Svěrák: Po strništi bos

Začátek roku je jako stvořený pro čtení vánočních dárků, pokud se vám tedy nějaké objevily pod stromečkem v čitelné podobě. Mně se jich pár takových sešlo a jako po první jsem sáhnul po knížce Zdeňka Svěráka Po strništi bos. Ona to totiž není žádná legrace, máte-li svá dětská chodidla uvyklá pohodlí městského prostředí a najednou se ocitnete na venkově, kde chodit bos po strništi náleží k nezbytným dovednostem. Bohužel, vesnička, na kterou se Eda - autorovo alter ego - na nějakou dobu s rodiči přestěhoval, není v České republice, ale v Protektorátu, protože válka se teprve neochotně schyluje ke svému konci. Ale dětství nemůže čekat v úkrytu, až válka skončí, a tak se Pražáček Eda dostává mezi úplně jiné kamarády, než měl ve městě, a čekají ho jiné, ale neméně vzrušující zážitky.

Jedny bosé nohy jdou za koly Vlastíkovy tříkolky, druhé jen tak vedle a třetí, sýrově bílé v místech, kde bývaly ponožky, našlapují po asfaltu silnice opatrně, jako by šly po horké plotně. Ty jsou moje.

"Vás to nepálí?" ptám se.

"Ne. To si zvykneš," řekne Ota.

Moje nohy zkoušejí nebát se horkého asfaltu a došlapovat na celá chodidla. Kluci mají pravdu, když člověk zatne zuby, dá se to vydržet. Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou, jako by je nepíchalo. Udělám pár kroků, zakvičím a vzpomenu si, že můj bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík. Rychle si nazuju boty.

"Vojíne Součku, zuj se," řekne přísně generál Ota. "Jinak budeš furt blbej Pražák."

Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím.

"Já už si na to moc nevzpomínám," řekne z tříkolky beznohý Vlastík, "ale šoupej nohama, nezvedej je."

A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím chodit po strništi bos.

 

Nedělní miniglosy č.253

Pozn.: Tento víkend je - jak to říct - poněkud nerovnovážný. Člověk by asi neměl číst knížku, sledovat film, poslouchat muziku nebo pozorovat výtvarné dílo, pokud příslušný artefakt pojednává příliš konkrétně a výstižně o nás samotných a o tom, co je nám drahé, a rezonuje v nás tak silně, že obvyklé nasazení černých brýlí a zacpání uší tak docela nepostačuje. Pak se může snadno ukázat, že i rovnováha v organismu, který se nakonec vždycky po určitých peripetiích dokáže s různými hupy, zákrutami a nástrahami horské dráhy, po které jedeme, vyrovnat, je ve skutečnosti dost křehké zboží. Takže dnešní Nedělní miniglosy jsou kromě tradičního ironického pokrmu pro abonenty i občasné návštěvníky také určitou formou nuceného sebeukázňování a autoterapie, jejímž cílem je najít zase na soukromé libele duše poblázněnou vzduchovou bublinku a pokusit se ji opět vtěsnat do nepříjemně úzkého a konvencemi určeného prostoru mezi dvěma ryskami. Alors, le voilà!

Německý ovčák Athos, který je specialistou na výbušniny, byl za své hrdinství v boji oceněn ministrem obrany a obdržel speciální obojek, upomínkovou plaketu a buvolí kost. Vyznamenání ani buvolí kost naopak ke své velké nelibosti opět nedostal miliardář a budoucí ministr financí Andrej Babiš, přestože má také dobrý čich na to, kde to může v politice bouchnout, a je o něm známo, že na své podřízené je také pes.

 

Co zazlívám Miloši Zemanovi

Pozn.: Omlouvám se všem, kteří si chodí na můj blog spíš ulevit od starostí a očekávají spíš nějaké vtipné, laskavé a poetické povídání nebo třeba fotky, které potěší zrak. Čas od času se ve mně ale vytvoří určitý "politický přetlak", který běžně upouštím každou neděli v pravidelných Nedělních miniglosách. Tentokrát jsem se asi díval víc na zprávy a víc četl noviny, než bylo zdravé, tak jsem svůj přetlak prostě do neděle nedonosil a musel jsem mu veřejně ulevit už v sobotu :-).

Bývaly doby, kdy jsem si Miloše Zemana, tehdy prognostika, který se na rozdíl od mnoha ostatních nebál pojmenovat věci pravými jmény, velmi vážil. Bylo to na přelomu osmdesátých a devadesátých let a pamatuji si naprosto přesně, kdy jsem svůj obdiv k němu postupně ztratil: V době po převratu z roku 1989 býval Zeman pravidelným hostem divadla Semafor, kde svým nezaměnitelným sebestředným a povýšeným způsobem z výšky svého domnělého génia znovu a znovu promlouval k divadelním a televizním divákům. Tehdy jsem ani v nejmenším nesdílel okouzlení z toho, že se po dlouhé době objevil člověk, který byl razantní, odhodlaný a inteligentní zároveň, ale naopak byl jsem z jeho vystupování upřímně zděšený a bylo to pro mne, přiznávám, jedno z největších osobních zklamání tehdejší hektické doby. Od té doby se stal Miloš Zeman samozřejmě nepominutelnou součástí české politické scény, ale mně se už nikdy nepodařilo získat k jeho osobě ztracenou důvěru a úctu. Tolik na začátek, aby bylo vidět, že jsem ve svém názoru vlastně částečně předpojatý :-).

 

Haiku notorického útěkáře

Útěk není vždy jen známkou zbabělosti. Každý útěk není jen zběsilým úprkem z epicentra našich obav namátkou do bezpečí libovolného směru. Jsou i útěky typově přesně obrácené, které nás vedou z každém okamžiku z jakéhokoli směru a z jakékoli vzdálenosti do nějakého konkrétního místa, ke kterému jsme přitahováni silami vymykajícími se popisu současnými přírodními vědami. Pak ovšem neutíkáme (ve strachu) odněkud, ale utíkáme se (v naději) někam. Tam, kde cítíme harmonii, souznění, bezpečí a nepomíjející světlo. Na této cestě není žádná skulina tak úzká, aby nešla projít i při naší zřetelné nadváze, a žádná vzdálenost tak velká, abychom během cesty propadli únavě a beznaději. A na cestu vyrazíme znovu a znovu, kolikrát bude třeba. Ovšem - co jiného čekat od útěkářských notoriků?! :-)

Haiku notorického útěkáře

Utíkám k tobě

skulinou ve vesmíru

světlem opilý.

Nedělní miniglosy č.252

Český veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský odstoupil před Vánoci ze své funkce mimo jiné i proto, že se jeho úřad českých zákonodárců stále jen doprošuje a přitom přes veškeré své pracovní nasazení v podstatě jen hází hrách na stěnu. Výjimkou z tohoto konání byl prý jen každý 1.leden, kdy úřad ombudsmana z pověrčivosti hází na stěnu čočku.

-----------------------

Pořadatelé novoročního ohňostroje v Praze popřeli, že by část pyrotechniky z důvodu úspor nákladů nakoupili na palestinské ambasádě, protože některé jiné zastupitelské úřady nabídly ještě lepší cenu.

 

Blogový rok 2013

Na začátku nového roku nemůže chybět tradiční malé statistické ohlédnutí za uplynulým obdobím na tomto blogu.

Pokud bych podlehl tradovanému mylnému dojmu, že čím větší návštěvnost, tím lepší blog, musel bych být s loňským rokem spokojený. Na blogu bylo zaregistrováno skoro 23 000 návštěv, což je o 12 % více než v roce 2012. K ještě většímu nárůstu došlo v počtu návštěvníků (každý návštěvník je započítán během roku jen jednou), takových návštěvníků bylo celkem 3 600 a meziročně došlo k navýšení o 25 %. Návštěvníci si celkem otevřeli přes 50 000 stránek, což o 5 % víc než o rok dříve. Návštěvnost blogu je tedy dlouhodobě a setrvale vzrůstající, což je pro mne, který mám rád běh na dlouhé tratě mnohem víc než krátkodeché sprinty, moc potěšující.

Po dvou letech, ve kterých se návštěvníci nejvíc zajímali o článek o knížce Jozova Hanule, tentokrát vyhrál konečně "normální" článek. Nejčtenějším článkem se stala celkem pochopitelně povídka Vražda u krbu, která se dostala do finále podzimní literární soutěže, kde získala v hlasování blogerů velmi potěšitelné čtvrté místo. Celkem si ji od září přečetlo 628 čtenářů. K mému překvapení se na druhé místo vyšvihl starší článek o Huntingtonově knížce Střet civilizací (442 čtenářů). Bronzovou příčku pak obsadil článek O stádotvornosti, který si našlo 293 čtenářů.

Jako obyčejně se ale kromě medailistů zmíním i o dalších článcích, jejichž návštěvnost mne zaujala:

Co pro mne bylo důležité v roce 2013?

K překonání novoroční euforie nebo naopak deprese není vůbec marné zamyslet se nad tím, čím pro nás soukromě byl uplynulý rok, kde byly jeho vrcholy, čím důležitým nás obohatil a kde nás naopak něčím vypekl. Zkusím si proto v následujících několika bezladuaskladných bodech na tuhle bilanční otázku odpovědět - bez nároků na úplnost, protože se odehrálo i mnohé, o čem se nezmiňuji, občas s nadhledem a občas zatraceně vážně. Nebudu do toho tentokrát motat ani politiku ani práci a dokonce ani blog, který si zaslouží vlastní shrnující článek v dalších dnech. Podívejme se tedy, co mi rok 2013 ze svého přebohatého repertoáru nabídl:

Poznal jsem, jaké to je moc se bát o zdraví blízkého člověka a jak slastně úlevný je pocit, když nakonec všechno dobře dopadne. Dobře na tom bylo vidět, jaké prkotiny občas řešíme jako bůhvíco závažného, ale těch opravdu důležitých věcí je vlastně jenom pár.