O ň

Mám slabost pro písmeno ň. Snad to vychází z dávného dětství, kdy rezolutní rodičovské "...tak už ani ň!..." dodávalo tomuto písmenu odér něčeho zapovězeného. Bylo disidentem mezi písmeny a já tím písmenem byl a dodnes jsem fascinován. Vždy jsem byl nadšený z názvů stromů jabloň, mandloň nebo smokvoň, jak jsou ta slova krásně kulatá a měkká, člověk zrovna jako by podvědomě špulil rty, i když tahle slova jenom čte. Chtěl jsem proto stejné koncovky dát i zvířatům a stal jsem se zastáncem novotvarů jako bizoň, mufloň, kočkodaň anebo prostě sloň. Nebo jeleň, který si najde svou laň, ze které se třeba časem vyklube saň, ale to už je taková nutná daň. I proto mne potěšilo, že i v Polsku má zřejmě ň své příznivce, protože křížence zubra s krávou nazývají zubroň.

 

Anebo ta krásná knižní sousloví proň, oň, zaň, naň nebo doň - zvlášť doň zní velmi pěkně, tak nějak španělsky. Kdybych se chtěl přestěhovat, možná bych volil Třeboň anebo Avignon, taky pěkně měkké, ale trochu cizácky to skřípe, ne? A do města Třeboň bych jel romanticky koňmo a tam by čekala nějaká Soňa nebo Máňa anebo snad Strýček Váňa a já bych mohl říct stokrát s úspěchem opakované "Manoň je motýl, Manoň je včela..." anebo snad Maňon? Ale to už je podobné jako Kromaňon a to už, s dovolením, není žádný motýl, spíš takový kaloň.

A to vůbec nemluvím o imperativech, i když některé nemám moc rád, třeba vstaň nebo se hoň, to radši zvoň nebo se ukloň. A vrcholem slovní opulence je slovo lorňon, které je kulaté ze všech stran, stejně jako skutečný lorňon. Prostě - mám pro ň (tedy knižně proň) buňky.

Až to bude někdo číst, možná mne potěší tím, že nechápavě zakroutí hlavou a řekne si: "Kdo to psal? Ňákej mimoň!"