Co mi taky přinesl rok 2019

Ani letos si neodpustím tradiční lednový bilanční trojlístek článků shrnujících v notné zkratce a bez pevnější struktury nebo významové hierarchie, co se u mne (mimo mnohé jiné) odehrálo v loňském roce. Jak už je z minulých let zvykem, první článek se bude věnovat dění mimo blogový svět, i když se samozřejmě často jedná o aktivity, které se na blogu nějak projevily; však co by to bylo za blog, kdyby byl odtržený od toho, co se děje v reálném světě. Někde si vypomůžu fotkou, jinde zase odkazem, aby to nebyl jen fádní textový výčet. Připraveni? Tak vás tedy vítám na krátké exkurzi do roku 2019 a startujeme!

Celý loňský rok pokračovaly moje "tvůrčí prázdniny". Protože žiju celkem skromně, prostředky naspořené pro tento účel mi vydržely o pár měsíců déle, než jsem původně předpokládal. I když by se ekonomové při auditu mého domácího ročního hospodaření nespíš chytali zoufale za hlavu kvůli tomu, kolik červeného inkoustu museli dokoupit do tiskárny na všechna ta červená čísla, já jsem s tím, jak se tento rok jako celek nakonec vyvinul, velmi spokojený. Ani jednu malou chvíli během uplynulého roku jsem neměl pocit, že nemám co dělat nebo že se nudím.

Hned v lednu jsem byl poctěn pozváním na slavnostní novoroční čajový obřad Hacugama do pražské komunity milovníků japonské kultury. Sice nejsem z těch, kteří čajový obřad důkladně studují a nadšeně rozlišují různé nuance jednotlivých škol, ale jako host jsem se podobného mimořádného setkání moc rád zúčastnil, protože přátelská atmosféra během akce dokázala aspoň částečně rozptýlit můj stres z toho, co všechno mohu i jako prostý host během obřadu poplést a jaké všechny trapasy mohu napáchat. Čaj byl vynikající, stejně jako společnost.

 Přenastavil jsem si ovládání svého fotoaparátu takovým způsobem, že prakticky vylučuje úspěšné použití foťáku kýmkoli jiným než mnou. To je skvělé v situacích, jako je ta na obrázku nahoře, kdy by se rád někdo chopil mého fotoaparátu a vyfotil i mne, ale vmžiku zjistí, že to nejde, protože nic nefunguje tak, jak je ze svého foťáku zvyklý. "Jó, to je těžký," pokrčím v takové chvíli rameny, tvářím se nešťastně a v duchu se raduji, že na fotce opět nebudu: "Když on je zvyklý fakt jenom na mě!"

Dvakrát na Letné a dvakrát na Václavském náměstí jsem se zúčastnil demonstrací spolku Milion chvilek pro demokracii. V mezidobí jsem se mockrát dozvěděl, jací jsme my "chvilkaři" nenávistníci, gauneři a idioti, a jak opovrhujeme skutečnou demokracií. Ještěže mezi námi žije tolik moudrých vlastenců s ryzím demokratickým smýšlením, kteří umějí naše zlotřilé rejdy v Sörösově žoldu včas prohlédnout a dobrosrdečnou konstruktivní kritikou nás motivovat k sebenápravě, dřív než nám jednou dají konečně pořádně "demograticky" po hubě, protože na takové, jako jsme my, jiná medicína neplatí.

Na jaře jsem zprovoznil zcela nové, na zelené louce platformy WIX postavené webové stránky, na kterých prezentuji svoje fotky. Adresy zůstaly stejné: www.petrvapenik.cz, www.petrvapenik.com a www.petrvapenik.eu. Slovákům jsem jejich petrvapenika kolegiálně ponechal, protože přece jen jsou to ti bratři.

Ani v letošním roce jsem neměl žádný důvod vyměnit fotku, kterou mám už pěkných pár let na stole a která umí v zimě zahřát, v drsných časech sametově pohladit, v okamžicích nepříjemných disharmonií naladit a v době tvůrčího vakua pustit do mozku nějakou tu molekulu inspirace a tajným tlačítkem vypnout vývěvu.Kde bere pořád tu energii, netuším, ale bere.

Asi měsíc jsem na jaře bifloval řečtinu, abych se aspoň v základních situacích uměl trochu domluvit na Lefkadě. Moje dvanáctá cesta na tento krásný ostrov tentokrát trvala dva týdny a po jejím skončení jsem jako tradičně všechny řecké fráze a všechna našprtaná slovíčka střelhbitě zapomněl, protože v dobřichovické praxi je moc neužiju. Vlastně ne, jedno slovíčko si pamatovat budu: Stachtopouta je totiž řecky Popelka, což je v běžném jazyce tak nepoužitelné slovo, že ho už z paměti jen tak nedostanu - podobně jako jméno prvního mongolského kosmonauta.

Při postupném pátrání po svých předcích jsem se v minulém roce dostal v jedné větvi zatím nejhlouběji ze všech - až do roku 1660. Z 8. února toho roku je totiž zápis ze staňkovské matriky o svatbě Štěpána Petráska z Vránova, bratra mého 8xpra-dědečka z matčiny strany Matouše Petráska, s Magdalénou Blažejovou. Proč ukazuji nějakého prapra...strýčka a ne přímého předka? Inu, jednak je to o něco starší zápis než ten o pra, pra..,dědečkovi Matoušovi, a hlavně pan farář, který to zapsal, měl v porovnání s ostatními naprosto skvěle čitelný rukopis, což je v drsné dobové konkurenci opravdu velmi světlá výjimka, tak abyste si početli :-). Mimochodem, těch "17 gr" úplně na konci je poplatek za obřad.

I když jsem si připravil velmi podrobný program, který jsem chtěl absolvovat na podzim během své plánované třetí japonské cesty, nakonec jsem do Japonska nevyrazil. Důvodů bylo víc, ale před veřejností to svádím hlavně na obří akci světového šampionátu v ragby, který se v Japonsku konal přesně ve stejném termínu, kdy jsem tam chtěl putovat já, což poněkud zahustilo zajímavá místa (až budu chtít potkat anglické fanoušky, nemusím pro to jezdit takovou dálku) a nepříjemně zvedlo místní ceny za ubytování. Letos je pro změnu olympiáda. A další rok... Co my víme, co bude další rok.

Během roku jsem vypravil pár svých fotek do vybraných zahraničních soutěží, galerií a magazínů, některé i celkem úspěšně. Když se mi o např. Vánocích ozvali z Dubaje, že moje fotka postoupila ve velké soutěži šejka Hamdana až do třetího kola (celkem jsou čtyři), potěšilo mě to, i když dál už jsem se v silné konkurenci profíků z celého světa (kulturymilovný šejk nabízí vítězům velmi slušné ceny) nedostal. Tak aspoň doufám, že jsem se nedostal do hledáčku BIS, když mi během manévrů poroty přišlo během pár dní koncem roku celkem šest mailů v arabštině. Poprvé se taky jedna z mých fotek objevila v knížce - v katalogu výstavy Personal Narrative americké PhotoPlace Gallery.

Z kulturních zážitků byl pro mě letos asi tím nejemocionálnějším film Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula. Hodně jsem ale chodil především po fotografických výstavách, abych viděl, jak fotí ti, kteří to umějí (např. Vilém Heckel v Černošicích, Jürgen Schadeberg v pražské Leica Gallery, Helmut Newton v Museu Kampa, Jovan Dezort v Muzeu hl.města Prahy a mnozí další). Svou vlastní novou fotografickou výstavu jsem loni neuspořádal, ale jednak až do března na dobřichovickém zámku dobíhala ta minulá a jednak se mi povedlo na letošní rok domluvit hned tři nové. Nebojte, dám včas vědět :-).

Těsně před Vánoci jsem připravil k tisku definitivní verzi prvních dvou knížek (fejetóny a povídky), aby byly v novém roce hotové k nabídnutí vybraným nakladatelstvím. Na tom už jsem začal pracovat, ale to už bychom přešli z roku 2019 do roku 2020, což by byla exkurze mimo definovaný časový rámec. Když to dopadne špatně, dozvíte se to možná v příštím ročním bilančním článku, protože na špatné zprávy je vždycky dost času. Když to dopadne dobře, možná i dřív.

I když těch pár bodů je jen úzký výběr, řekl bych, že to byl dohromady velmi dobrý rok. Nebyl sice úplně ve všech ohledech (včetně dvou pro mě podstatných, o kterých jsem se zmínil jen nepřímo) podle mého gusta, ale to není a nemůže být nikdy. Dělal jsem vlastně v rámci toho, co můžu sám nějak ovlivnit, jen to, co jsem opravdu chtěl, co mě bavilo a naplňovalo a takových roků, však posuďte sami, nebývá zase tolik. U mne byl takový naposled asi rok 1970, a to ještě blahosklonně přecházím, že jsem tou dobou musel jako čtyřletý klučík chodit spát o moc dřív, než bych rád :-).

Uvidíme, jaký bude rok, který už se rozběhl, a do kterého jsme se z naší dnešní malé exkurze zase vrátili. Ať je dobrý ve všem, co kdo z nás považuje za důležité.