O ň

Mám slabost pro písmeno ň. Snad to vychází z dávného dětství, kdy rezolutní rodičovské "...tak už ani ň!..." dodávalo tomuto písmenu odér něčeho zapovězeného. Bylo disidentem mezi písmeny a já tím písmenem byl a dodnes jsem fascinován. Vždy jsem byl nadšený z názvů stromů jabloň, mandloň nebo smokvoň, jak jsou ta slova krásně kulatá a měkká, člověk zrovna jako by podvědomě špulil rty, i když tahle slova jenom čte. Chtěl jsem proto stejné koncovky dát i zvířatům a stal jsem se zastáncem novotvarů jako bizoň, mufloň, kočkodaň anebo prostě sloň. Nebo jeleň, který si najde svou laň, ze které se třeba časem vyklube saň, ale to už je taková nutná daň. I proto mne potěšilo, že i v Polsku má zřejmě ň své příznivce, protože křížence zubra s krávou nazývají zubroň.

 

Nedělní miniglosy č.6

K zásadnímu sporu došlo mezi dvěma lídry hlavních politických sil země. Zatímco Miroslav Topolánek tvrdí, že je schopen se s Jiřím Paroubkem dohodnout na dalším osudu vlády během pěti minut, Jiří Paroubek namítá, že kdyby záleželo na něm, což by bylo nejlepší, stihl by to za tři minuty. V jednání o tomto sporném bodu budou oba politici a jejich rozsáhlé vyjednavačské týmy pokračovat v dalších týdnech.

--------------------------

Nejmenovaný představitel Evropské unie doporučil České republice, aby místo úřednické vlády na období českého předsednictví EU raději jmenovala úřednického prezidenta.

--------------------------

David Rath oznámil, že dočasně vystupuje z ČSSD, aby se mohl ucházet o post předsedy vlády nestranických odborníků. "Odborníkem bezesporu jsem," zhodnotil se Rath na své poměry celkem skromně. "Všechny strany, ve kterých jsem kdy byl, pro mne vždy byly vším, a stejné je to teď shodou okolností i s ČSSD. Nicméně kdo mne doopravdy zná, dobře ví, že pro dosažení dohody jsem vždy schopen jakékoli osobní oběti."

---------------------------

Rozhodnutí managementu Českých drah přebarvit všechny lokomotivy do korporátních modrošedých barev kritizoval místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach. "Podle studie nezávislého odborníka na železniční dopravu Stanislava Grosse jde o nehorázné plýtvání prostředky, které by se daly využít efektivněji, např. na vybavení interiéru nebo na modernizaci vozového parku. Na druhou stranu plně chápeme snahu Českých drah o barevné sjednocení, takže této akci nebudeme bránit, pokud si České dráhy zvolí kupříkladu barvu oranžovou."

Námitky, že tzv. nezávislá studie není příliš kvalitní a je povětšinou opsána z materiálů dostupných na internetu, Škromach rozhodně odmítá: "Jde o mimořádně kvalitní práci, jinak bychom za ni přece nedali víc než 30 miliónů korun. Kdo si myslí něco jiného, je pro mne renegát a kosmopolita."

---------------------------

Pavel Bém si nechal specializovanou firmou vytvořit rozsáhlý průzkum historie svého rodu. Dopátral se skutečně hluboko: Na mimořádné tiskové konferenci oznámil, že teď odvozuje svůj původ přímo od praotce Čecha. "Teď už chápu, proč mne tak fascinují hory, když můj prapředek podnikl prvovýstup na Říp." Příbuznost potvrzuje i analýza DNA úlomků kostí z domnělého hrobu praotce Čecha, přestože Bémovi oponenti z ODS tvrdí, že půjde spíše o pozůstatky volků Přemysla Oráče, což - volky nevolky - připouštějí i naši přední archeologové.

Z výsledků šetření teď Bém odvozuje své dědičné právo na vedení všech Čechů, takže se hodlá ucházet - s náležitě doplněným životopisem - o premiérský post. Politologové rovněž upozorňují, že Bém začal ve svých projevech častěji, než je obvyklé, používat slovo strdí. Používá ho ovšem netradičně jako sloveso ("Mirek poslední dobou strašně strdí..."), takže se političtí komentátoři na skutečném smyslu jeho slov nedokázali shodnout.

O vepřových pondělkách

Kdysi v tom domě v naší ulici bylo knihkupectví. Pak ovšem začali zákazníci houfně dávat přednost jiné než duchovní stravě, knihkupectví zkrachovalo, chvíli se tu potajmu kutalo a po nějaké době se vyloupla do světa nová masna. Vše začalo nenápadným okamžikem, kdy novopečený pan řezník s paní řezníkovou vyvěsili velkou papírovou ceduli s nápisem "KUŘECÍ ČTVRTKY". Zní to tak krásně a tajuplně, že člověka hned začne zajímat, co se to tu ve čtvrtek asi děje za kuřecí orgie.

A tehdy jsme se s přáteli rozhodli Kuřecím čtvrtkům konkurovat. Aby konkurence nebyla zas příliš ostrá, vybrali jsme si pro své aktivity jiný den v týdnu. Ostatně mohou-li být Dunajské (i škaredé) Stredy, Rimavské (i bílé) Soboty, může-li se mluvit o Velkém pátku a může-li dokonce existovat Úterý bez přívlastku, proč nevyužít i první a (nezaslouženě) nechvalně proslulý den v týdnu. Založili jsme tedy konkurenční "VEPŘOVÉ PONDĚLKY". A začali jsme páchat drobná vepřově laděná pondělní alotria

V hračkářství jsme například požadovali nějakou pěkně libovou panenku. Na jídelní stůl jsme ke slánkám dávali vepřenky. Zkoušeli jsme (neúspěšně) sehnat přední vepřové na polévku. A když jsme během pondělka někoho vypekli nějakým vtipem, byly to pravé vepřové výpečky. Každé pondělí jsme se řídili heslem "Lepší vepřový vrabec v hrsti nežli holub na střeše". Ve stánku s ovocnými džusy jsme vyžadovali čerstvou vlastní vepřovou šťávu. Užívali jsme si, že jsme ještě celkem mladí, kdežto slavný vepřín už je v Letech. A večer, když pondělek již téměř zmíral, na rozloučenou a na jeho počest poveřeli jsme středně propečenou krchovičku.

Posléze jsme zjistili, že Kuřecí čtvrtky jsou v nabídce po celý týden. Tomu už jsme nedokázali konkurovat. Ale ani řeznictví nakonec dlouho nevydrželo. Lidem se naporcovaná kuřata brzy přejedla, ti ctižádostivější z klientely přesedlali na pštrosy, zbylá většina na vegetariánskou stravu, a řeznictví tak zkrachovalo. Chvíli se potajmu kutalo a po nějaké době se vyloupl do světa nový sex shop.

A jednoho dne se před již tak dostatečně pestrou provozovnou objevila krásně barevně vyvedená cedule s nápisem "PÁTKY NAHOŘE BEZ". Tentokrát se už nejspíš do soutěžení nepustíme.

O vyplněných e-mailových přáních

Už popáté za poslední týden mi přišel mail slibující mi splnění mých přání. Stačí tak málo: Rozeslat deseti známým a nevýslovné štěstí si mne najde. Jinak ovšem...

"Dán John Rainbow onehdy zapomněl e-mail rozeslat a skoro na den přesně po dvou letech se příšerně praštil do brňavky."

Koho bych asi tak potěšil takovým mailem? Jednoho, dva lidi možná. Možná čtyři. Ale co těch dalších šest? Avšak odměna je lákavá. A negativní příklady varují.

"Španěl Emanuel Vásquez neposlal mail deseti lidem, ale jenom třem. Jeho papoušek pak celý týden nemohl usnout."

Co bych si tak asi mohl přát? Něco hmotného? Nebo světový mír? Něco pro sebe nebo pro druhé? Když jsem byl malý, měl jsem pro všechny případy připrvenou odpověď, protože nikdy nevíte, co vše se může proměnit v pohádkového dědečka. Taková šance může přijít jen jednou za život a je dobré na ni být připravený. Napadají mne ještě dva kolegové z bývalého zaměstnání, kteří oba chovající exotické ptactvo, takže to už je dohromady šest lidí.

"Američanka Pam Davenportová si přála zhubnout o dvacet kilogramů. Jeden z deseti e-mailů ale omylem poslala na neexistující adresu, takže zhubla jen o osmnáct kilo. Ze žalu nad promarněnou příležitostí se postřelila do nohy legálně drženou zbraní."

Kdybych měl jen jedno přání, přál bych si kouzelnou hůlku, která by mi dokázala splnit každé přání. Neskromné a typicky česky vychytralé. Měl jsem ze sebe radost. Mezi vybranými se ocitly mé dvě korpulentnější kamarádky, co také občas rády hubnou. Ještě vymyslet poslední dva adresáty.

"Jihoafričan David Cameron e-mail vyhodil, protože se domníval, že jako starý mládenec žádné přání nemá. Jakmile však hodil e-mail do koše, dostal zprávu, že se bude muset oženit. Hned poté se mu naštěstí podařilo e-mail v koši najít a rozeslat ho podle pokynů deseti známým. Na výsledku už to ovšem nic nezměnilo."

Ano, vzpomněl jsem si na poslední dva, budou se brát příští sobotu. Zkompletoval jsem deset e-mailových adres šťastlivců, kteří se mi složí na splnění mého tajného přání. Stačí už jen stisknout ENTER.

"Padá vláda, rychle si něco přej", otočila se na mne manželka z křesla od televizních zpráv.

"To snad platí jen o hvězdách," namítl jsem.

Pokrčila rameny: "Vláda je přece plná hvězd". Ťuknul jsem do klávesy. Kdy už by se to mělo podařit, když ne dnes?!

Hned po odeslání zprávy deseti vyvoleným venku přestalo sněžit. Nebylo to sice úplně přesně moje přání, ale myslím, že je to slušný začátek.

Isaak Babel: Povídky

Zdá se, že překladatel Jan Zábrana, který Babelovy nečetné knihy miloval (samozřejmě i tuto povídkovou v šedesátých letech 20.století přeložil), měl pravdu, když v doslovu napsal: "...jeho jméno znají jen vyhranění zájemci o literaturu a to ještě spíš pamětníci vzrušených diskusí po vydání jeho Rudé jízdy ve 20.letech než dnešní mladá generace." Přestože se Babel stal obětí stalinistického režimu, i dnes má pro mnoho lidí příliš "sovětskou" pověst.

Přitom Babelovy povídky jsou drobné, většinou jednoduché a jazykově graciézní (i díky překladu) sevřené literární šperky. Zčásti jsou ještě z doby carského Ruska - např.překvapivě vyzrálá povídka Starý Šlojme (1913) líčící přežívání a stále horší strach židovského starce (Babel psal přitom povídku v 19 letech). Pokračují obdobím vzniku Sovětského Ruska a v knize jsou i dvě povídky z roku 1937, tedy napsané dva roky před Babelovou internací. Je tedy možné pozorovat vývoj témat i literárního stylu pozoruhodného autora.

Židovské prostředí staré Oděssy, komplikované soužití v rámci etnika i mimo ně (probleskuje i vlastní zkušenost s pogromy) a dobrá znalost pololegálních vrstev - často až mafiánských praktik - to vše je zdrojem pro zajímavé vyprávění. Ale Babel využívá i své zkušenosti z občanské války, popisuje stav, kdy každý je každému protivníkem a každý znamená pro každého nebezpečí. Babel usiluje o věcnost, neužívá nadměrné ozdoby, pokud použije košatější metaforu, je vždy v kontrastu s jednoduchostí dalšího sdělení. Přesto jde o příběhy plné obrazů.

"Vstal a purpurem jezdeckých kalhot, malinovou čapkou, sešoupnutou na stranu, a medailemi zatlučenými do prsou, rozřízl místnost na dvě půlky, tak jako prapor rozřezává nebe."

Babel líčí skutečnost, jaká byla, což se pochopitelně mnohým v tehdejším stalinském Sovětském svazu pranic nelíbilo:

"Po něm vystoupil na tribunu Trockij, zkřivil rty a řekl hlasem neponechávajícím žádnou naději: "Soudruzi a bratři..."

Babel byl perfekcionista, zásadně nedával své věci číst ostatním dříve, než byl s výsledkem práce zcela spokojen. I to je důvodem, že prakticky vše, co se z jeho drobných děl dochovalo, je obsaženo v této knize. Mnohé nestihlo být dokončeno, mnohé se po Babelově uvěznění ztratilo. Jeho povídky mají sílu, i když osobně jsem musel nějakou dobu přivykat autorově stylu a ostatně i obsahu povídek. Pak už jsem si jen vychutnával jazykové i myšlenkové bohatství, které časem nevyprchalo.

Isaak Babel: Povídky - Přeložil Jan Zábrana, Ilustroval Albín Brunovský, vydala Mladá fronta 1966

(s využitím textu doslovu v knize).

Nedělní miniglosy č.5

Procedurální problém museli řešit sociální demokraté na svém víkendovém sjezdu: O místopředsednické křeslo, které je podle dřívějšího usnesení vyhrazeno pro ženu, se totiž nečekaně ucházel i předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček, který z boje o "mužské" místopředsednické křeslo původně odstoupil. Delegátům sjezdu, kteří vůbec nevěděli, jak nastalou situaci řešit, se ulevilo až v okamžiku, kdy byl v prvním kole dodatečné volby Miloslav Vlček vyřazen, protože ho porazil Vítězslav Jandák.

------------------

Přestupem dalších pěti poslanců mezi nezařazené se z poslaneckého klubu nezařazených stala nejsilnější parlamentní skupina. Na příští týden nezařazení poslanci chystají ustavující sjezd nové politické strany, která by podle našich informací měla mít název Strana občasných demokratů. "Z názvu naší nové strany by mělo být zřejmé, že jsme v principu demokratickou silou, jen si myslíme, že mnoho demokracie nám - tedy pardon, občanům, může škodit. Chystáme se proto demokracii vyznávat jen občas, nejméně vždy dva měsíce před volbami," řekl nám jeden z nově nezařazených poslanců.

-------------------

Odborový svaz nájemných vrahů oznámil, že nezaměstnanost v oboru se vyšplhala na hrozivých 18,6%. Předseda svazu na mimořádné tiskové konferenci prohlásil: "Ceny za provedení práce našimi členy navíc stlačila hospodářská krize na nejnižší úroveň od roku 1993. V etickém kodexu naší organizace přitom jasně deklarujeme, že lidský život je to nejcennější na světě, proto na další pokles cen nemůžeme přistoupit a museli bychom vyhlásit časově neomezenou stávku." Přesto se řada nájemných vrahů snaží individuálně podnítit poptávku zajímavými akcemi a výhodami. Zejména akce "dva za cenu jednoho" má mezi objednavateli nesporný úspěch. "Je to jen přechodné řešení," nesouhlasí s pozitivním přijetí akce veřejností předseda svazu. "Současné zvýšení objednávek se může v budoucnu negativně projevit snížením počtu potenciálních objednavatelů."

--------------------

Ministr vnitra Ivan Langer slavnostně zahájil činnost nové policejní skupiny, tzv. jednotky módní policie. "Naším cílem je tvrdě zakročit proti všem, co nemají v oblékání dostatek vkusu. Zároveň jsme potřebovali nějak zaměstnat ty policisty, kteří dříve zasahovali proti nepřístojnostem fotbalových fanoušků." Podle nového zákona může být člověk oprávněně zadržený módní policií potrestaný tím, že bude mít zakázaný vstup na fotbalové ligové stadióny až do konce letošní sezóny.

--------------------

Soudní líčení se skupinou falešných policistů začalo tento týden v Praze. Zdá se, že je to jen začátek velkého tažení proti falši ve veřejném prostoru,který zahájilo Ministerstvo spravedlnosti. Jako další mají přijít na řadu skupiny falešných státních zástupců, falešných politiků a falešných falešných hráčů.

O neviditelnosti

Moje první vědomé přání, které si z dětství pamatuji, bylo stát se neviditelným. Nevím, jestli to bylo vlivem nějaké pohádky, kde hloupý Honza použil takový fígl, aby získal vytouženou princenzu (a na řadu let si tak poškodil svůj původně skvělý kádrový profil) nebo jsem si tuto touhu přenesl z některého z minulých životů. Anebo to jenom mé dětské hlavě přišlo jako dobrý nápad.

Na tohle přání jsem si vzpomněl mockrát, většinou když jsem udělal něco, na co jsem nebyl tak docela pyšný. Mockrát jsem si přál stát se v ten okamžik neviditelným, nasadit si čarovný klobouk, přikrýt si ramena kouzelným pláštěm nebo zamumlat tajemnou formuli a pak prchnout, zdejchnout se, prostě zmizet ještě účinněji než po anglicku. V takových vypjatých momentech se mi to pohříchu nikdy nepodařilo, ač jsem si to moc přál a ač jsem se sebevíc snažil.

Až teď v poslední době se občas neviditelným opravdu stávám. Potvrdil jsem si to dnes, když jsem se vypravil na procházku do lesů nad Dobřichovicemi. Minul jsem několik turistů , vždy jsem pozdravil, ale můj pozdrav nikoho nevyprovokoval k odpovědi. No, asi náhoda, řekl jsem si, prostě si mne nevšimli, protože byli zamyšlení nebo neměli náladu, taky se mi to někdy stává. Ale podezření už tu bylo: Co když prostě nejsem vidět a slyšet? To by bylo pane něco!

Pak proti mně z lesa vypochodovala skupinka asi třiceti lidí, většinou dětí , ale viděl jsem i dospělé různého věku. Já je ano! Jestlipak oni uvidí mne? Zastavil jsem se u cesty, abych jim uvolnil cestu, a díval jsem se upřeně na každého ze skupiny jednotlivě, když procházel těsně kolem mne. Ne, nevyhýbali se mi pohledem, někteří se dívali i mým směrem, ale ne na mne. Za mne. Skrze mne. Někam do dálky. Nikdo nepozdravil, nikdo mi nepokynul. Nikdo se na mne neusmál, nikdo se nezamračil. Je to jasné. Neviděli mne. Stal jsem se neviditelným, aniž bych si to přál. Jakpak se to asi spouští? Neměl jsem klobouk ani plášť, dokonce ani prsten ne, neřekl jsem, tuším, nic, co by bylo možné považovat za zaklínadlo. A přesto jsem prokazatelně nebyl vidět.

Poslední ze skupiny šel vlčák. Přišel ke mně, podíval se mi do očí a zavrtěl ocasem. Zaštěkal, jako by na mne ostatní chtěl upozornit. To je úžasné, on mne vidí! A zdraví mne po svém, po psím.

"Ahoj," pozdravil jsem ho taky. Na odpověď zaštěkal znovu.

"Budeš ticho," křikla jedna žena ze skupiny. Chvíli jsem zvažoval, jestli to nebylo určeno mně, ale jistě ne, protože já jsem přece byl pro lidi neviditelný a nebyl jsem ani slyšet. Pes se na mne znovu podíval, uklonil hlavu na stranu, trochu provinile zakňučel a oba jsme v jakési spiklenecké shodě na sebe mrkli na znamení, že víme co a jak a ostatní k tomu nepotřebujeme.

"Tak ještě jednou ahoj a dík", řekl jsem mu potichu vděčně a pokračoval jsem jarním studeným sluncem zalitou lesní cestou dolů z kopce, abych si mohl své neviditelnosti užít i ve městě.

O železniční výluce

Rozhodl jsem se, že pojedu vlakem. Není důležité kam, není důležité proč, prostě vlakem. Nemaje tušení, kdy vlak jede (spoléhám občas na to, že se v Čechách domluvím česky a na nádraží se doptám), ledabyle jsem pohlédl na informace o odjezdech a zjistil jsem, že můj vlak odjíždí za dvě minuty. Rozběhl jsem se tedy asi tak šedesátikilometrovou rychlostí a nabyl jsem neočekávané hybnosti, kterou jsem využil k k odhození několika méně stabilních cestujících v protisměru. Přiřítil jsem se na nástupiště a vlak nikde. Neujel mi. Nepřijel. "Nemusíte spěchat," povídá mi paní na peróně. "Dneska už to nepojede."

Obrátil jsem tedy své kroky zpět do nádražní haly. Cestou mne na oplátku odhodil stranou další bláhovec, který se domníval, že neexistující vlak dohoní tím, že poběží šedesátikilometrovou rychlostí. Automatická paní se zpěvným hlasem, která tak roztomile zakončuje každé slovo, aby z toho šlo namixovat jakékoli sdělení, třeba i přivítání amerického prezidenta, bude-li třeba, ohlásila, že "...vlak jede mimořádně..." - zaplněná hala napjatě ztichla, protože hlas udělal dramatickou pauzu - "...nejede"! Čekající a zatím nikam necestující cestující se opět družně a občas i vulgárně rozpovídali.

Prý je to zničené zabezpečovací zařízení, povídají. Co to asi znamená? Mohli ho odzabezpečit šikovní a důvtipní sběrači kovů (rozuměj zloději, aby bylo jasno). Kabely mohla překousat pasoucí se ovce, jistě několikanásobná držitelka bobříka ovčí odvahy. Na zabezpečovací zařízení mohl plnou vahou své osobnosti dopadnout další z Nuselských sebevrahů. Nebo snad nesprávně krumpáčem tnul nějaký výkopový pracovník? Nakonec v této náročné konkurenci zvítezil malý požárek ve stanici Vyšehrad, snad se nějaké kolemjdoucí slečně v navátém suchém listí (v tom deštivém březnu) příliš zapalovala lýtka.

A tak jsme se ve společném houfci rozjeli metrem na Smíchovské nádraží, kde nás pozřel jiný vlak. Pravda, bylo nás sice dohromady víc než obyčejně (místo dvou vlaků jel jeden), ale zato vlak byl kratší než jindy (místo jednoho vlaku jela půlka), takže jsme k sobě měli - sdílejíce stejný zážitek a stejně malý prostor - všichni tak nějak blíž.

Když jsem večer přišel domů, nesvítila elektřina. Kupodivu ani neohřívala vodu, ani neuměla pustit televizi, ani ohřát vodu na čaj. Zapálil jsem si vánoční svíčku a přemýšlel, jaké zabezečovací zařízení asi bylo vyřazeno a jestli to aspoň tady za Prahou zapříčinila odvážná ovečka.

O podivném přání pana Vendelína

Pan Vendelín vešel do ordinace trochu nesměle, už tu přece jen nebyl tak dlouho. Patnáct let bez doktora, komu se to dnes poštěstí? Rozhlédl se po ordinaci. Ano, zůstala skoro stejná, jen ten doktor, pomyslel si pan Vendelín, doktor hrozně zestárnul.

"Posaďte se," pokynul mu lékař. "Už jste tu nebyl, ani nepamatuju." Patnáct let! Skoro jedna generace. "Tak copak vám schází?"

"To je právě ono", povídá pan Vendelín. "Abych byl upřímný, pane doktore, schází mi nějaká nemoc." Lékař zpozorněl. "Jak to myslíte?"

"Víte, byl jsem naposledy u doktora před patnácti lety a to jsem měl ještě nalomené žebro ze stavby. Opravdu nemocný jsem byl naposledy ještě jako dítě s planými neštovicemi. Od té doby nic."

"To buďte rád, každý takové štěstí nemá."

"Ale samozřejmě, já vím, že je to štěstí, nechci se rouhat. Ale upřímně řečeno, pane doktore, zdá se vám to normální?" Pan Vendelín na lékaře upřel pohled, ze kterého bylo více než zřejmé, že on to tedy za normální nepovažuje. Doktor se nadechl, ale Vendelín pokračoval inspirován svou řečnickou otázkou: "Vždyť já už začínám být pomalu sociálně vyloučený. Vůbec si s vrstevníky nemůžu povídat o nemocech. Zkoušel jsem to, ale oni mi vyčítají, co že jako já o tom můžu vědět, když jsem v životě neměl nikdy ani rýmu. A neměl, pane doktore, Bůh je mi svědkem, že neměl. Dokonce jsem se snažil záměrně nastydnout, celý den jsem v mrazu štípal dříví jen v tričku a kraťasech, ale nic." Vzdychl a smutně dodal: "Jenom jsem čím dál otužilejší!"

"A jak vám v tom můžu pomoci?" zeptal se zvědavě lékař.

"Potřeboval bych prostě najít nějakou nemoc, jakoukoli, nemusí to být zrovna malárie, stačila by mi nějaká drobnost, něco, o čem bych si mohl najít nějaké detaily v knížkách a na internetu a mohl bych vyprávět jako o něčem, co mám." Lékař pana Vendelína standardně prohlédl, prohmatal, proklepal, poslech si jeho srdce a zasmušile usedl k lejstrům: "Kávu pijete?"

"Vůbec." Doktor ve formuláři zaškrtl NE.

"Alkohol?"

"Jednou za měsíc pivo," přiznal pan Vendelín, ale rychle dodal: "Ale nechutná mi!"

"Kouříte?"

"Nikdy jsem neměl cigaretu v ústech."

"Sportujete?"

"Trochu běhám. Ale ne víc než deset kilometrů za den."

Doktor už se ani nezeptal, jestli se pan Vendelín zadýchává do schodů.

"Člověče, to nemáte žádnou špatnou vlastnost?"

"No," zapýřil se pan Vendelín, naklonil se blíž k doktorovi a ztišil hlas: "Občas si trošičku zalžu."

Doktor znechuceně zmuchlal formulář a nový si už nevzal. "Bohužel, nikoli chorobně," dodal pan Vendelín a znovu se odtáhl.

"A taky jsem ještě nikdy nebyl na nemocenské. Všichni kolegové ano. Taková samozřejmost! Čas od času prostě vypnou a léčí se týden, čtrnáct dní, doma s nějakou banalitou. Jen já jsem pořád zdráv!"

"Vypadá to špatně," vyřkl doktor soud. Pan Vendelín se zatvářil nešťastně. "Myslel jsem si to. Dokonce jsem přemýšlel, zda by to nemohla být třeba utkvělá představa, že jsem zdravý, to by mohla být docela zajímavá nemoc."

"To ale…" nadechl se doktor, ale nestihl dokončit. "Já vím, já vím, to by mohla být nemoc, kdyby to, že jsem zdráv, nebyla pravda."

Lékař zkroušeného pana Vendelína poplácal soustrastně po zádech: "No, teď se do toho pustíme pořádně. Moč, krev, pár dalších vyšetření, když to bude třeba, tak cétéčko, to by v tom byl čert, abychom něco nenašli." Pan Vendelín moc optimisticky nevypadal. "Hlavu vzhůru," zahlaholil doktor. "Dneska už díky vší té technice zdraví lidé neexistujou. Prostě vyhynuli jako slepá vývojová větev." Sepsal všechno na papír a podal ho panu Vendelínovi: "Tohle si všechno oběhněte a příští týden přijďte, uvidíme, co se dá dělat." Pak děkujícího pana Vendelína vyprovodil z ordinace.

Zvláštní, řekl si lékař, když pan Vendelín odešel. Jestli by na tohle neměla být nějaká nová diagnóza. Co třeba "syndrom zcela zdravého člověka"? To by byl pan Vendelín učebnicový případ. Anebo - doktor Vodseďálek se zasnil - Vodseďálkův syndrom!

Pan Vendelín zatím smutně kráčel domů a přestával doufat, že se mu ještě někdy - než zemře - podaří onemocnět. Netušil, že zcela nová, dosud nepopsaná a naneštěstí zcela nenakažlivá Vodseďálkova choroba již v jeho těle hlodá řadu let.

Nedělní miniglosy č.4

Odborová organizace strojvůdců vyhlásila na celé jaro stávkovou pohotovost, protože nesouhlasí s globální hospodářskou krizí. "Jsme zásadně proti krizi. Pokud se nic nezmění, přestanou na konci května jezdit všechny vlaky. Nebudeme jezdit do té doby, dokud krize potrvá," prohlásil odborový muvčí. Statečný boj strojvůdců má mezi obyčejnými lidmi takový ohlas, že se v posledních dnech Jiří Paroubek zoufale snaží se aspoň se strojvůdci vyfotit. Zároveň opět začala růst popularita Stanislava Grosse.

Nejvyšší soud rozhodl, že domnělý agent Pavel Minařík nikdy neměl nic společného se Státní bezpečností, protože se pro takové tvrzení nepodařilo sehnat dostatek jednoznačných důkazů. Minařík zároveň zažaloval své bývalé kolegy ze Svobodné Evropy a Josefa Laufera pro pomluvu.

Statistický úřad oznámil, že v loňském roce počet rozvodů v České republice převýšil počet nových sňatků. Zároveň se ovšem podle zveřejněných výsledků zvýšil celkový počet lidí žijících v manželství. Šéf úřadu v tom problém nevidí: "Ve statistice je možné prakticky všechno. Buď se někteří lidé rozvádějí častěji, než je podle zákona třeba, nebo prostě máme špatná data."

Miroslav Macek se nám svěřil s tím, jak je rád, že Davidu Rathovi dal při jejich dávné potyčce pouze pohlavek, za který byl nakonec potrestán pokutou. "Původně jsem po něm chtěl hodit botou, ale teď vidím, že by to nebyl dobrý nápad."

Praktické sledování v terénu prokázalo, že zvířata nerada přecházejí dálnice po přechodech, které jsou pro ně určeny a které stojí daňové poplatníky značné prostředky, přestože to podle mnohých odporuje zdravému rozumu. Zejména nově budované masivní přechody pro hrochy jsou trnem v oku prakticky uvažujícím lidem, kteří namítají, že u nás hroši nežijí. "Tohle není krátkodobý projekt. Přechody zde budou svou funkci plnit i za několik desítek let, takže je třeba počítat s dopady globálního oteplování a migrací jižnějších druhů zejména do teplého Polabí," řekl nám pracovník Ministerstva životního prostředí, který nechtěl být jmenován, aby se mu kolegové nesmáli. Prezident Klaus se jako obyčejně tomuto tvrzení vysmál, nicméně pro jistotu zrušil svou plánovanou návštěvu Polabí.

O vybírání dárku k narozeninám

Osobně nemám narozeniny rád. Nerad slavím cizí a tím méně pak vlastní. Ale pořád ještě jsou na světě zaplaťpánbůh lidé, kteří nesdílejí všechny moje hodnoty a mé nelibosti a mezi ně patří i můj kamarád Ondra. Ten své narozeniny kupodivu slaví, slaví je dokonce rád, já o tom vím, on stejně tak zná mé názory, nicméně vyšli jsme si v této věci vstříc a držíme se nepsaného kompromisu, že mu každé dva, tři roky dám malý symbolický dárek, i když nerad, a on mi na oplátku každé dva, tři roky, nedá nic, i když by strašně rád. Nikdy však do poslední chvíle nevím, čím ho obdarovat. Tak dlouho čekám na inspiraci, až pochopím, že čekat nestačí, že tento druh inspirace se musí aktivně hledat a ještě při tom trochu přemýšlet. Dost náročný proces, který mne jen utvrzuje v odmítavém vztahu k narozeninám. Letos se čas opět naplnil a já začal zvažovat, jaký dárek by to měl být tentokrát.

Nejprve jsem nějakou dobu bloumal po obchodním domě, který jsem si nikdy nepřál spatřit, natož navštívit. Připletl se mi v centru Prahy do cesty a já ho seznal do té míry velkým a obludným, že by pro mne mohl výjimečně neznamenat noční můru, ale naopak okamžitou inspiraci. Prošel jsem ho od čtvrtého suterénu po restaurační podkroví a nenašel jsem nic zajímavého, navíc mne demotivovaly davy lidí, kteří na rozdíl ode mne nakupovali s rozkoší a vášní. Takhle to nepůjde, nemohu sázet na náhodu, chce to systematický postup.

Zamyslel jsem se nad tím, co vlastně o Ondrovi vím, co ho zajímá a baví a co třeba nerad. Napadlo mne několik témat:

1. Sbírá cédéčka. To se na první pohled zdá být dobrá indicie, nicméně má to několik nepříjemných háčků: Vím, že je Ondra sběratelsky vyhraněný a jeho sbírka je rozsáhlá a dlouhodobě pěstěná, na druhou stranu ovšem vůbec nevím, na co je zaměřená. Prostě nevím, zda sbírá metal nebo operu, na koncerty jsme spolu nikdy nechodili, to spíš někdy večer pofilosofovat nad sklenkou vína. Vím rovněž z vlastní zkušenosti, že pokud je někdo sběratelsky vyhraněný, je obtížné mu v jeho oboru udělat opravdovou radost, pokud to nedělá skutečný zasvěcenec. Je těžké třeba vrcholovému filatelistovi udělat radost známkou, kterou náhodně odlepíte doma z úředního dopisu.

2. Slyšel jsem o Ondrovi, že poslední dobou propadl zkoumání meditačních technik, takže si teď jeho sousedé stěžují, že si domů vodí smutně prozpěvující dívky (ve skutečnosti si jen pro zklidnění ducha pouští hlasy velryb). Co ale vybrat, aby to mělo uklidňující efekt? Lidé jsou různí, někoho možná uklidňuje i pohled na výpis z bankovního účtu, ale co zabírá na něj?

3. Kamarád je pozoruhodně zimomřivý. Onehdy se vyjádřil, že si doma topí na 23 stupňů a ještě chodí ve svetru, což by mne definitivně myšlenkově deaktivovalo (ne, že mi teď budete chodit domů potajmu přitápět!). Ale co bych mu měl tedy pořídit, zvlášť když jsem mu naposled koupil hřací gelový pytlík, který obratem ztratil? Ovčí kožich?

4. Kamarád je vegetarián, ale to jen tak na okraj, protože si neumím představit, že bych mu koupil a ozdobně zabalil brokolici, listový bio špenát nebo třeba pribináčka se sójovou příchutí.

Zamyšleně jsem opouštěl chrám konzumu a - potěšen faktem, že v této čtvrti zůstal aspoň jeden obchod z doby před deseti lety, kdy jsem tu pracoval, nakoukl jsem dovnitř. Ano, je to tu jako dřív, levná a povětšinou zoufalá cédéčka ("nejlepší světoví umělci hrají nejproslulejší světové melodie"), levné knihy (hlavně Cibulkovy seznamy - hodně hrdinů, ale málo děje), pokoutní antikvariát a všeobecné cetkařství.

A tam jsem to uviděl! Okamžitě jsem věděl, že je to ten pravý dárek. Něco výjimečného, co vyhovuje všem popsaným Ondrovým zájmům. Cédéčko se záznamem zvuku zapáleného krbu!!! Můžete při jeho poslechu meditovat a můžete si také představovat, jaké by vám u opravdového krbu mohlo být teplo. A když vás dárek omrzí, můžete si ho uložit do sbírky a nadepsat "Hořící krb", což je docela pěkný název pro mladou metalovou kapelu i pro klasickou operetu. A navíc neosahuje žádné živočišné tuky!

Od okamžiku, kdy jsem svého známého obdaroval, zdá se mi být zádumčivý. Nejsem si jistý, zda ode mne bude ještě někdy chtít další dárek. No, konečně trochu zmoudřel. Ale že to trvalo!

Miroslav Horníček: Jablko je vinno

"Příběh, který hodláte číst, není ani román ani novela. Ty mají svá pravidla, své zákony. Své začátky a konce. Tento příběh - řekl bych - je přeslechnut. Nevím, co bylo před jeho začátkem, a nevím, jak pokračoval. Někomu tam bude chybět humor, jinému zápletka. Nic se tam vlastně neděje a nestane. Manželství Františka a Marty je v pořádku a v pořádku jsou i ostatní věci. Myslím, že je dost knih o věcech, které v pořádku nejsou, a ten, kdo chce toto, může si počíst. Tady se neprojde žádnou krizí a já se z toho tichounce raduji. A myslím, že by si lidé měli tyto věci sdělovat. Aby se tichounké radování šířilo."

Tolik autorova předmluva. Miroslav Horníček se svým chápavým a moudrým okem podíval na věčné rozpravy mezi muži a ženami, na tolikrát diskutovaný rozpor mužského a ženského úhlu pohledu. Pokusil se zpracovat toto téma lehkým perem na příkladu sporu manželů Marty a Františka. Oba jsou inteligentní, jejich spor jemně jiskří, dokáží argumentovat s grácií a přesto odrážejí zakořeněné stereotypy ženského a mužského pojetí na příkladu historických (nebo aspoň tradovaných) příběhů. Jedná se o taková lehká divertimenta, krátké etudy končící zpřeházením tradičních pohledů.

Samson a Dalila, Ctirad a Šárka, Napoleon a jeho Skřivánek, Břetislav a Jitka. Čtyři příběhy, čtyři originální pohledy, důkaz autorovy schopnosti dívat se na tisíckrát viděné novýma očima. Příběh Orfea, který sestoupí do přístavního podsvětí, aby odtud vyvedl svou Ester - Eurydiku, je skoro samostatnou povídkou, která jako by ani do konceptu vyprávění nepatřila.

Příběh manželského sporu vyplňujícího prostor mezi originálním vyprávěním, je více výplní (Cimrmanovskou terminologií jde možná místy až o vycpávky) než přirozeným pojítkem. Na začátku se mi zdá příliš dlouhý, první historická etuda začíná až po 70 stranách. Výplň je místy moudrá místy velmi vtipná, místy plytká, asi by neškodilo trochu krátit. Ale pořád je tu spousta míst, nad kterými se srdce raduje a fantazie plesá, ne hlasitě, jen potichu v podobě úsměvu. A tak se tichounké radování šíří, přesně tak, jak si autor ve své předmluvě přál.

"Mluví se o ráji a sní o zlatém věku lidstva. Někteří tvrdí, že obojím jsme prošli a obojí už nenávratně ztratili, a jiní si to představují v čase budoucím. A usilují o to. Ať je to jakkoli, ráj je vždycky někde jinde. A zlatý věk jindy.

A co když ne? Co když obojí jaksi průběžně trvá? Co když je ráj kdekoli a všude a zlatý věk vždycky? A co když je obojí rozptýleno do malých místeček a pouhých okamžiků? Co když si obojí musíme hledat? Učit se rozeznávat rajská místečka od jiných, nerajských, a chvíle zlatého věku od chvílí jiných, věku třeba šedého? Co když ten zlatý věk právě tak málo byl, jako dneska je? A byl-li kdy, byl jenom právě tak, jak dneska se jím znovu může stát."

O zástupných důvodech

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, říká se. Když nemůžu někomu vyprášit kožich za něco důležitého, učiním tak aspoň za nějakou prkotinu. Důležitý tedy není důvod, ale chuť prášit. Pak přicházejí na řadu tzv. zástupné důvody. Děje se to často, někdy z důvodů opovrženíhodných, jindy celkem bohulibých (že ano, milý Ale Capone). A domnívám se, že i ti nejspravedlivější mezi námi si použití zástupných důvodů někdy vyzkoušeli na vlastní pokožku.

Občas se mi stává, že mám někam jít a ono se mi ukrutně nechce, možná to taky znáte. Někdy se mi nechce proto, že jsem prostě líný, jindy proto, že bych tam měl potkat lidi, u kterých mám podezření, že bychom si neměli co říct nebo - měli-li bychom, možná bychom si tak docela nerozuměli. Případně téma té akce mne nechává chladným nebo mne naopak nadměrně rozehřává. Mám to takto nepokrytě oznámit těm, co mne v dobré víře zvou?

V takovém případě si dovolím malou lež anebo - ještě lépe - použiji zástupný důvod. Řekněme, že se vymluvím na to, že mi není dobře. Jako výslovnou lež je to možné brát, když mi dobře je (ale mezi námi, kdy člověk může s plnou vážností říct, že je mu opravdu, ale opravdu dobře?!). Když mi úplně dobře není, ale i tak je zřejmé, že bych vše v klidu zvládnul, jde o zástupný důvod. Když je mi ovšem opravdu zle, natolik zle, že kdybych věděl, že se mi na té akci uleví, byl bych tam proto ochoten jít, pak teprve je moje výmluva pravdivá a jako taková přestává být výmluvou.

Občas hranice mezi zástupným důvodem a lží není úplně zřetelná. Vzpomeňme si na pověstné zbraně hromadného ničení odůvodňující i před těmi váhavějšími z nás oprávněnost poslední invaze do Iráku. Byl to jen nepřesně vyhodnocený zástupný důvod nebo vědomá lež?

Čas od času použije asi zástupný důvod každý. Problém ale nastane, když ten dotyčný má patřit k ochráncům nebo vymahačům spravedlnosti. A tak máme aktuálně možnost sledovat, kterak se bratrstvo a sesterstvo státně zastupitelské snaží na něco dostat černou ovci ze svých řad. Napřed - celkem férově - zkusili skutečný důvod, tedy "Ovce moc kecá na příliš závažná témata". Když to očekávaně nevyšlo, protože na pravdu málokdo skočí, přišlo nekonkrétní a tedy nevyvratitelné "manažerské pochybení". No a závěr už se nese v duchu "To by bylo, aby se na ovečku něco nenašlo!"

Jak už jsem se přiznal, párkrát jsem zalhal - třeba že mne bolí hlava, jen abych někam nemusel. Pak jsem z toho měl špatný pocit a říkal jsem si, že by mi vůbec nevadilo, kdyby přece jen hlava trošku zabolela. Prostě jsem si tu bolest vyvzdoroval a díky ní se mi paradoxně ulevilo. Tak třeba se někdo z vyšších justičních pater taky uvolí a popustí projednou uzdu svému svědomí. Byla by to v těchto kruzích příjemná změna.

O dvou orlech ze sna

Málokdy se mi zdávají sny. Lépe řečeno, sny se mi zdávají často, ale málokdy si je pamatuji. Tenhle se mi však vtisknul do paměti tak silně, že ani chrčení mobilu, kterým pravidelně přemazávám jakoukoli vzpomínku na svůj sen, tentokrát nestačilo:

Dva dravci na mořském pobřeží krouží vysoko nad pobřežními skalisky. Pozoruji je celkem se zájmem zdola, stojím na kamenité pláži a jsem na ní docela sám, i když tu v létě bývá plno lidí. Jsou to mořští orlové? Jak jen jsou obrovští na to, v jaké se vznášejí výšce! Přesto se cítím bezpečně, uklidňuji se tím, že orlové (i když jsou dva) si na člověka (i když je jen jeden)netroufnou, je to přece jen ještě nepoměr a pro orla příliš velké sousto, v mém případě obzvlášť. Ale najednou si všímám, že kameny, které se mi ještě před chvílí povalovaly u nohou, dorostly skoro na mou úroveň, jsou z nich velké balvany a skály. Tedy - lépe řečeno - ne že by ony dorostly, to já se zmenšil, jako když se Alenka při své návštěvě v říši divů napila z čarovné lahvičky. A orlové se ještě zvětšili, částečně díky tomu, že jsem se stal trpaslíkem, částečně díky tomu, že krouží stále níž a níž. A čím níže klesají při svých vzdušných rejdech, tím je patrnější, že jsem to právě já, kdo je jejich cílem. Nade mnou krouží, na mne chtějí zaútočit. Nad kým jiným taky - na této kamenité prázdné pláži!

Nemůžu a ani nechci utíkat, taky by to nejspíš bylo zbytečné. I když mám strach o svůj život, necloumá mnou panika, připadne mi, že sleduji a zažívám přirozený řád věcí. Čekám. Ale vždy když má nastat poslední fáze útoku, vzedme se podél pobřežních skal silný vzestupný proud a nešťastné dravce zanese znovu vysoko na oblohu, až jsou z nich jen malinkaté tečky. A oni znovu slétají ve velkých kruzích níže, znovu se snaží na mne - umenšeného a osamoceného na této nekonečné pláži po sezóně - zaútočit a znovu a znovu se jim to nedaří. A tak je mi v tomto snu dáno se stále strachovat o svůj život, i když je zřejmé, že orlům nějaká zvláštní síla brání jejich záměr uskutečnit. Člověk je - kdovíproč - brán (aspoň ve snu) v ochranu před orlími Sisyfy.

Kým a proč? Na to můj sen neodpověděl. Popravdě, ani jsem se ve snu neptal. Připadlo mi to přirozené jako to, že se kameny, orlové i já sám zvětšujeme a zmenšujeme, jak se komusi líbí a jak si zamane. No a mně nezbývá, než věřit, důvěřovat, že to není jen náhlý popud něčí mysli či vůle, jak je tomu často u lidí, že to má vše nějaký řád a smysl, jehož jsem - občas nedobrovolnou a remcající - ale přece jen součástí.

Pak si uvědomím, že jestli budu ještě chvilku zadumaně filosofovat, ujede mi vlak. Přestávám tedy pátrat po odpovědích na věčné otázky a pohružuji se do bahna praktického denního života s výmluvou, že o takových věcech už v historii přemítali nějací kujóni a nedá se říct, že by došli k definitivní nevyvratitelné pravdě, tak čím bych tomu asi pomohl zrovna já?

A tak i já jako bych se v kruzích snášel stále níž a níž ke své kořisti v podobě pravé zjevené pravdy a opravdového pochopení a když se už už zdá být vše na dosah, nějaký vzdušný poryv mne opět vynese až do oblak. Je odtud sice dobrý rozhled, ale zůstávám stejně nevědomý, jako jsem byl dřív.

Tak znovu... Až to jednou vyjde, dám vám vědět.

Nedělní miniglosy č.3

Podle výsledků průzkumu veřejného mínění Češi nadále věří řadě konspiračních teorií. Nejoblíbenější z nich zůstává už po řadu let teorie, že Jana Husa udal kostnickému koncilu Jan Ámos Komenský, aby se zbavil soupeře v souboji o největšího Čecha. Průzkum paradoxně ukázal, že tato teorie je nejoblíbenější ve vzdělanějších vrstvách české společnosti. Méně vzdělané vrstvy se totiž domnívají, že Jan Hus je hokejista.

-------------------

Českou republiku oficiálně navštívil evropský pověřenec pro řeky, potoky a obchod se zbraněmi Maurice Duval. Během návštěvy se zhrozil, kolik u nás roste stromů v bezprostřední blízkosti řek. Při určité rychlosti proudu vody by v říčních zákrutách, které svým zakřivením navíc často nesplňují evropské normy, mohlo totiž za určitých okolností dojít ke střetu vodáků se stromem. Proto bude muset být v České republice pokáceno asi 60 tisíc vzrostlých stromů rostoucích kolem řek. Zároveň dal pan Duval českým úřadům doporučení na několik firem, které jsou schopny velmi rychle vystavět v okolí řek systém bezpečných betonových sloupů s bidly pro ledňáčky. "Bidýlka jsou vkusnou napodobeninou dřeva, takže by ptáci neměli poznat rozdíl. Pro případ nouze jsme ovšem schopni z evropských fondů uhradit i vkusné napodobeniny ledňáčků."

--------------------

Drobné úpravy v učebnicích dějepisu navrhují čeští komunisté: Jejich mluvčí nám k tomu řekl: "Především chceme iniciovat návrat postavy Julia Fučíka do školních osnov. Nejenže se jednalo víceméně o hrdinu, ale změna by měla mít i bezpečnostní přínos. Když se totiž ještě Výstaviště jmenovalo Park kultury a oddechu Julia Fučíka, ani jednou nevyhořelo."

Komunisté rovněž protestují proti tomu, aby byly některé extrémně radikální husitské skupiny, které se vyznačovaly hlavně bezuzdným vražděním, loupením, pleněním a provozováním skupinového sexu, představovány v učebnicích jako předobraz komunistického hnutí. "Komunismus přece nemá s erotikou nic společného, proti tomu je třeba se co nejrozhodněji ohradit."

---------------------

Poslanci se stále nemohou dohodnout na tom, zda liberecké mistrovství světa v klasickém lyžování bylo epochálním úspěchem nebo loupeží století. Žádná z obou variant zatím nezískala rozhodující převahu ve Sněmovně, takže každý hlas má velkou cenu. O to smutnější je fakt, že v rozhodujícím okamžiku přišel díky nastuzení o hlas poslanec Benda. "Ten hlas mohl rozhodnout, škoda, ale je to přece jenom hra," bral Benda situaci sportovně. Poslankyně Zubová na rozdíl od ostatních současných i bývalých Zelených naopak hlasovala pro "loupež století" jen proto, že jí lyžování může být ukradené.

----------------------

U některých filmů zařazených do soutěže o České lvy bylo zpochybněno, zda jde skutečně o české filmy. Největší protesty si vysloužilo zařazení filmu "Ngoma má hlad" o hladomoru v Guineji -Bissau. Petr Vachler nám k tomu řekl:"Šlo bezesporu o koprodukční snímek. Je pravda, že většinu prostředků zajišťoval náš africký partner, nicméně česká strana provozovala catering, což vzhledem k tématu filmu nebylo vůbec jednoduché."

O večeru s přáteli

Přes restaurační halas nebylo vrnění mobilu skoro slyšet. Tomáš, který po několika měsících poctivě strávených s rodinou zatoužil po jednom jediném večeru s přáteli a na dnešní večer si doma dva týdny předem domluvil volno, se podíval na displej mobilu a vzdychl. Má to vzít? Vzal.

"Ahoj, chtěla jsem ti jen říct, že tady po zdi proběhl pavouk."

"Hmmm," poznamenal Tomáš. "A kde je teď?"

"Zaběhl za knihovnu."

"A jak ti můžu pomoct?"

"Kdybys přišel a vytáh ho, byla bych ti moc vděčná."

"Miláčku, mám to k tobě hodinu a půl cesty."

"Nevadí, já budu ještě vzhůru."

"Mám tu kamarády."

"Hmmm." řekla tentokrát ona.

Za dest minut se telefon ozval znovu."

"Ahoj, chtěla jsem ti jen říct, že malá je dneska podivně neklidná."

"Cože, ona ještě nepí?"

"Spí, ale je nějak neklidná."

"A co můžu udělat?"

"Možná kdybys přijel, uklidnila by se."

"A jak se projevuje, že je neklidná?"

"Převaluje se."

"Převaluje se přece každý den."

"Ale dnes se převaluje nějak víc. Kdybys přijel, viděl bys to."

"Za hodinu to tady rozpustíme a přijedu."

"Hmmm."

Dalších deset minut a další telefonát. Známé číslo.

"Ahoj, chtěla jsem ti jen říct, že tady začalo hrozně pršet."

"Opravdu?"

"Co tady bydlím, ještě tak příšerně nepršelo. Přijedeš?"

"Co tam budu platný proti dešti?"

"Okna jsou celá mokrá."

"Zevnitř?"

"Zvenku."

"To se při dešti někdy stává."

"Ale prší nějak moc. Co když okna přívaly vody nevydrží? Co si tady pak s malou sama počnu?"

"Nebydlíme přece v Titaniku, ale v osmém patře. Než přijedu, přestane, neboj se. Stejně jsme chtěli mýt okna, ne?"

"Hmmm."

"Kdo ti to pořád volá?" zeptal se Tomáše zvědavý kamarád.

"Ale nic, pracovní věci a tak."

"Hele, že už tě shání ta tvoje, co?"

"Prosím tě, Milena není tvoje Káča. Ví přece, že jsem tady, proč by mi volala?" I Petr kdysi zapřel Krista.

A Tomáš nasedl do metra a probíral si v hlavě, proč se Milena tak zoufale snaží dostat ho v tenhle výjimečný den zase jenom domů a odkdy se bojí pavouků. A Milena v jejich bytě zatím zvažovala, proč není Tomáš s nimi, když obě bez něho mají ten divný pocit nejistoty, a jestli byly mezi Tomášovými kamarády i nějaké kamarádky.

Když se Tomáš vrátil, obě spaly. Do jejich bytu v osmém patře nakukovaly hvězdy, po dešti ani památky. Pohladil je po vlasech a šel se podívat, jestli je ten vymyšlený pavouk stále ještě za knihovnou.

O cestě do Munchenu

Naskočil jsem tehdy do vlaku na poslední chvíli. Skvělé, chytil jsem rychlík do Mnichova, takže cesta do Plzně bude rychle ubíhat. Ještě zadýchaný jsem otevřel první trochu volnější kupé, pozdravil, formálně se zeptal, jestli mohu přisednout, a - nečekaje na odpověď - přisedl. V kupé byli dva postarší manželé severského typu a stařičká babička typu českého. Dosedl jsem, vlak se rozjel a já si připravil všechny věci, které jsem chtěl v průběhu cesty použít - noviny, knížku, nějaké materiály do práce na prostudování a zápisník, kdyby mne při cestě něco neodolatelně geniálního napadlo. Začetl jsem se do pracovních spisů.

"Nedělej, že študuješ," povídá nečekaně babička. "Máš tam ňáký nahotiny, viď?"

"...do práce..." odpovídám tiše, abych zbytečně nerušil nordický pár, protože jsem si nebyl jistý, zda nejsou třeba jen ze severních Čech.

"To je dost, že někdo přistoupil! S těmahle tady..." švihla po manželích sedících u okna pohledem jako bičem, vzdychla a větu nedořekla. Naklonila se ke mně a stejně silným hlasem jako předtím mi zašeptala do s důvěrou nastaveného ucha: "Sou mi moc podezřelý!" Ucho mi odlehlo až v Berouně.

"Jedeš taky do Munchenu?" zeptala se rozverně. Odvětil jsem, že jen do Plzně, a babička vypadala, že přemýšlí, zda na takovou chvilku vůbec zapřádat hovor. Upřímně - dost by mi to pomohlo, protože jsem měl opravdu hodně práce. Babička ale klidně pokračovala: "Já jedu do Munchenu podívat se na to jejich nádraží, jestli je pořád tak rozbitý, jako bylo po válce," vyprávěla zvesela a nahlas. "Když už se to teda teďkon smí," dodala. Až do Řevnic pak pepinovsky líčila, jak byla kdysi v Německu totálně nasazená.

Manželský pár u okna byl ze Švédska, aspoň podle vlaječek na kufru.

Babička na Švédy ukázala prstem:

"Jsou to fašisti", zněl její strohý odsudek. "To já poznám na sto honů!" Švédové se směrem k nám usmáli a decentně se uklonili. "Ty máš děti?" zvolila babička jiný soudek, ale nečekala na odpověď. "To já jo," povídá. A další půlhodinu trvala exkurze do světa širší rodiny a ne zcela jednoduchých rodinných vztahů. Bylo mi jasné, že už nic neudělám a navíc po mně začala šlapat dřímota. Babiččina slova se spojila v širokou řeku zvuků, které jsem byl schopen rozeznat a dešifrovat jen zřídka. Proniklo ke mně např. …"a nejstarší dělá doktorku…" anebo "jeji muž strašně pije", ale nebylo zřejmé, zda to byly informace patřící k sobě anebo mi mezi tím několik dcer a snach uniklo. Pak jsem definitivně usnul. Babička ještě chvíli ze setrvačnosti mluvila, ale pak zmlkla a uraženě se dívala z okna.

Když už to vypadalo, že se babička odmlčí z úcty k mé únavě definitivně, přišel průvodčí, extrovertně zahlaholil, nevratně mne vzbudil ze sna a babičku znovu aktivoval.

"To já si teď jezdím vlakem po celý zemi, kde je co hezkýho," znovu se vložila do hry . "Teď je to teda do Němec, ale v Munchenu jen nakouknu, votočim se a uvidim. A hned pojedu!" A pokračoval výčet posledních spanilých jízd, které babička ve spolupráci s Českými drahami podnikla. Vydržel až do mé cílové stanice.

"Musím jít, řekl jsem druhou větu za celou cestu. "Hmmm," na to otráveně babička. "To by si jeden popovídal líp i s lednicí." Opět se pomračeně podívala k oknu: "Ale s těmahle, s těmahle sama nepojedu!" Švédové se znovu slušně uklonili a usmáli a manžel řekl zastřeně: "Hallo," a musel si odkašlat. Ještě jsem zvenku zahlédl, jak do kupé přistoupil místo mne mladík s velkým báglem. Přes okno jsem viděl, jak vyndal z batohu knížku, otevřel si ji a po chvilce ji zase zavřel.

O příjemně ztraceném času

Dnes ráno jsem z bytu doslova vyběhl a hnal jsem se na nádraží. Ještě jsem doufal, že bych mohl chytit dřívější vlak. Pokud pořádně nepřichvátnu, budu muset na nádraží půlhodinku počkat. Ale dá se to, rychlou chůzí s několika popoběhnutími se to stihnout dá.

Když jsem zabočil do ulice mezi zahradami, uslyšel jsem z dálky zlověstný rachot. Vypadalo to, jako by v některé zahradě byli řemeslníci a něco řezali nebo sbíjeli, či co by to mohlo být. Ale zahrady byly prázdné, nikde ani živáčka. A znovu ten zvuk! Teď se pro změnu zdálo, jako kdyby se nějaké vysoké stromy pod poryvy větru o sebe třely svými kmeny a dřevo hlasitě drnčelo. Vyhlížím tedy vysoké stromy, ale žádné tak blízko sebe tu nejsou. A taky je úplné bezvětří. A najednou se ten zvuk ozval přímo nade mnou. Pohlédnu nahoru na dřevěný sloup elektrického vedení a v jeho špičce seděl strakapoud. Když se do dřeva pustil svým zobákem, bylo to slyšet na kilometry daleko.

Vlak nevlak, zůstal jsem stát pod sloupem a asi 5 minut jsem strakapouda sledoval a poslouchal. Vlak mi pochopitelně ujel, hlavně kvůli těm ztraceným pěti minutám. Ale byl to opravdu ztracený čas? Asi byl. Nic nového jem se nedozvěděl. Že tohle občas strakapoudi dělávají, vím odedávna. Taky to nebyl nějak obzvlášť vyvinutý strakapoud, abych mohl říct s údivem, že TOHLE jsem ještě neviděl. Prostě jsem jen pět minut stál a zíral, čas jsem ztratil, ale šlo o čas ztracený příjemně, čas, kterého jsem nelitoval, ani když - jak se ukázalo - ten další vlak měl zpoždění.

Jedni naši rodinní známí občas jezdí do Monte Carla. Nevím, co je k tomu vede, zda služba vlasti, zaměstnavateli nebo soukromá libůstka. Vždy, když tam jedou, si ale dají stranou balíček peněz, které jsou připraveni prohrát v kasinu. Pak se jeden večer krásně obléknou a jdou si do kasina zahrát. Někdy dříve, jindy později, ale nakonec vždycky prohrají všechny své vyčleněné prostředky, zapijí to skleničkou šampaňského a spokojeně se vrátí do svého hotelu. Užili si a peníze, které prohráli, jsou pro ně příjemně prohranými penězi, spojenými s milými zážitky.

No a já se občas snažím podobně příjemně ztrácet čas. Tu pohlédnu na ranního strakapouda, ondyno potlachám nezávazně s přáteli. Nebo se podívám v televizi nebo v kině na něco, co by slavný Ignácius J.Reilly nebo třeba Jan Rejžek a patrně i já ve věku teenagerském, kdy mé ostře nabroušené pero bývalo podobno kopí napuštěnému kritickým kurare, sepsul a upálil v plamenech upřímného rozhořčení a opovržení. A tak se na to dívám, vím, že ztrácím čas, který by bylo možné věnovat věcem bohulibějším, ale já si najednou uvědomím, že jsem s touto ztrátou smířený a je mi z nějakého zvláštního důvodu docela milá. A tak jsem třeba v uplynulých třech víkendech viděl v TV příběh s názvem Ďáblova lest o věcech záhadných a nadpřirozených. No, když by se člověk zamyslel, musel by usoudit, že jde o blbost nesmírnou a že užitečnější by snad bylo, i kdybyste na tu dobu uvízli ve výtahu. Ale přesto se mi tělem rozlil nečekaně teplý pocit příjemně ztraceného času.

Ještě že ten strakapoud odletěl ráno už po pěti minutách za dalšími povinnostmi. Kdoví, jak dlouho bych tam v jeho milé společnosti příjemně ztrácel čas, kdyby třeba - uondán strakapoudí otročinou - v nekomplikované koruně sloupu elektrického vedení usnul.

O nudících se vránách

Nedávno jsem se přestěhoval z Prahy do Dobřichovic, malého městečka kousek za Prahou. Do metropole teď dojíždím příměstským vláčkem, který je zároveň pojízdnou sprejerskou galerií. Budu se každé ráno kochat krajinou, říkal jsem si naivně, brzy jsem ale zjistil, že skrze posprejovaná okna není nic vidět, takže si můžu přírodu za okny jen představovat. Využil jsem tedy první teplejší víkend k tomu, abych prozkoumal, uvnitř jaké přírody to vlastně už dva měsíce žiju, a vyrazil jsem proběhnout se k Berounce.

Byl jsem nadšený. Tolik vodního i lesního ptactva už jsem dlouho neviděl. Ze všech stran to štěbetalo, pípalo, krákalo a kvílelo v různých ptačích jazycích, slanzích a nářečích. Kachny, sojky, labutě, žluny, husy i straky, dravci, racci a spoustu dalších druhů. Nad hlavami prolétaly drnčící šípy husích letek a čas od času na vodní plochu poblíž s velkých rachotem a šploucháním přistála skupina divokých kachen. No a taky tu ovšem jsou vrány!

Mám vrány rád, rád je pozoruji, protože mne rozesmívají stejně spolehlivě, jako Frigo. Tak jako on - se smrtelně vážnými výrazy - páchají krásnou improvizovanou srandu. Kdysi jsem někde četl, že městské vrány už nestrádají nedostatkem potravy, takže mají spoustu volného času, který si krátí tím, že vyvádějí různá alotria. Inu - okurková sezóna, říkal jsem si. Politici i celebrity jsou na dovolené, celkem nic se neděje, každá zpráva je dobrá. V tu chvíli přichází řada na osvědčená okurková témata:

- na Moravě řádí tajuplná šelma připomínající pumu.

- v Beskydech smečka vlků napadla smečku ovcí.

- ve skiareálu ve Vesci sice v posledních letech neviděli sníh, ale zato hned několikrát spatřili sněžného muže.

Do této skupiny zpráv, myslel jsem, je třeba zařadit zprávy o městských vránách, bavících se tím, že vrhají po turistech kamínky.

Myslel jsem si to až do té doby, než jsem dostal od vrány šutrákem do hlavy ve Vídni. Vrány tehdy udělaly tři nálety. Při prvním jsem ještě nic netušil, jen mi bylo divné, že kousek ode mne spadl z nebe oblázek. Veverka, pomyslel jsem si zvesela, což mne rázem přešlo, protože druhý atentátník se trefil a já spatřil hvězdičky. Byl to dost velký oblázek a dost velká výška, takže hvězdiček bylo jako v průměrné galaxii. Až pak jsem vzhlédl k zatažené obloze. Právě ze střechy vedlejšího domu startovala třetí vrána, takže jsem jen taktak stihl před jejím projektilem uskočit. Všechny tři vrány doplachtily na pískoviště kousek ode mne, natřásaly se a štěbetaly a zjevně si nadšeně vyměňovaly své zkušenosti. Když jsem jim kamínek coby předmět doličný kopnul, popraly se o něj a bylo vidět, jak moc všechny chtěly v tomto povyražení pokračovat.

Dobře, tohle se mi může stát ve Vídni, ale v Dobřichovicích? No a dnes mne dokonce jedna šikovná dobřichovická vrána trefila kamínkem v běhu. Nevím, jak se příslušné know-how mezi vránami šíří. Osobním příkladem? Zobákovou lidovou slovesností? Nebo snad po internetu? Jak je možné, že se vrány ve Vídni u Hofburgu baví stejně jako venkovské vrány v Dobřichovicích u Berounky?

Každé ráno jezdím do Prahy do práce pomalovaným vláčkem, my, dojíždějící "venkovani" jsme vlastně stejně jen odrodilými Pražáky, kteří touží po větším a klidnějším prostoru a zdravějším vzduchu. Tedy i dobřichovické vrány budou asi spíš odrodilé měšťky z nedaleké Prahy, které si zaletí do metropole jen párkrát za rok, když se mohou setkat na konferenci se svými vídeňskými kolegyněmi v rámci vraního Visegrádu a vyměnit si zkušenosti, co vrány v různých místech dělají a jak se baví.

Poučím se proto od cyklistů a kolem Berounky budu běhat už jedině v helmě. Aspoň si mne mí noví sousedi budou lépe pamatovat.

Nedělní miniglosy č.2

Vláda odhlasovala šrotovné 200 euro pro pozůstalé za každého člověka, který se dá dobrovolně sešrotovat. Opatření by mělo mít několikanásobný efekt: Povede ke snížení nezaměstnanosti, podpoře spotřeby, měly by se postupně snížit ceny bytů na trhu a zároveň by měly razantně klesnout výdaje na zdravotnictví. V pražských tramvajích už se objevily první letáky velké kampaně "Starší, uvolněte místo mladším", která zavedení šrotovného propaguje.

-------------------------
Velcí distributoři stravenek vycítili příležitost a začali nabízet firmám speciální daňově zvýhodněné "stravenky", za které budou moci zaměstnanci těchto firem nakupovat igelitové a mikrotenové tašky. Podle toho, jaké velkolepé záměry má ministerstvo životního prostředí, zástupci firem odhadují konečnou cenu igelitek nejméně na 60 Kč, což už má jako zaměstnanecká výhoda smysl. Někteří odboroví představitelé ovšem nesouhlasí s tím, že by měli mít zaměstnanci nárok jen na jednu igelitku zdarma na den. Toto stanovisko podporuje i paní Zuzana N. která nám poskytla rozhovor přímo u supermarketu: "Já osobně dělám denně velké nákupy, které se mi do jedné tašky nevejdou. Zase to prostě odneseme my nejchudší."

-------------------------

Bývalá lyžařská reprezentantka Zuzana Kocumová nebyla Českou televizí potrestána za to, že nepřechylovala jména zahraničních lyžařek. "Jde o nedorozumění," vysvětlil šéfredaktor Otakar Černý. "Kocum bude ve spolupráci s ČT samozřejmě pokračovat. Již příští týden bude na ČT4 spolukomentovat finálový zápas turnaje fotbalových robotů."

--------------------------

Na tiskové konferenci ČSSD prohlásil předseda jiří Paroubek, že jeho návrh na zvýšení daní 10% občanů s nejvyššími příjmy má podle průzkumů podporu téměř přesně 90% respondentů. "Děláme to hlavně kvůli posílení mezilidské solidarity," uvedl Paroubek.

--------------------------

Celý týden bude bydlet nový ministr Michael Kocáb na chomutovském sídlišti přímo mezi problematickými obyvateli. "Budu se muset nepřizpůsobivým občanům nějak přizpůsobit. Na oplátku očekávám, že oni jako neplatiči se mne nepokusí podplatit." řekl nám slavný rocker.

Zdena Salivarová: Honzlová

Ke knize Zdeny Salivarové mám zvláštní vztah: Dlouho jsem věděl, že je výborná, měl jsem reference ze všech stran. Pořád jsem se ale neodvažoval začíst se, prostě se mi do knihy

nechtělo. Snad to je tím divným názvem Honzlová, snad brožovaným vydáním na ošizeném papíře, ale v neuvěřitelném nákladu 110 000 ks, které jsem vídal v prodejnách levných knih. Vyšel hned v roce 1990, kdy čtenáři toužili dohnat během pár měsíců vše, co nuceně zanedbávali po desítky let. Nakonec jsem na něj náhodou narazil v knihovně, nabídl se mi, přemluvil mne. Tak tedy jo!

Kniha mi poněkud přerovnala můj literární svět. Je to totiž BOMBA, jediný román autorky napsaný v období těsně po emigraci v roce 1968, do kterého Zdena Salivarová vtěsnala esenci svých vlastních zkušeností navíc v rozjitřené době rozmetaných iluzí a nadějí. Jako by autorka vyčerpala naráz své literární síly, jako by ze všech květů nechala vyrůst jen jeden - ale zato mimořádně kvalitní plod. No, moc takových plodů na naší české literární zahrádce k ochutnání není! Poprvé se mi stávalo, že jsem přejížděl stanice, kde jsem chtěl vystoupit. Precizní, silné, prožité, převyprávěné s neuvěřitelným espritem, jazyk i stavba vět úžasné, prostě prozaická mana nebeská. S prominutím - takových výšin pan manžel Škvorecký nikdy nedosáhl, a to možná i proto, že těch plodů nechal dozrát celkem dost.

Nápis Honzlová není jen vyjádřením, že román je právě o ní. Jde rovněž o nadpis desek s kádrovými materiály, které si hlavní hrdinka čte, když celý pěvecký soubor Sedmikrása, ve kterém pracuje, odjel na zájezd do Finska a Jana Honzlová zůstala nuceně sama v práci, protože z kádrových důvodů jako jediná nesměla odjet. Celý měsíc zůstává v kanceláři a při občasném zvedání telefonů se jí do ruky dostávají desky s kádrovými materiály. A tak si může přečíst:

Honzlová je lehkomyslná a prohnaná osoba... Neštítí se ničeho...V našem kolektivu nemá co pohledávat...Čte nezdravou literaturu a šíří ji mezi ostatní členky tím, že jim o ní vypráví...Myslím, že znalost Honzlové západních jazyků může ohrožovat naše zřízení. Člověk jejího charakteru se jim neučí bez jistého záměru...

Ale může si přečíst (a náležitě okomentovat) zajímavosti i o ostatních:

"Šmejkalová Eva - talentovaná, milá, v kolektivu oblíbená pro svou nezištnou a družnou povahu. Drobné nedostatky nutno přehlédnout vzhledem k mladistvému věku". Je jí teprve 25 let. Já padnu! Zlodějství klasifikováno jako drobný nedostatek mladistvé soudružky. "Fantová Alena - z rodiny drobného řemeslníka," tatínek měl jen malou dílničku a v ní 300 zaměstnanců.

V těch posudcích je zakonzervováno vše z té doby. Systém zrůdný ve své podstatě a možná ještě zrůdnější v neuvěřitelné přizpůsobivosti lidí, kteří dokázali obskurní pravidla systému využít vždy spíše proti něčemu než pro něco.

Proč se rozhořčovat? Když se jim někdo nelíbí, je buržoust, i kdyby žral v mládí kamení. Nebo živel. Nebo nemrava. A naopak.

Postupně se seznamujeme se členy souboru Sedmikrása v subjektivní interpretaci Jany Honzlové, která na sebe bere osudy mnoha lidí té doby, lidí nežádoucích, s "kádrovým škraloupem", kteří se mohli někam dostat jedině nedopatřením, chybou nebo se svolením dozorčích. Jediný, kdo s Janou zůstává, je stará uklízečka Pelikánová, která se Honzlové snaží v její odloučenosti a smutku povzbudit. Nemocná uklízečka ale náhle zemře a Jana tak ztrácí poslední nenápadný záchytný bod. Místo Pelikánové nastupuje donašečka Fantová starší a začíná se roztáčet zničující spirála. Jana už prakticky nemá podporu doma, jediný, kdo jí zůstal, je malý bratr Hugo. A kruh nevědomky pomáhá uzavírat i sama Jana, když se jde drze zeptat na ministertvo vnitra, proč ostatní mohli jet do Finska a ona - i když je stejně dobrá a možná i lepší - odjet nesměla. Při té příležitosti se ovšem dostává do hledáčku StB, přičemž je dost pravděpodobné, že si tu autorka řeší i své osobní zkušenosti tohoto druhu:

Musela jsem vypadat klidně, ale uvnitř jsem nebyla. Bála jsem se, aby mne strach nepoložil na lopatky. Panebože, ať to vydržím, ať se jim tu nerozsypu k jejich potěše.

Doba do příjezdu souboru z Finska se krátí a děj graduje do hutného závěru, ve kterém se snad přece jen pro Janu objevuje náznak cesty z bezútěšného světa. Anebo je to jen léčka? Protože čemu se v tak od základu prolhané společnosti dá ještě věřit?

Autorka sama o své knize píše:

Štastný rok 1968 pro mne skončil předčasně srpnovým karambolem, poznámky zůstaly v Praze a já se ocitla na druhém konci světa, neznalá jazyka ani pořádného řemesla, a svět se mi zhroutil... a začala jsem psát Honzlovou. Napsala jsem ten román za tři měsíce, odříznutá od Nového světa, odstřižená od domova, ale stále v něm, jako bych si na tom papíře chtěla vydupat Prahu zpátky.

Podle mne je v knize obsaženo vše v tak lidské a nenásilné formě, že jsem četl s údivem a potěšením, i když šlo o obsah rozčilující nebo smutný. Jde o knihu, kterou považuji za jeden z nenápadných pilířů české poválečné literatury. A podotýkám, že jedno přečtení stačí jen k tomu, aby čtenář prošel dějem. Doporučuji zkusit krátce po přečtení zkusit číst znovu od začátku, protože rázem uvidíte děj v úplně jiných souvislostech a barvách, jako byste četli jinou knihu.

(s využitím informací v doslovu ke knize)