O citoslovcích a jarním čidydýmu

Pozn.: Jsou okamžiky, kdy místo toho, aby náměty pro blogové články došly a inspirační sklad se vyprázdnil, podněty se naopak nashromáždí v dlouhé frontě, pokud tedy dodržují vládou přikázané rozestupy. Přemýšlel jsem, mám-li se přidat k tisícům lidí celkem zbytečně tepajících aktuální covidovou situaci (na to však, obávám se, bude ještě dost času), mám připomenout Jana Vodňanského, který si to bohužel právě namířil za svým dlouholetým souputníkem Petrem Skoumalem, nebo mám při příležitosti 10. výročí zavzpomínat na svůj pocitově asi nejdelší den v životě, protože strach a obavy z toho, co nemůžete mít ani maličko pod kontrolou, většinou ošklivě zpomalují jinak celkem setrvalé proudění času. Nakonec jsem si řekl, že při přetlaku "těžkých" témat by bylo naopak vhodné zařadit téma odlehčené, třeba nějaký nový příspěvek do rubriky Jazykové hrádky. Přitom aby člověk našel zajímavé jazykové téma, není nutné se vždy ponořit do zaprášených češtinářských foliantů, ale stačí si jen brzo ráno otevřít okno do rozezpívané zahrady. 

--------------------------

 

Co pamatuji, vždycky jsem měl celkem kladný vztah k citoslovcím. Už jako malý kluk jsem při návštěvách staré tety obdivoval u varvažovského rybníčku stojící starý hotel ŽBLUŇK, protože mi ten název připadal neodolatelně veselý. Když jsem o něco později začal hltat časopisové komiksy, doprovodné zvukomalebné shluky písmen jako GROOOGGGH, HEEHH nebo RROARRRR!!!! mi byly často sympatičtější než vlastní děj příběhu. Pak jsem ve škole v hodinách češtiny pochopil, že "citoslovec" není povolání (něco jako bohoslovec) a i když nepřející češtináři řadili citoslovce urputně mezi slova neohebná, nikdy jsem to tak úplně nevstřebal (což je ostatně vidět i z nadpisu dnešního článku) a má náklonnost k odstrkovanému slovnímu druhu ještě vzrostla, když jsem zjistil, že v citoslovcích se téměř nedá udělat hrubka, což se třeba o shodě podmětu s přísudkem říct nedá. Dodnes se občas těším tím, jak citoslovce dobývají sotva narozené hitparády nejoblíbenějších slovíček žvatlajících mrňousků, kteří z domova umějí báječně a s nadšením odpovídat, že kozička dělá MEEÉÉÉÉ, kravička BÚÚÚ a oslík ÍÁ. A protože občas mívám poněkud poťouchlou náladu, párkrát jsem se nadšených batolat při té příležitosti zkusil zeptat, jak dělá bobr, což většinou obratem přivodilo nějakou horkou chvilku nevinným rodičům.

 

Právě teď v předjaří máme úžasnou možnost rozšířit si v oblasti citoslovcí výrazně svou slovní zásobu. Stačí si ráno otevřít okno a zaposlouchat se do štěbetání a křiku nejrůznějších ptačích druhů. Když se totiž pokusíte podle vydávaných zvuků příslušného zpěváčka identifikovat, zjistíte, že fonetické zápisy ptačích hlasů jsou svébytným jazykovým královstvím, takovým, že vedle něho i nabušené komiksy o Barbaru Conanovi či Barbarelle můžou jen blednout závistí. 

 

Dozvíte se například, že pěnice vábí tvrdým mlaskavým „tek-tek“, drozdovo cvrlikání je možné zapsat jako "tri-tri-tri týdu-týdu-týdu-týdu huidyb-huidyb" a zvonka poznáte podle charakteristického "crrr ťo-ťo-ťo". Připomíná vám to spíš než citoslovce prezenční listinu stranické schůze v továrně na jihu Číny? A co teprve sedmihláskovo typické "čidydým-čidydým" a "hej-de-der huj dadé-dadé hit-hit-hit", ke kterému přidáme střízlíkovo "cerr-cerr" (doufejme, že střízlíci nemají problém se sykavkami), stehlíci přispěchají se svým "štyglic-štyglitit" a budníčci to završí svým nezaměnitelným "cilp-calp". 

 

I se svou nemalou fantazií můžu jen závidět lidem, kteří sdílejí nadšení pro ptačí hlasy, pokud jsou schopni v pěnkavím volání odhalit "dešťový hlas" charakteristický citoslovcem "prš-prš", koňadrám dokážou jednoznačně přiřadit řetězec "ci-bé ci-bé kli-klu kli-klu" a rehkům "sí-fre-fre-fre-fre". To já umím svým necvičeným uchem skutečně rozeznat jen kukačku, křepelčí klasické "pět peněz pět peněz" (klasičtí ornitologové povýšeně pohrdající moderními trendy monetární ekonomie ovšem tvrdošíjně trvají na svém "pikwiwik-pikwiwik", jakžtakž dešifruji otřepané hrdliččí hu-húúú-hu" a za obzvlášť příhodné zvukové konstelace snad překousnu i brhlíkovo výsostné "ťůit tyjů"

 

Až jednou zas nastane příhodná doba pro cestování, sbalím fotoaparát, magnetofon a Česko-ptačí slovník a vyrazím za těmi křehkými švitořílky někam na venkov, abych si jejich cituplných hlasitých citoslovcí náležitě užil. Možná si připravím i nějaký procítěný úvodní citoslovečný proslov, aby mě snad ptáčci po vybalení stativu nepodezřívali, že se chystám provozovat čižbu. A budu-li na výletě bydlet v podobném zařízení, jako býval hotel Žbluňk, mohl bych snad svůj zájem po večerech rozšířit i na obojživelníky, když už ryby jsou bohužel v tomhle ohledu, zdá se, neperspektivní. I když... 

 

Ptáci prominou, radši už nebudu dál pokoušet své vyhledávací štěstí, abych se nakonec ještě nedozvěděl, že kapra od orla skalního snadno rozeznáme podle jeho lehce pukavého "pok-pok"...

Doufaje, že třeba konečně najdu odpověď na svou dávnou a tolikrát již nezodpovězenou otázku, říkám si, že od kaprů k bobrům by už po vodě nemuselo být daleko :-).

 

----------------------------

Poděkování: Děkuji všem asi dvaceti nadšeným ornitologům a milovníkům ptactva, na jejichž volně přístupných webových stránkách jsem čerpal náměty pro tento článek.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.