O pohádce tisíce a jednoho dne

Aktuální upozornění: Už vás někdy nějaká literární postava vytočila k nepříčetnosti? O podobné situaci si můžete přečíst v mém příspěvku do literární soutěže na téma "Setkání s literární postavou" - mikropovídce s názvem Vražda u krbu.

Bylo - nebylo - za devaterými horami a devaterými řekami, přesně před tisíci dny… Tak nějak by ta pohádka mohla začínat. Ano, moje nejoblíbenější pohádka dnes slaví své "tisícideniny", což je pojem, který jsem si vypůjčil od jeho udatného zastánce - Tlusťjocha, pojem, který je bohatším a méně nápadným příbuzným narozenin. Myslím, že je správné připomínat si dny, které jsou pro nás důležité a bez nichž bychom to nebyli my, ale nejspíš někdo úplně jiný. No a jedny takové tisícideniny, pro mne nejdůležitější ze všech, si připomínám dnes, vlastně vůbec první tisícideniny, které jsem si předem spočítal, a které mne až zpětně nezaskočily. To víte, tisícideniny nejsou každý rok a prošvihnete-li je, musíte se obrnit notnou dávkou trpělivosti, než se objeví další šance. Neschovávají se mezi usedlými a stále se donekonečna opakujícími památnými dny, ale těkají mezi ročními obdobími, jako by na rozdíl od zápecnických narozenin nejraději ochutnaly jako náruživí labužníci ode všech chutí trochu.

 

Dnes slavím přesně tisíc dní zvláštní pohádky, která - pokud bych ji někomu vyprávěl - může posluchači připadat obyčejná a její význam v mnohých ohledech a leckomu nepochopitelný, ale pro mne je nesmírně velkým potěšením, štěstím a ctí, že ji můžu žít. Pohádky, která mi kdysi zcela nečekaně přetočila život vzhůru nohama, aby se posléze ukázalo, že vzhůru nohama byl naopak do té doby. Pohádky, která mě zbavila šedavě popelavých nijakých dní bez vůně a zápachu a přihrála mi do cesty dosud nepoznané emoce v celé široké barevné škále. Před tisíci dny jako kdybych narazil během cesty potemnělou svatojánskou krajinou na tajuplný zdroj zvláštního světla, vysvobozujícího z vězení tmy a zapomenutí mnohé doposud skryté zázraky světa. Jistě to znáte: Dodnes jsme si jich nevšimli a přitom byly možná dlouhá léta na dosah ruky. Jak jen jsme je mohli nevidět!

V tom podivuhodném světle se také mění lidé okolo nás: Najednou vypadají přátelštější a sympatičtější než dřív a my jen kroutíme hlavou, že jsme si toho přerodu už dávno nevšimli. No a nejvíc se asi v tom světle měníme my sami: Najednou dokážeme i to, na co bychom si dřív nikdy netroufli, a získáme neustálou chuť být lepší, než ve skutečnosti jsme. Průšvihy všedních dnů se nám najednou začnou líp snášet a ve tváři nám i ve vypjatých chvílích probleskuje úsměv.

Nebýt mé pohádky tisíce a jednoho dne, neodehrála by se spousta věcí, které svou ozvěnou rozezněly i zdejší blogové stránky. Posuďte sami, co se z nesčetných příkladů dá vybrat:

Bez té pohádky bych pravděpodobně nikdy nenapsal ani jediné haiku.

Bez té pohádky bych jen těžko uskutečnil svou nedávnou výstavu fotek na dobřichovickém zámku.

Bez té pohádky bych mohl vylézt na posvátnou Fudžisan jen ve svých snech, protože by mne vůbec nenapadlo vypravit se do míst, kde má slunce kolébku - do Japonska.

Bez té pohádky by byla rubrika V řeči mírně vázané ve srovnání s obsahem některých jiných rubrik asi jen chudou příbuznou, takže bych například svá doznání nejspíš psal maximálně v jazykově nekošaté próze za přítomnosti svého právního zástupce.

Bez té pohádky bych nejspíš nechodil na pravidelné procházky večerní předvánoční Prahou

Bez té pohádky by se mi nejspíš častěji než dnes zdávalo o práci, protože by nízká jednotková cena nevyužitého snového prostoru lákala protivné snové developery, kteří vůbec neberou v úvahu, o čem si přeji nechat zdát.

Bez té pohádky by tenhle blog byl úplně jiný (ostatě kdoví, zda by vůbec ještě existoval), protože i já bych byl rozhodně někdo jiný, než dnes jsem. Názory na ni se samozřejmě mohou různit; každý má jiný vkus a někdo se třeba nad pohádkami jakéhokoli druhu jen s despektem pousměje. Kdybych ji mohl vyprávět, někomu by se jistě zdála scénáristicky nevěrohodná nebo málo výpravná a málo laskající oko diváka. Ale téhle pohádky jsem součástí, žiju v ní moc rád a v jiné bych žít nechtěl.

A i když za to děkuji různými způsoby poctivě každý den, tímhle článkem jsem chtěl poděkovat i veřejně, kdyby má soukromá poděkování byla třeba shodou neblahých okolností cestou rozfoukána tajfuny, sežrána krokodýly, zpozdila by se kvůli výluce na trati či omylem a vlastní neškovností vběhla přímo pod kola projíždějícího Velorexu.

Bylo - nebylo - za devaterými horami a devaterými řekami, přesně před tisíci dny… Tak nějak by ta pohádka mohla začínat. A já jen s úctou a pokorou věřím, že zázraky, které se v té pohádce každičký den odehrávají, jen tak nepominou. Třeba i proto aby za dalších tisíc dní mohla na tomhle pomyslném tisícideninovém dortu přibýt další svíčka :-).