Stojí to u vás taky někdy za starou veverku?

V Dobřichovicích občas na ulici potkávám paní, která se mě vždycky, když se zdravíme, zeptá, jak se pořád mám. Protože jsem zvyklý do svých případných aktuálních trablů nikoho dalšího moc nezatahovat, odpovídám vždy stejně: "Mám se pořád skvěle!" V tu chvíli paní vždy posmutní, vzdychne jen temné hrdelní "Hmmmmm..." a oba mlčky pokračujeme dál, každý svou cestou. Přitom je mi jasné, že kdybych byl jen trochu vstřícnější a pořádně jsem si postěžoval na vše, co se právě nedaří (a že toho bývá!), jak je to v našich krajích zvykem, mohli bychom si spolu báječně popovídat. Jenže jak si společně zanadávat na mizerné počasí, když je moje nebe zdánlivě bez mráčku? Vždycky té paní vidím na očích, že kdybych řekl osvědčené: "Ále, to víte, stojí to za starou belu, mladá paní!", hned by byla lepší nálada pro rozhovor plný vzájemného soucitného pochopení: "Cože říkáte? No to je strašné! Ale nebojte, třeba nakonec nebude tak zle. To já bych vám mohla vyprávět, jak jednou..." 

 

Použitím podobné varianty bych se ovšem vystavil - kromě řady jiných praktických nebezpečí - i riziku, že bych se místo vstřícného rozhovoru o ničem zahloubal spíš nad tím, co to vlastně ta "stará bela" je, že se dostala do takového neutěšeného sousloví. Vždyť "bella" přece znamená především "krásná", jak víme díky četným krásným vyhlídkám, krásným epochám, ti šťastnější možná díky krásným dámám a ti méně šťastní naopak třeba kvůli rulíku zlomocnému. A protože jsem přesvědčen, že krása se stárnutím neztrácí ale přinejhorším jen mírně proměňuje svou formu, zjevný protimluv "stará bella" se ukazuje být špatným směrem mého pátrání. 

 

Odkojen vyprávěním Cécile Aubryové o malém chlapci Sebastiánovi a jeho vztahu k velké věrné fence Belle jsem ještě probíral možnost, že "stará bela" může mít něco společného se psy, ale ani to nevypadá pravděpodobně, protože jestli si dobře pamatuji, Bella byla nádherným bělostným exemplářem pyrenejského horského psa, takže podobná "stará fenka Bella" by se jistě vzhledem ke své estetické i emocionální hodnotě nedostala do tak nepěkného přirovnání. Jako úplně slepá cesta se ukázalo i hluboko uložené a do kyselého úsměvu se instinktivně promítající propojení na "staré koně", za kterým pravděpodobně stojí písnička, kterou jsem se učil jako úplně malé bezbranné děcko a která začínala podivným psychedelickým výplodem neznámého lidového textaře "Halí belí, koně v zelí..." 

A tak jsem hledal a hledal, až jsem našel oficiální jazykový výklad, jak se to se "starou belou" ve skutečnosti má. Prý to totiž souvisí s dávnou sibiřskou tradicí platit za zboží kožkami lovné zvěře. Ani u zkušených lovců kožešin není vždy posvícení a nepodaří se úspěšně ulovit huňatou polární lišku, hranostaje, rosomáka či sobola. Ve slabším období museli dávní lovci vzít zavděk i kožkami veverek, kterým se pro jejich chladné realitě přizpůsobené bělostné kožešiny prý říkalo bělky. "Stará bělka", tedy malá, nepříliš hřející a chatrná a brzy se rozpadající kůže takové veverky měla tak ve své době podobně mizivou směnnou hodnotu jako naše příslovečná "zlámaná grešle" nebo "děravý groš", takže Marfuška, partnerka neschopného lovce, musela pak výpadek rodinných příjmů dorovnávat zběsilým sběrem brusinek a hřibů tajgovitých.

Jakkoli tento výklad vůbec nezpochybňuji a z pohledu příběhu obohacení jazyka se mi naopak moc líbí, trochu váhám, jak se úsloví lovců z daleké Sibiře dostalo až do našeho prostředí celkem vlídných zim a rezatých veverek, tím spíš, že v určité době nuceně migrovalo víc lidí odtud na Sibiř než ze Sibiře sem. A i kdyby se k nám takto přirozenou cestou přece jen úsloví dostalo, proč si zachovalo svůj hanlivý význam zrovna v jazyce národa, který se pravidelně s úsměvem dojímá nad příběhem krásné princezny v myším kožíšku, který ke "starým sibiřským veverkám" možná nemá daleko? 

Kdyby bylo po mém, já bych do výkladu našeho úsloví tak roztomilé tvory, jako jsou veverky, a tak divoké bytosti jako jsou sibiřští lovci, radši vůbec netahal a hleděl bych si víc možné souvislosti s latinským slovem "bello", které znamenalo "válčit nebo bojovat". Každý přece ví (anebo by bylo dobré, aby věděl), že když se kolem vás válčí, život tou dobou většinou stojí nejvýš za starou belu. 

Teď se ovšem hlavně musím ukrotit, abych při dalším setkání na dobřichovické ulici milé paní na její klasickou narážku "Jak se pořád máte?" neřekl něco nemístného. Přece jen, nejsem na expresivní vyjádření zvyklý a mohl bych snadno místo pochopitelného a užívaného "Stojí to za starou belu" omylem použít výraz "Stojí to za starou veverku", na což by mohla paní ze zvyku odpovědět jako vždy jen svým temným hrdelním "Hmmmmm....". 

 

A to by byla ještě, myslím, ta lepší možnost.  

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.