A pak že prý nefotím lidi...

Ano, vím to já a vědí to i ti, kteří znají moje fotky: Fotit lidi prostě moc neumím a hlavně to dělám jen výjimečně (těžko rozmotat, co je v tomto případě příčina a co následek). Když mě někdo požádá o to, abych mu třeba vyfotil svatbu ("Seš přece fotograf nebo ne?!"), prchám bez mobilu do hlubokých lesů, odkud se vracím až po hostině a pro jistotu i po svatební noci. Ještě po létech se budím hrůzou z odpoledne, kdy jsem se nechal přemluvit, že jednomu známému vyfotím "pár fotek z kanclu" a vyklubalo se z toho standardní "firemní focení" početného kolektivu i s portréty různorodě anglicky otitulovaných ředitelů. Jen málokdy si troufnu někoho vyfotit jen tak na ulici a když se přece jen překonám, s fotkou nejsem skoro nikdy spokojený. A že bych třeba zachytil někoho ze svých blízkých na běžných rodinných momentkách? Ne nadarmo se říká, že kovářova kobyla chodí začasté bosa. Kdybych použil divadelní žargon, focení lidí je pro mě protiúkolem podobného druhu, jako kdyby měl Chuck Norris zahrát bojácného metrosexuála, který tráví své tiché domácí večery vyšíváním.

Ale jak se správně říkává: Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby. Řekl jsem si tedy, že je primárně třeba, aby se mi chtělo, to ostatní už pak půjde skoro samo. Jenže - koho fotit? Nějakého nevinného kolemjdoucího na ulici? Nebo snad nájemnou modelingovou tvář? Pravda, vím o jednom člověku, kterého bych fotil moc rád, protože je báječný a navíc ještě krásný, ale toho nevídám zdaleka tak často, jak bych si přál, a když už mám to štěstí, zjišťuji, že je - pokud jde o nechuť být fotografován - snad ještě umíněnější než já.

Co tedy s tím? Nu, nezbývá asi nic jiného, než oslovit vlastní příbuzné, aby mi pěkně, dobrovolně a uvolněně zapózovali. Přece jen, trochu už mě za ta dlouhá příbuzenská léta znají a tuší, jak je to pro mě těžké, tak mi to nebudou ještě komplikovat vlastními speciálními požadavky na to, jak mají na fotce vypadat. A kde by to bylo nejlepší? Co třeba na naší staré dřevěné zahradní houpačce, obklopené zahradou, kterou pro potřeby jednoho ze svých nejznámějších a na blogu často zmiňovaných fotografických cyklů neváhám nazývat zahradou kouzelnou.

Tedy, vlastně nevím, jestli se právě tahle fotografie stane kýženým pilířem našeho rodinného alba, byť je na ní naráz zachyceno hned několik mých blízkých. Ale myslím, že branka do kouzelné zahrady různorodých portrétů je pootevřena. Nebo snad ne? :-) 

 

Pozn.: Kdo by chtěl vidět moje fotky naživo, může se přijít podívat na mou výstavu Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na zámku v Dobřichovicích. V sobotu 29. srpna se kolem zámku konají velké celodenní Vinařské slavnosti (i se slavnostním vyhlášením Vinaře roku), tak je možné počitky chuťové i vizuální efektivně spojit :-).

A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.