Nedělní miniglosy č.462

I když se sluníčko ještě pořád snaží, aby nám zůstaly na léto pěkné vzpomínky a přerod v podzim a zimu nebyl tak drsný, zvlášť po ránu je už docela citelné, že nám léto dává vale a - sice celkem neochotně, ale stále zřetelněji - směřuje na kalendářní vejminek. S prvními podzimními ranními mrazíky přichází zároveň už 462. vydání Nedělních miniglos - svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Zároveň se moje fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), na dobřichovickém zámku (viz např. článek Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) nenápadně přehoupla do svých posledních dvou týdnů. Předposlední komentovaná prohlídka výstavy pro volně příchozí neobjednané návštěvníky se bude konat v neděli 7. října od 14:00 hod., ale pořád platí, že se mi můžete samozřejmě ohlásit předem a domluvit si i individuální prohlídku.

 

O jazykových zákoutích psího života

Protože potkávám celkem dost blogů, které se tématicky zaměřují na psy, řekl jsem si, že - i když žádného psa nemám, jen si občas na zahradě hladím a drbu psa svých domácích - bych ve svých blogových aktivitách neměl zůstat pozadu, zvlášť když dnes ráno byla po dlouhém horkém létě poprvé opravdu psí zima. Když už ne na téma "Chovatelství", napíšu tedy aspoň článek do rubriky Jazykové hrádky, však už je to déle než rok, co v této rubrice nic nového nepřibylo.

No řekněte, není zajímavé, jak se ti psi prolínají naší řečí, kolik psů máme v ustálených rčeních, která vlastně se psy jako takovými zas tolik společného nemají? Nejde zdaleka jen o zmíněnou psí zimu nebo zimu jako v psírně, které se s příchodem chladných podzimních rán do naší řeči vysloveně podbízejí. Takových psích slovních spojení je mnohem víc; však všichni dobře známe, jaké psí oči občas dokážeme udělat, když o něco opravdu stojíme a loudíme. Chceme-li připodobnit, jak strašný puch jsme cítili, bereme občas za etalon smradu psí kšíry. A to ani nemluvím o tom, že občas máme prostě náladu pod psa a pak z toho někdy vyvádíme psí kusy, takže se pak snadno dostaneme do situace, kdy by si od nás pes kůrku nevzal.

Nedělní miniglosy č.461

Léto se nám přesně podle astronomického kalendáře zlomilo do podzimu, a první letošní podzimní Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", tak mají pořadové číslo 461. I tuto neděli jsem z redakce NMg průběžně odbíhal na dobřichovický zámek, kde můžete až do 14. října navštívit moji fotografickou výstavu Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), o které už jsem psal např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky). Příští komentovaná prohlídka výstavy pro volně příchozí neobjednané návštěvníky se bude konat v sobotu 29. záží od 10:30 hod., ale můžete se mi ohlásit předem a domluvit si individuální komentovanou prohlídku. Příští týden nebudu pořád v Dobřichovicích, takže kdo se mi ozve kvůli momentu překvapení až ze zámeckého sálu, riskuje, že zrovna tou dobou budu v Praze domlouvat výrobu autorských fotek pro ty, co si je už na výstavě stihli objednat, nebo budu zrovna někde ve vlaku mezi Plzní a Prahou. S dostatečným předstihem (alespoň 1 den) ale jde domluvit leccos :-).

Fotografický výlet k Libeňskému mostu

Ještě celé čtyři víkendy (a samozřejmě i během týdnů mezi nimi) bude otevřená výstava mých fotek na dobřichovickém zámku. Pokud tedy chcete vidět moje fotografie v o dost lepším provedení než na obrazovce počítače a v pořádném formátu (50x70 cm), máte pořád ještě dost času a na výstavu Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), kde jsou ale k vidění i fotky, které s vodami nemají nic společného, jste všichni srdečně zváni. Pár pohledů na výstavní instalaci najdete v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky.

V posledním týdnu jsem měl několik komentovaných prohlídek pro zájemce z řad svých známých i úplně náhodných kolemjdoucích a musím říct, že je to pro mne jako pro autora vždycky moc zajímavá zkušenost, pokaždé úplně jiná, skoro nic se neopakuje. Věřím, že návštěvníků ještě přijde dost; mám ještě hodně těch, kterým bych rád své obrazy "naživo" ukázal a přiznávám, že v případě toho nejvysněnějšího návštěvníka by se moje radost nejspíš do jakkoli vekého prostoru výstavního sálu nejspíš ani nevešla :-).

 

O osobním prétoriánovi aneb jak jsem si platil ochranku

Když jsem nastoupil do školy, celkem brzy jsem poznal, že zatímco na školní učivo jsem připravený až příliš dobře, takže se v hodinách budu spíš nudit, než abych si užíval rozkoš společného odhalování tajemství světa, zcela mi chybí jiná podstatná předškolní průprava: Nikdo mne totiž před nástupem do školy nenaučil se prát.

Podle toho, co se o škole u nás doma vyprávělo, jsem jako dítě nabyl mylného dojmu, že škola je posvátným chrámem poznávání, kde děti společně v neutuchající radostné spolupráci objevují zákonitosti světa. Nečekal jsem, že jednou z prvních v praxi objevených zákonitostí bude právě skutečnost, že fyzická síla a připravenost ji použít tam, kde se nedostává civilizovanějších argumentů a často i intelektuálních předpokladů, je celkem důležitým prvkem v životě školního kolektivu. Brzy bylo jasné, že mít pravdu zdaleka nestačí, ale ještě je nutné být schopný si tu pravdu uhájit proti fyzické převaze.

Když se mi poprvé svou pravdu v názorovém střetu s o hlavu vyšším a skoro o koňskou sílu silnějším spolužákem uhájit nepodařilo a tu osobní potupu viděla i moc pěkná holčička Vanda v první lavici u okna, pochopil jsem i svým dětským mozečkem, že pravda a spravedlnost nepadá sama z nebe, ale musí mít i dost vlastní síly se prosadit. K čemu by byla tak slabá pravda, kterou bych musel hned o příští přestávce odvolat, přemožen pěstními či volnostylařskými argumenty nějakého neodbytného "partnera v diskusi"?

 

Nedělní miniglosy č.460

Po vynucené přestávce z minulého víkendu, kdy se nedalo kvůli technickým problémům serverů Blog.cz publikovat nic, tedy ani Nedělní miniglosy, se tento svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" vrací do "blogového éteru" svým 460. číslem. Ani tuto neděli nemají NMg úplné sólo, na které jsou z dlouhých let své existence poněkud rozmazleně zvyklé; ono to ani dost dobře nejde, když zároveň stále probíhá moje fotografická výstava na zámku v Dobřichovicích (blíže např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky), kde mám v posledních dnech to potěšení osobně přivítat řadu milých hostů. Ostatně i na dnešek jsem připravil jednu komentovanou prohlídku pro volně příchozí neobjednané návštěvníky (od 14:00) a počítám, že kromě toho bude ještě jedna nebo dvě prohlídky pro návštěvníky objednané :-). Tak mohu jen věřit, že tohle malé rozdvojení mysli a pozornosti se neprojeví negativně na kvalitě našeho týdeníku - ani dnes ani další čtyři neděle, které má moje výstava ještě před sebou (končí v neděli 14. října).

Vševědoucí oko

Jak dlouhodobější návštěvníci tohoto blogu dobře vědí, pokaždé, když se dostanu na zahradu svých rodičů ve Staňkově u Domažlic (což pohříchu bývá jen párkrát do roka), hrozí, že nějak rozšířím svou dlouhodobou kolekci fotografií s názvem Kouzelná zahrada. Několik fotek z předešlé návštěvy na přelomu června a července teď právě dokonce visí na mé aktuální výstavě na zámku v Dobřichovicích. I když půlka mé krátké návštěvy z minulého týdne propršela, ve chvílích, které jsou pro tento typ fotek klíčové - tedy těsně před západem slunce - byly podmínky velmi dobré, a proto pár nových fotek vzniklo. Do výběrové kolekce se z asi padesátky nově pořízených obrázků kvalifikovaly tři a jeden z nich vám tu dnes představím.

Caesar a Kleopatra

Dnes to bude jen lehké zahřívací rýmování po víkendové publikační přestávce vynucené technickými problémy serverů blog.cz. Klasický starověký příběh převedený ovšem z královského Egypta do plebejštější reality dnešního předměstí Prahy :-).

Caesar a Kleopatra

Pokojíček v pátém patře

patří slečně Kleopatře.

Přes den kolemjdoucí kárá

(i mně spílá

tahle garsonková víla),

večer čeká na Caesara.

Ten však každodenní dřinu

zapích dnes už v mezaninu.

Je to drsná zkouška vztahu

páté patro

bez výtahu!

Stůl plný haiku

Kdysi dávno mi na jedné literární soutěži poradil po předávání cen jeden z porotců, že bych se měl zkusit věnovat psaní haiku. Nebylo to proto, že by mě považoval za mimořádně disponovaného právě pro psaní těchto formou do značné míry svázaných a původem japonských miniatur, spíš považoval mou poezii, se kterou jsem se tehdy ucházel o lokální vavříny, za mimořádně ukecanou. "Zkracujte, zhušťujte, kondenzujte," radil mi tenkrát. Jenže já právě prožíval rozmáchlé básnické období, moje poezie byla nadmíru patetická a jako sláma z bot z ní trčela snaha ohromovat. Tak jsem přikývl, jak se na podobné dobře míněné rady běžně přikyvuje, a dál jsem si vedl svou se svými opulentními verši, nad kterými se naštěstí zavřela voda, protože když si je čtu zpětně, jen se nevěřícně usmívám nad sebou samým Mimochodem, nikdy se nic z toho nedostalo na stránky tohoto blogu, ani v době největší autorské krize, i když v době napsání jsem byl se svými tehdejšími poetickými opusy mimořádně spokojen, byl jsem skálopevně přesvědčen, že přesně tak má vypadat moderní poezie, a myslel jsem si, kdovíjaké umění píšu.

 

O jízdenkofóbii

Pokud bychom se někdy potkali ve vlaku, poznáte mě jednoduše: Hned po nástupu do vozu, ještě před tím, než si vůbec sednu, vyndám jak jízdenku, tak všechny další nutné propriety pro cestu před sebe na stolek, protože potřebuji mít celou cestu jízdenku pěkně na očích, aby se mi nemohla nikam zaběhnout ani nikde schovat. Mám totiž opravdovou fóbii z toho, že až přijde ten správný čas a objeví se přísný průvodčí nebo dokonce revizor, nebudu moct jízdenku jako z udělání nikde najít a budu nespravedlivě považován za černého pasažéra a zároveň černého Petra. Nemám pro tenhle nepříjemný pocit žádné rozumné vysvětlení, samozřejmě jsem schopný se s průvodčím velmi dobře domluvit a navíc vyhlížím celkem důvěryhodně, tak bych nejspíš nebyl hned podezírán z nekalostí, ale maximálně z roztržitosti někde na úrovni rolí Pierra Richarda. Přesto ta představa, že bych třeba jízdenku nějakou dobu marně hledal po kapsách nebo v tašce, je pro mě tak stresující, že to nejsem ochoten riskovat.

Samozřejmě, pro něco takového musí mít člověk určité psychické predispozice a já bohužel nevím, odkud onen nepříjemný pocit pramení, mám ho odjakživa, aspoň tedy od toho jakživa, které si vybavuji. Pamatuji se ale přesně na okamžik, který mou jízdenkofóbii potvrdil a notně zvýraznil. Jak už jsem psal v minulé kapitole (viz článek Jak jsem kdysi vyhrál nejvyšší výhru v Sazce), celou svou "nejvyšší výhru v Sazce" jsem ve svých 15 letech utratil za frajerskou hnědou bundu. Byl jsem si pak ovšem dost zřetelně vědom, že mám sice tu správnou frajerskou bundu, ale jaksi ne to správné frajerské chování. Starším lidem jsem neodsekával, neříkal jsem jim "vole", ve vlaku jsem si nedával nohy nahoru na sedadla, jak to skuteční frajeři dokázali bez mrknutí oka, nedělal jsem shyby na konstrukci zavazadlového prostoru, neházel jsem odpadky ostatním cestujícím pod nohy a připadlo mi hloupé dokonce i to při rozhovoru s cizím člověkem koutkem úst vyfukovat velké žvejkačkové bubliny, i když jsem je uměl. Prostě jsem tehdy byl na opravdového frajera příliš slušný.

Nedělní miniglosy č.459

Tento víkend si k Nedělním miniglosám vlastně "odskakuji" z víkendového bohatého programu na zámku v Dobřichovicích, kde se poblíž své fotografické výstavy (blíže např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) vyskytuji s malými technologickými přestávkami prakticky od pátečního večera. No a vzhledem k tomu, že vlastně celý páteční večer a celou sobotu vyplnilo ochutnávání nejrůznějších vzorků vína, jsem velmi rád, že pro psaní Nedělních miniglos nestanovuje nějaký zákon nebo vyhláška povinnost nebýt "pod vlivem", protože se obávám, že správně nakalibrovaný alkohol tester bych svým naoko nealko úsměvem neošálil a mohlo by se snadno stát, že bych - byv přistižen - dostal třeba zákaz vydávání Nedělních miniglos na dva roky, což opravdu nevím, jak by zdejší blogoví abonenti vydrželi :-). Takže - psssssst, nebudeme to nikde ventilovat, a třeba mi to ještě protentokrát nějak projde.