O vyplněných e-mailových přáních

Už popáté za poslední týden mi přišel mail slibující mi splnění mých přání. Stačí tak málo: Rozeslat deseti známým a nevýslovné štěstí si mne najde. Jinak ovšem...

"Dán John Rainbow onehdy zapomněl e-mail rozeslat a skoro na den přesně po dvou letech se příšerně praštil do brňavky."

Koho bych asi tak potěšil takovým mailem? Jednoho, dva lidi možná. Možná čtyři. Ale co těch dalších šest? Avšak odměna je lákavá. A negativní příklady varují.

"Španěl Emanuel Vásquez neposlal mail deseti lidem, ale jenom třem. Jeho papoušek pak celý týden nemohl usnout."

Co bych si tak asi mohl přát? Něco hmotného? Nebo světový mír? Něco pro sebe nebo pro druhé? Když jsem byl malý, měl jsem pro všechny případy připrvenou odpověď, protože nikdy nevíte, co vše se může proměnit v pohádkového dědečka. Taková šance může přijít jen jednou za život a je dobré na ni být připravený. Napadají mne ještě dva kolegové z bývalého zaměstnání, kteří oba chovající exotické ptactvo, takže to už je dohromady šest lidí.

"Američanka Pam Davenportová si přála zhubnout o dvacet kilogramů. Jeden z deseti e-mailů ale omylem poslala na neexistující adresu, takže zhubla jen o osmnáct kilo. Ze žalu nad promarněnou příležitostí se postřelila do nohy legálně drženou zbraní."

Kdybych měl jen jedno přání, přál bych si kouzelnou hůlku, která by mi dokázala splnit každé přání. Neskromné a typicky česky vychytralé. Měl jsem ze sebe radost. Mezi vybranými se ocitly mé dvě korpulentnější kamarádky, co také občas rády hubnou. Ještě vymyslet poslední dva adresáty.

"Jihoafričan David Cameron e-mail vyhodil, protože se domníval, že jako starý mládenec žádné přání nemá. Jakmile však hodil e-mail do koše, dostal zprávu, že se bude muset oženit. Hned poté se mu naštěstí podařilo e-mail v koši najít a rozeslat ho podle pokynů deseti známým. Na výsledku už to ovšem nic nezměnilo."

Ano, vzpomněl jsem si na poslední dva, budou se brát příští sobotu. Zkompletoval jsem deset e-mailových adres šťastlivců, kteří se mi složí na splnění mého tajného přání. Stačí už jen stisknout ENTER.

"Padá vláda, rychle si něco přej", otočila se na mne manželka z křesla od televizních zpráv.

"To snad platí jen o hvězdách," namítl jsem.

Pokrčila rameny: "Vláda je přece plná hvězd". Ťuknul jsem do klávesy. Kdy už by se to mělo podařit, když ne dnes?!

Hned po odeslání zprávy deseti vyvoleným venku přestalo sněžit. Nebylo to sice úplně přesně moje přání, ale myslím, že je to slušný začátek.