O železniční výluce

Rozhodl jsem se, že pojedu vlakem. Není důležité kam, není důležité proč, prostě vlakem. Nemaje tušení, kdy vlak jede (spoléhám občas na to, že se v Čechách domluvím česky a na nádraží se doptám), ledabyle jsem pohlédl na informace o odjezdech a zjistil jsem, že můj vlak odjíždí za dvě minuty. Rozběhl jsem se tedy asi tak šedesátikilometrovou rychlostí a nabyl jsem neočekávané hybnosti, kterou jsem využil k k odhození několika méně stabilních cestujících v protisměru. Přiřítil jsem se na nástupiště a vlak nikde. Neujel mi. Nepřijel. "Nemusíte spěchat," povídá mi paní na peróně. "Dneska už to nepojede."

Obrátil jsem tedy své kroky zpět do nádražní haly. Cestou mne na oplátku odhodil stranou další bláhovec, který se domníval, že neexistující vlak dohoní tím, že poběží šedesátikilometrovou rychlostí. Automatická paní se zpěvným hlasem, která tak roztomile zakončuje každé slovo, aby z toho šlo namixovat jakékoli sdělení, třeba i přivítání amerického prezidenta, bude-li třeba, ohlásila, že "...vlak jede mimořádně..." - zaplněná hala napjatě ztichla, protože hlas udělal dramatickou pauzu - "...nejede"! Čekající a zatím nikam necestující cestující se opět družně a občas i vulgárně rozpovídali.

Prý je to zničené zabezpečovací zařízení, povídají. Co to asi znamená? Mohli ho odzabezpečit šikovní a důvtipní sběrači kovů (rozuměj zloději, aby bylo jasno). Kabely mohla překousat pasoucí se ovce, jistě několikanásobná držitelka bobříka ovčí odvahy. Na zabezpečovací zařízení mohl plnou vahou své osobnosti dopadnout další z Nuselských sebevrahů. Nebo snad nesprávně krumpáčem tnul nějaký výkopový pracovník? Nakonec v této náročné konkurenci zvítezil malý požárek ve stanici Vyšehrad, snad se nějaké kolemjdoucí slečně v navátém suchém listí (v tom deštivém březnu) příliš zapalovala lýtka.

A tak jsme se ve společném houfci rozjeli metrem na Smíchovské nádraží, kde nás pozřel jiný vlak. Pravda, bylo nás sice dohromady víc než obyčejně (místo dvou vlaků jel jeden), ale zato vlak byl kratší než jindy (místo jednoho vlaku jela půlka), takže jsme k sobě měli - sdílejíce stejný zážitek a stejně malý prostor - všichni tak nějak blíž.

Když jsem večer přišel domů, nesvítila elektřina. Kupodivu ani neohřívala vodu, ani neuměla pustit televizi, ani ohřát vodu na čaj. Zapálil jsem si vánoční svíčku a přemýšlel, jaké zabezečovací zařízení asi bylo vyřazeno a jestli to aspoň tady za Prahou zapříčinila odvážná ovečka.