Jak dlouho trvá modrá hodinka?

Párkrát už jsem tady na blogu fotky pořízené během tzv. modré hodinky představoval a i tento víkend jsem vyrazil do Prahy až na večer (jen "nalehko" bez stativu), abych mohl využít neobyčejného spojení modré oblohy a zlatých světel velkoměsta, protože právě ve městě se dají o modré hodince pořídit asi nejzajímavější obrázky.  Modrá hodinka je totiž - aspoň pro sovy mého typu, které by ani nenapadlo využít analogické světelné podmínky ráno před slunce východem - takové to období, když den už skončil, ale ještě nestihla nastat úplná tma. Máte-li vše dobře domluveno s Elektrickými rozvodnými závody případně s kolemjdoucími lampáři, v přibližně tutéž dobu se rozsvěcejí pouliční lampy a vy máte asi tak půl hodiny (ta "hodinka" je v názvu spíš z marketingových důvodů, ve skutečnosti to bývá o dost kratší čas), na focení. Rozhodně se tedy vyplatí vyhlédnout si vhodné motivy pro fotky předem, protože čas je limitován, na sebesrdceryvnější žádosti o prodloužení není brán zřetel a i tak pomalým fotografům, jako jsem já, musí focení docela odsejpat. Já si tentokrát předem vyhlédl hlavně staroměstské předmostí Karlova mostu, které - jsou-li slušné podmínky - může nabídnout zajímavý kontrast zlatě osvětlených budov a sytě modré oblohy. Procházku po Praze jsem pak časově přizpůsobil tak, abych na Karlův most přicházel těsně před tím, než se na něm rozsvítí světla pouličních lamp, tzn. v tomto období kolem deváté.

Samozřejmě, modrá hodinka je tu hlavně proto, abychom při focení využili zajímavého barevného "souzvuku", ale tentokrát jsem si řekl, že pro srovnání vyzkouším udělat i pár obrázků černobílých, což mi připadá správně ujetě protismyslné; moc černobílých fotek z modré hodinky jsem ještě neviděl, a pokud viděl, tak nepoznal, protože modrá hodinka, není-li modrá, se nerozezná zrovna snadno :-). Následující fotka ukazuje, že jsem navíc vyzkoušel techniku používanou spíše ve streetu, tedy fotku od země s objektivem namířeným do prostoru šikmo vzhůru. Na snímku je dobře vidět, odkud přichází světlo (je to jeho zbytek po západu slunce) a já měl ještě tak 20 minut času, než modrá hodinka nabídne optimální podmínky.

 

 

Schválně, změříme si, jak dlouho taková klasická modrá hodinka trvá: Je právě 21:11 hod., lampy se před chvilkou rozsvítily a nebe začíná pomalu rozkvétat kýženou modrou barvou. Zatím to ještě není nic moc, barvy jsou bledé, jako by je rozmíchal nějaký malířský kandrdas, kterému ještě chybí zkušenost, že pro vytvoření správně hutné barvy je zapotřebí trpělivosti. Mimochodem, kdesi jsem si přečetl poučku, že při podobnému druhu focení se fotograf má vystříhat záběrů na kterých by byla příliš blízko rozsvícená lampa. Nu, osobně pro takové "stříhání" nevidím jediný důvod, naopak, rád do popředí obrazu umisťuji právě rozsvícenou lampu a nezdá se mi, že by to obrázku nějak ubližovalo.

 

 

 

Barvy ještě nejsou úplně takové, jaké si je představuji, tak znovu na chvíli přepneme do černobílé. Z obrazu lépe vystoupí šňůry světel a kolemjdoucí přestanou provokovat svými zářivě růžovými bundami. Je sice konec května, ale skutečnost, zachumlaná do teplého oblečení, má do vlahé noci dost daleko. U Vltavy studeně fičí.

 

 

Ani jsme moc nepopošli a přesto je rázem o 10 minut později. Efektivně hospodařit s časem se mi moc nedaří, ale ty nejlepší světelné podmínky teprve začínají. Vypadá to, že modrá hodinka bude ještě o dost kratší než původně odhadnutá půlhodina. Je 21:21 a modrá barva začíná být přibližně taková, jakou si ji představuji. Pro srovnání doplňuji i černobílou analogii, která umí trochu potlačit takové módní výstřelky, jakým je třeba pouliční kytarista ve žluté reflexní vestě, který se na barevné fotce dělané za šera vyjímá obzvlášť dobře :-).

 

 

 

Při focení za modré hodinky je dobré dívat se "po toku světla" (tedy směrem do větší tmy), protože v obráceném směru efekt modré oblohy nastává o dost později a není ani tak výrazný. Aspoň vám ukážu ten nejklasičtější (a taky nejzprofanovanější) záběr Pražského hradu, který by "v potemnělém protisvětle" vypadal celkem usedle, kdyby ho památkoví stylisté nenalíčili tak trochu jako barevného papouška. Obloha a světla podhradí si ještě přisadily. 

 

 

 

Je 21:28 a barva oblohy už je právě taková, jakou si ji přeju mít. Docházím ke Staroměstské mostecké věži a snažím se průčelí kostela Nejsvětějšího Salvátora (děkuji za upozornění, že nejde o zasvěcení běžnému světci, Marie Veroniko :-)) nějak vecpat do prostoru vymezeného lomeným obloukem gotické brány. dá se to, ale je to o fous.

 

 

Je o minutu déle a já nasazuji širokoúhlejší objektiv, aby se mi do záběru vešla - kromě naznačeného oblouku brány - co největší část k mostu přiléhajícího Křižovnického náměstí s dominantní budovou klášterního kostela svatého Františka z Assisi (též sv. Františka Serafínského). Příjemné barevné ladění dvojice komplementárních barev oranžová - modrá ovšem narušuje ostře zelený panáček na místním přechodu pro chodce. Zkusil jsem i červeného, ale bylo to nejmíň stejně do očí bijící (jak můžete vidět na předchozí fotce) a retušovat skutečnost se mi nechtělo, tak optimističtější zelená nakonec vyhrála.

 

 

N hemžení pod sebou, které s postupně se zlepšující epidemickou situací opět začíná mluvit různorodými světovými jazyky, dohlíží osobně místní novogotický Otec vlasti. Dovolil jsem si jeho monumentální sochu využít k částečnému zakrytí barevně neladícího semaforu, což se celkem povedlo, ale červená barva pro změnu vyhřezla ve spojení s projíždějícími auty. Přece jen, při téhle hladině osvětlení (už je 21:34) bylo zapotřebí použít o něco delší expoziční čas a co nejlépe se zapřít, aby se obraz moc neroztřásl (na kvalitní větší formát fotky by to nejspíš nestačilo, ale pro blog je to ještě únosné).

 

 

Císař a král Karel IV. ještě jednou z podhledu a nad ním o minutu temnější obloha. Rád bych nechal po jeho levé straně o něco víc prostoru, ale bohužel, do obrazu by tak začalo zasahovat prudké světlo osvětlující ze střechy Staroměstskou mosteckou věž. Už takhle je v drobném odlesku na modré obloze vidět, i když se to dá v dänikenovské argumentační nouzi svést třeba na UFO.

 

 

Uplynulo dalších 5 minut, modré nebe opět o něco ztmavlo a já se přesunul z předmostí kousek po Královské cestě až na křižovatku Karlovy ulice s ulicí Liliovou, odkud je moc pěkný výhled na krásný dům U zlaté studně.

 

Hned na další křižovatce Královské cesty - tentokrát s Husovou ulicí - se stačí podívat vpravo na proti temně modrému nebi se rýsující siluetu kostela sv. Jiljí. Modrá hodinka pomalu končí a kdyby bylo lépe vidět na kostelní hodiny, viděli byste, že je právě 21:44. 

 

Když jsem za další 3 minuty došel až na Staroměstské náměstí, modrá barva se z oblohy - tím spíš v konkurenci světel nově zprovozněných restauračních zahrádek - už skoro úplně vytratila. Když tedy zpětně změřím čas, který jsme na focení v podmínkách "modré hodinky" měli, řekl bych, že včetně "světle modré části" se jednalo cca o 30 minut, pokud bych se chtěl zaměřit jen na svou oblíbenou tmavě modrou barvu, vyšlo by mi cca 18 až 20 minut.

 

Až vás tedy někdo bude chtít nachytat otázkou, jak dlouho trvá fotografická modrá hodinka, nedejte se a chtějte po něm upřesňující zadání. Záleží totiž na tom, v jakém koutě světa se právě nacházíte, jaké je roční období, jaká je aktuální oblačnost i jaká modrá barva je právě vašemu oku libá. My jsme při procházce po Starém městě pražském každopádně experimentálně zjistili, že v naší zeměpisné šířce, v rozvitém jaru, při téměř vymetené obloze a máme-li nejraději tmavší modré tóny, můžeme počítat na focení maximálně s 20 minutami. Modrá hodinka tedy trvá ještě o dost kratší dobu než hodinka vyučovací a případné učitele mezi zdejšími čtenáři musím varovat, že přetahovat se v tomto případě nedá, a to nejen proto, že na konci této hodinky nezvoní. 

No a co vy? Máte nějaké vlastní zkušenosti s focením v podobných světlených podmínkách. Nebo si říkáte, že by to nebylo marné někdy vyzkoušet?

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.