O neviditelnosti

Moje první vědomé přání, které si z dětství pamatuji, bylo stát se neviditelným. Nevím, jestli to bylo vlivem nějaké pohádky, kde hloupý Honza použil takový fígl, aby získal vytouženou princenzu (a na řadu let si tak poškodil svůj původně skvělý kádrový profil) nebo jsem si tuto touhu přenesl z některého z minulých životů. Anebo to jenom mé dětské hlavě přišlo jako dobrý nápad.

Na tohle přání jsem si vzpomněl mockrát, většinou když jsem udělal něco, na co jsem nebyl tak docela pyšný. Mockrát jsem si přál stát se v ten okamžik neviditelným, nasadit si čarovný klobouk, přikrýt si ramena kouzelným pláštěm nebo zamumlat tajemnou formuli a pak prchnout, zdejchnout se, prostě zmizet ještě účinněji než po anglicku. V takových vypjatých momentech se mi to pohříchu nikdy nepodařilo, ač jsem si to moc přál a ač jsem se sebevíc snažil.

Až teď v poslední době se občas neviditelným opravdu stávám. Potvrdil jsem si to dnes, když jsem se vypravil na procházku do lesů nad Dobřichovicemi. Minul jsem několik turistů , vždy jsem pozdravil, ale můj pozdrav nikoho nevyprovokoval k odpovědi. No, asi náhoda, řekl jsem si, prostě si mne nevšimli, protože byli zamyšlení nebo neměli náladu, taky se mi to někdy stává. Ale podezření už tu bylo: Co když prostě nejsem vidět a slyšet? To by bylo pane něco!

Pak proti mně z lesa vypochodovala skupinka asi třiceti lidí, většinou dětí , ale viděl jsem i dospělé různého věku. Já je ano! Jestlipak oni uvidí mne? Zastavil jsem se u cesty, abych jim uvolnil cestu, a díval jsem se upřeně na každého ze skupiny jednotlivě, když procházel těsně kolem mne. Ne, nevyhýbali se mi pohledem, někteří se dívali i mým směrem, ale ne na mne. Za mne. Skrze mne. Někam do dálky. Nikdo nepozdravil, nikdo mi nepokynul. Nikdo se na mne neusmál, nikdo se nezamračil. Je to jasné. Neviděli mne. Stal jsem se neviditelným, aniž bych si to přál. Jakpak se to asi spouští? Neměl jsem klobouk ani plášť, dokonce ani prsten ne, neřekl jsem, tuším, nic, co by bylo možné považovat za zaklínadlo. A přesto jsem prokazatelně nebyl vidět.

Poslední ze skupiny šel vlčák. Přišel ke mně, podíval se mi do očí a zavrtěl ocasem. Zaštěkal, jako by na mne ostatní chtěl upozornit. To je úžasné, on mne vidí! A zdraví mne po svém, po psím.

"Ahoj," pozdravil jsem ho taky. Na odpověď zaštěkal znovu.

"Budeš ticho," křikla jedna žena ze skupiny. Chvíli jsem zvažoval, jestli to nebylo určeno mně, ale jistě ne, protože já jsem přece byl pro lidi neviditelný a nebyl jsem ani slyšet. Pes se na mne znovu podíval, uklonil hlavu na stranu, trochu provinile zakňučel a oba jsme v jakési spiklenecké shodě na sebe mrkli na znamení, že víme co a jak a ostatní k tomu nepotřebujeme.

"Tak ještě jednou ahoj a dík", řekl jsem mu potichu vděčně a pokračoval jsem jarním studeným sluncem zalitou lesní cestou dolů z kopce, abych si mohl své neviditelnosti užít i ve městě.