Co pro mne bylo důležité v roce 2013?

K překonání novoroční euforie nebo naopak deprese není vůbec marné zamyslet se nad tím, čím pro nás soukromě byl uplynulý rok, kde byly jeho vrcholy, čím důležitým nás obohatil a kde nás naopak něčím vypekl. Zkusím si proto v následujících několika bezladuaskladných bodech na tuhle bilanční otázku odpovědět - bez nároků na úplnost, protože se odehrálo i mnohé, o čem se nezmiňuji, občas s nadhledem a občas zatraceně vážně. Nebudu do toho tentokrát motat ani politiku ani práci a dokonce ani blog, který si zaslouží vlastní shrnující článek v dalších dnech. Podívejme se tedy, co mi rok 2013 ze svého přebohatého repertoáru nabídl:

Poznal jsem, jaké to je moc se bát o zdraví blízkého člověka a jak slastně úlevný je pocit, když nakonec všechno dobře dopadne. Dobře na tom bylo vidět, jaké prkotiny občas řešíme jako bůhvíco závažného, ale těch opravdu důležitých věcí je vlastně jenom pár.

 

Vyzkoušel jsem si na vlastní ledví, jak vypadá ledvinová kolika a překonal jsem přitom svůj osobní rekord v počtu vulgarismů během jediného dne hlasitě vyslovených před lidmi, kteří mne do té doby považovali za slušného člověka. Ani jsem netušil, jak bohatou slovní zásobu v tomhle směru mám. No a nakonec se mi po několika týdnech povedlo i přemluvit kamínek, který tuhle polízanici způsobil, aby opustil sám a bez použití specializovaných hmatů a chvatů mou tělesnou schránku. Činil tak velmi neochotně, takže se mu asi u mne líbilo, což považuji za určitou formu komplimentu :-).

Během bohužel jen velmi krátké návštěvy jsem získal doživotní kladný vztah k jedněm nádherným českým lázním. Ukázalo se, že pro nejúžasnější zážitek roku není nutné jezdit na druhý konec světa a klidně může být to nejhorší počasí, jaké si dokážete představit.

Zprovoznil jsem svoje vlastní fotografické blogové stránky. Je pravda, že jsem na ně neměl moc času, ale to by se mělo v příštích týdnech výrazně změnit.

Jedl jsem to nejbáječnější suši v životě, které mi znovu potvrdilo, že není ani tak důležité CO, jako S KÝM.

Poprvé od roku 2002 jsem se nezúčastnil žádného dlouhého oficiálního běhu. Abych si dokázal, že jsem definitivně nezlenivěl, aspoň jsem se několikrát proběhl po mrazivé předvánoční Praze, abych stihl naskočit do toho správného vlaku.

Vyzkoušel jsem si, jak vypadá v praxi relativita času, když jsem zjistil, že se během pocitově nejvýš desetiminutového skypového rozhovoru na hodinkách odtočilo víc než sedm hodin. Na můj naléhavý dotaz mi Albert Einstein odpověděl, že něco takového se může za určitých okolností stát poblíž tělesa s enormní přitažlivostí.

Poprvé (a dlouho jsem myslel, že i naposled) jsem veřejně předvedl svoje fotografie v podobě oficiální výstavy na dobřichovickém zámku a souběžně se konající krátké výstavy v Poličce. Nikdy bych neřekl, jak zajímavé zkušenosti tím je možné získat, co všechno si při tom člověk vyzkouší, co musí zařídit, aby všechno klaplo, a s kolika různorodými lidmi se při tom může setkat.

Skoro se mi podařilo odnaučit používat pozdrav "Čau!"

Poprvé po hodně dlouhé době jsem během roku nenavštívil ani jednou Řecko. Místo toho jsem si splnil dávné přání podívat se na pár dní do Jáchymova. Kdyby vám někdo sliboval, že Jáchymov je minimálně stejně úžasný jako Řecko, nevěřte mu.

Dokonce i já se svou umanutou představou, že vždycky všechno zvládnu sám a dobře a nic mě nedokáže rozhodit, jsem dospěl k přesvědčení, že existují důležité a přitom extrémně citlivé věci, u kterých se vyplatí vyslechnout si a vzít v úvahu nezávislý a dobře míněný názor odborníka.

V průběhu roku jsem neměl žádné souvislé delší volno. To by se mělo v novém roce změnit, protože plánuji jednu větší a delší cestu za novými zážitky.

Na rozdíl od našeho státu jsem dosáhl přebytkového rozpočtu, takže jsem nebyl nucen vydat žádné dluhopisy.

Až v loňském roce, tedy v docela zralém věku, jsem získal velmi pozitivní a blízký vztah k plyšákům.

V samotném závěru roku se přede mnou otevřela úžasná příležitost uspořádat už třetí výstavu fotek, tentokrát přímo v Praze. Ještě to není úplně stoprocentní, ale už hodně hodně pravděpodobné. Protože přípravy by se měly rozjet v nejbližších dnech, budu určitě čtenáře na blogu informovat, jen co budu vědět konkrétnější data.

Inu, dívám-li se zpátky, byl to vlastně moc dobrý rok. Emocionálně nabitý jako snad žádný z jeho předchůdců; neutrálních dnů bylo jen velmi málo - mnoho jich bylo nádherných a nezapomenutelných a taky pár pěkně mizerných, kdy to vypadalo, že nic nemá smysl. Pomohl mi odpovědět na spoustu otázek, ale další, nové a ne zrovna jednoduché na oplátku otevřel. Nastávající rok se bude muset pořádně snažit, aby laťku nasazenou uplynulým rokem překonal. Přesto věřím, že se mu to povede.

Neříká se náhodou takové víře optimismus? :-)