O zástupných důvodech

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, říká se. Když nemůžu někomu vyprášit kožich za něco důležitého, učiním tak aspoň za nějakou prkotinu. Důležitý tedy není důvod, ale chuť prášit. Pak přicházejí na řadu tzv. zástupné důvody. Děje se to často, někdy z důvodů opovrženíhodných, jindy celkem bohulibých (že ano, milý Ale Capone). A domnívám se, že i ti nejspravedlivější mezi námi si použití zástupných důvodů někdy vyzkoušeli na vlastní pokožku.

Občas se mi stává, že mám někam jít a ono se mi ukrutně nechce, možná to taky znáte. Někdy se mi nechce proto, že jsem prostě líný, jindy proto, že bych tam měl potkat lidi, u kterých mám podezření, že bychom si neměli co říct nebo - měli-li bychom, možná bychom si tak docela nerozuměli. Případně téma té akce mne nechává chladným nebo mne naopak nadměrně rozehřává. Mám to takto nepokrytě oznámit těm, co mne v dobré víře zvou?

V takovém případě si dovolím malou lež anebo - ještě lépe - použiji zástupný důvod. Řekněme, že se vymluvím na to, že mi není dobře. Jako výslovnou lež je to možné brát, když mi dobře je (ale mezi námi, kdy člověk může s plnou vážností říct, že je mu opravdu, ale opravdu dobře?!). Když mi úplně dobře není, ale i tak je zřejmé, že bych vše v klidu zvládnul, jde o zástupný důvod. Když je mi ovšem opravdu zle, natolik zle, že kdybych věděl, že se mi na té akci uleví, byl bych tam proto ochoten jít, pak teprve je moje výmluva pravdivá a jako taková přestává být výmluvou.

Občas hranice mezi zástupným důvodem a lží není úplně zřetelná. Vzpomeňme si na pověstné zbraně hromadného ničení odůvodňující i před těmi váhavějšími z nás oprávněnost poslední invaze do Iráku. Byl to jen nepřesně vyhodnocený zástupný důvod nebo vědomá lež?

Čas od času použije asi zástupný důvod každý. Problém ale nastane, když ten dotyčný má patřit k ochráncům nebo vymahačům spravedlnosti. A tak máme aktuálně možnost sledovat, kterak se bratrstvo a sesterstvo státně zastupitelské snaží na něco dostat černou ovci ze svých řad. Napřed - celkem férově - zkusili skutečný důvod, tedy "Ovce moc kecá na příliš závažná témata". Když to očekávaně nevyšlo, protože na pravdu málokdo skočí, přišlo nekonkrétní a tedy nevyvratitelné "manažerské pochybení". No a závěr už se nese v duchu "To by bylo, aby se na ovečku něco nenašlo!"

Jak už jsem se přiznal, párkrát jsem zalhal - třeba že mne bolí hlava, jen abych někam nemusel. Pak jsem z toho měl špatný pocit a říkal jsem si, že by mi vůbec nevadilo, kdyby přece jen hlava trošku zabolela. Prostě jsem si tu bolest vyvzdoroval a díky ní se mi paradoxně ulevilo. Tak třeba se někdo z vyšších justičních pater taky uvolí a popustí projednou uzdu svému svědomí. Byla by to v těchto kruzích příjemná změna.