Co zazlívám Miloši Zemanovi

Pozn.: Omlouvám se všem, kteří si chodí na můj blog spíš ulevit od starostí a očekávají spíš nějaké vtipné, laskavé a poetické povídání nebo třeba fotky, které potěší zrak. Čas od času se ve mně ale vytvoří určitý "politický přetlak", který běžně upouštím každou neděli v pravidelných Nedělních miniglosách. Tentokrát jsem se asi díval víc na zprávy a víc četl noviny, než bylo zdravé, tak jsem svůj přetlak prostě do neděle nedonosil a musel jsem mu veřejně ulevit už v sobotu :-).

Bývaly doby, kdy jsem si Miloše Zemana, tehdy prognostika, který se na rozdíl od mnoha ostatních nebál pojmenovat věci pravými jmény, velmi vážil. Bylo to na přelomu osmdesátých a devadesátých let a pamatuji si naprosto přesně, kdy jsem svůj obdiv k němu postupně ztratil: V době po převratu z roku 1989 býval Zeman pravidelným hostem divadla Semafor, kde svým nezaměnitelným sebestředným a povýšeným způsobem z výšky svého domnělého génia znovu a znovu promlouval k divadelním a televizním divákům. Tehdy jsem ani v nejmenším nesdílel okouzlení z toho, že se po dlouhé době objevil člověk, který byl razantní, odhodlaný a inteligentní zároveň, ale naopak byl jsem z jeho vystupování upřímně zděšený a bylo to pro mne, přiznávám, jedno z největších osobních zklamání tehdejší hektické doby. Od té doby se stal Miloš Zeman samozřejmě nepominutelnou součástí české politické scény, ale mně se už nikdy nepodařilo získat k jeho osobě ztracenou důvěru a úctu. Tolik na začátek, aby bylo vidět, že jsem ve svém názoru vlastně částečně předpojatý :-).

 

Když se stal Zeman v loňském roce českým prezidentem, nebral jsem to zpočátku jako nějakou zásadně negativní zprávu. Sám jsem ho nevolil, obával jsem se, že silný mandát z přímé prezidentské volby smíchaný s jeho povahovými rysy může dát dohromady doslova výbušnou směs, na druhou stranu jsem ho pragmaticky bral jako asi nejschopnějšího politika z docela tristní nabídky kandidátů. Bohužel s každým dalším veřejným vystoupením se český prezident v mých očích propadá níž a níž. Jeho snaha zásadním způsobem změnit pokud možno vše v české politice, všechno řídit, do všeho mluvit a neustále prokazovat svou polobožskou moudrost a především hloupost všech ostatních je pro mě lidsky možná v něčem pochopitelná, ale nepřijatelná.

V posledních dnech vrcholí diskuse o obsazení ministerských postů nové české vlád. Upřímně - k vládě, která právě vzniká, necítím pražádnou náklonnost, ani z pohledu ideologického ani z pohledu lidského. Ale obstrukce a neustálé a všemožné kibicování a peskování ze strany vševědoucího prezidenta mne proti mé vůli postupně posouvá do role člověka, který novému obskurnímu vládnímu spolku začíná div že ne fandit. To vše proto, že prezident se snaží ze své lehce nenávistné olympské pozorovatelny radit, kdo by měl a kdo by neměl být ministr (případně ministr čeho), určuje na základě podivných a svévolných kritérií (silní se přece pravidlům nepodřizují, ale tvoří je, ne?), kdo je k čemu nadán, ustrojen a případně který papír ho opravňuje a který naopak neopravňuje k působení v jaké roli. Možná kdyby za prezidentem samotným stála jeho nenapadnutelná personální rozhodnutí z dob, kdy on sám jako premiér jmenoval ministry, vadilo by mi to méně.

Zazlívám Miloši Zemanovi to, že se veze i nadále na populistické vlně své loňské prezidentské kampaně a využívá obecné znechucení politikou a politiky k tomu, aby proti belzebubům z politiky postavil hodné a čisté rytíře - tzv. odborníky. Pěkný protiklad jako z kovbojky, ne? Padouch a hrdina! Co na tom, že jeho "hodní, slušní a výkonní" vládní odborníci dostali ve volbách pěkného půldruhého procenta hlasů? ON přece nejlépe ví, co je pro náš stát dobré, a kdo jeho názor nesdílí, je nespolehlivý a nepřátelský a nejspíš rovnou idiot.

Zazlívám Miloši Zemanovi, že místo toho, aby jako prezident vášně a šavlovačky v politice tlumil, předcházel jim a řešil je, je naopak jejich hlavním původcem a nevyčerpatelným zdrojem. Místo toho, aby rozdílné názory přibližoval a hledal v nich shodu, ještě více je polarizuje a vyhrocuje, místo toho, aby společnost sjednocoval, rozděluje ji čím dál víc. Místo toho, aby politickou kulturu vytvářel a kultivoval, svými buranskými tanci v porcelánu boří i její poslední zbytky.

Bohužel nemůžu říct často slýchané klišé, že "Miloš Zeman není můj prezident", protože i když se od toho faktu distancuji sebevíc, vůči světu to na něm nic nezmění. Jediné, co můžu říct (a říkám to velmi nerad), že Miloš Zeman je člověk, kterého si jako prezidenta nemám důvod vážit a těším se na okamžik, kdy mým prezidentem být přestane. Podobně jako to kdysi bývalo (i když ze zcela jiného důvodu) třeba u Gustáva Husáka.