Zdeněk Svěrák: Po strništi bos

Začátek roku je jako stvořený pro čtení vánočních dárků, pokud se vám tedy nějaké objevily pod stromečkem v čitelné podobě. Mně se jich pár takových sešlo a jako po první jsem sáhnul po knížce Zdeňka Svěráka Po strništi bos. Ona to totiž není žádná legrace, máte-li svá dětská chodidla uvyklá pohodlí městského prostředí a najednou se ocitnete na venkově, kde chodit bos po strništi náleží k nezbytným dovednostem. Bohužel, vesnička, na kterou se Eda - autorovo alter ego - na nějakou dobu s rodiči přestěhoval, není v České republice, ale v Protektorátu, protože válka se teprve neochotně schyluje ke svému konci. Ale dětství nemůže čekat v úkrytu, až válka skončí, a tak se Pražáček Eda dostává mezi úplně jiné kamarády, než měl ve městě, a čekají ho jiné, ale neméně vzrušující zážitky.

Jedny bosé nohy jdou za koly Vlastíkovy tříkolky, druhé jen tak vedle a třetí, sýrově bílé v místech, kde bývaly ponožky, našlapují po asfaltu silnice opatrně, jako by šly po horké plotně. Ty jsou moje.

"Vás to nepálí?" ptám se.

"Ne. To si zvykneš," řekne Ota.

Moje nohy zkoušejí nebát se horkého asfaltu a došlapovat na celá chodidla. Kluci mají pravdu, když člověk zatne zuby, dá se to vydržet. Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou, jako by je nepíchalo. Udělám pár kroků, zakvičím a vzpomenu si, že můj bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík. Rychle si nazuju boty.

"Vojíne Součku, zuj se," řekne přísně generál Ota. "Jinak budeš furt blbej Pražák."

Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím.

"Já už si na to moc nevzpomínám," řekne z tříkolky beznohý Vlastík, "ale šoupej nohama, nezvedej je."

A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím chodit po strništi bos.

 

Pokud jste viděli film Obecná škola podle Svěrákova scénáře, můžete si jednoduše představit, co se od této knížky dá čekat. Není to kniha, která by otřásla základy světové literatury a kterou budou čeští intelektuálové v kavárně u cigarety zasvěceně rozebírat. Je to knížka vzpomínající a vypravující z pohledu dítěte objevujícího svět plný nových tajemství, svět každodenního života normálních obyvatel venkova, svět vyplněný prací, ale i nejednoznačnými mezilidskými vztahy, které je někdy pro dítě tak těžké pochopit, svět navíc zarámovaný nelehkou dobou německé okupace, která některým činnostem dává nádech hrdinství, zatímco jiné zase nepříjemně čpí po zbabělosti.

Představuji si, co se na půdě odehrává. Muž v klobouku sedí na bedýnce a před sebou na staré židli má otevřený kufr. V tom kufru je vysílačka. Mezi knoflíky a různými spínači slabě září jedno červené a jedno zelené světýlko. Tatínek s baterkou v ruce strká drát od naší antény do zdířky ve vysílačce.

Muž položí před sebe papírek a tatínek mu na něj posvítí. Je tam několik řádků čárek a teček Morseovy abecedy. (...) Přesně o půlnoci začne muž pravou rukou vyťukávat tajnou zprávu: Emil na dámském kole už dorazil. Což možná znamená: Zbraně jsme dostali. Tiše to pípá a světýlka poblikávají. Když je hotovo, telegrafista papírek roztrhne. Jednu půlku vstrčí do pusy a spolkne a druhou podá tatínkovi. Ten ji zmuchlá do kuličky a taky ji sní. Takhle si to představuji a konečně usínám.

(.....)

Když snídám, ozývá se ze dvorka tatínkův hlasitý zpěv:

"Vy mládenci, kteří jste jako já, nemilujte doopravdy..."

"Slyšíš ho, vápeníka?" (pozn.PV - tenhle kousek mám, vůbec nevím proč, nejradši :-)) ukládá maminka pytlík s meltou do kredence. "Podle toho se pozná, že je dobře naloženej. Když při tom takhle vyřvává."

Dveře našeho venkovního záchodu jsou otevřené. Tatínek tam sedí, trhá noviny na čtverečky a zpívá:

Pomilujtééé, pošpásujte, ale lásku jim neslibujte. Pomilujtééé..."

Slepice na něj s nakloněnými hlavičkami po očku koukají.

Nedá mi to, abych nevystoupal na půdu. Je tam vše při starém. Jen v jednom místě je škvára víc rozdrcená a v ní objevím tři nedopalky od cigaret. To je ale neopatrnost, zanechat tu takové stopy. Seberu je a vyhodím je vikýřem ven.

A přitom se toho v malém klukovi odehrává tolik, že ještě po mnoha a mnoha letech k němu doléhá ozvěna těch zážitků tak silně, že o nich napíše útlou devadesátistránkovou knížku. Sám autor k ní na obálce píše:

"Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč. V knížce vyprávím o tom, jak byl malý kluk přesazen z města na venkov a co to udělalo s jeho duší. Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který."

Knížku jsem měl přečtenou za tři cesty metrem do práce a z práce a jednou jsem se dokonce začetl tak, že jsem přejel hlavní nádraží a dojel nečekaně až na Florenc. Takže se dá říct, že je to celkem příjemné čtení, když na chvíli přestanete vnímat ruch okolního světa. Podobně jako se to stane i malému Edovi s půjčenou dobrodružnou knížkou:

Jdu domů a při tom pořád čtu a čtu a vůbec si nevšimnu, že jsem minul dveře našeho domu, protože černý sluha Bill je v nebezpečí života, a já tím pádem vůbec nevím, že jdu a jak dlouho jdu, dokud nenarazím na něčí prst, který se mi zapíchne do prsou.

"Kam to ty husy vedeš, Pražáčku?" řekne holčičí hlas.

A já zvednu oči od knížky a vidím, že jsem na náměstí a přede mnou stojí Míla Košťálová se zmrzlinou v ruce a za mnou tři utrmácené husy, které na náměstí nepatří a v životě tu nebyly.

"Budeš to muset otočit," směje se na mě ta holka ze zahradnictví a já vidím, že je daleko hezčí než ta rozcuchaná kráska z desetikoruny.

"Chceš?" řekne mi cestou zpátky a já si líznu z kopečku její malinové zmrzliny. Husy jdou poslušně za námi a mně je tak divně, že nevím, co mám říkat. Klopím hlavu a koukám na její opálená kolena, jak si krásně vykračujou. Na jednom vidím stroupek a říkám si, že se odřela, když klečela mezi záhony a vytrhávala plevel. Dlouho tak jdeme, mlčíme a za námi je slyšet jen husí capkání.

"Co to čteš za knížku?" zeptá se potom Míla.

"Tom Shark," řeknu. "Jestli chceš, tak ti ji půjčím, až ji dočtu. Od toho se neodtrhneš."

"Je to zamilovaný?" zeptá se.

"Je to napínavý," odpovím a to už jsme u našeho domu.

Zastavím se a prvně se odvážím podívat se Míle do očí. Jak se usmívá, jsou zúžené do škvírek.

"Škoda, že nejsi starší," řekne a zmuchlá papírový kelímek od zmrzliny.

"Tak ahoj," řeknu já a vpustím husy do síně.

Potom zvednu ze země papírovou kuličku, kterou odhodila, žmoulám ji v prstech a dívám se za Mílou, jak se vzdaluje, ale ona už se neohlédne.

Knížka Po strništi bos sice taky není v pravém smyslu slova "zamilovaná", ale přesto si myslím, že za přečtení stojí. Jestli chcete, tak vám ji půjčím, až ji dočtu. Od toho se neodtrhnete! :-)