O osobním prétoriánovi aneb jak jsem si platil ochranku

Když jsem nastoupil do školy, celkem brzy jsem poznal, že zatímco na školní učivo jsem připravený až příliš dobře, takže se v hodinách budu spíš nudit, než abych si užíval rozkoš společného odhalování tajemství světa, zcela mi chybí jiná podstatná předškolní průprava: Nikdo mne totiž před nástupem do školy nenaučil se prát.

Podle toho, co se o škole u nás doma vyprávělo, jsem jako dítě nabyl mylného dojmu, že škola je posvátným chrámem poznávání, kde děti společně v neutuchající radostné spolupráci objevují zákonitosti světa. Nečekal jsem, že jednou z prvních v praxi objevených zákonitostí bude právě skutečnost, že fyzická síla a připravenost ji použít tam, kde se nedostává civilizovanějších argumentů a často i intelektuálních předpokladů, je celkem důležitým prvkem v životě školního kolektivu. Brzy bylo jasné, že mít pravdu zdaleka nestačí, ale ještě je nutné být schopný si tu pravdu uhájit proti fyzické převaze.

Když se mi poprvé svou pravdu v názorovém střetu s o hlavu vyšším a skoro o koňskou sílu silnějším spolužákem uhájit nepodařilo a tu osobní potupu viděla i moc pěkná holčička Vanda v první lavici u okna, pochopil jsem i svým dětským mozečkem, že pravda a spravedlnost nepadá sama z nebe, ale musí mít i dost vlastní síly se prosadit. K čemu by byla tak slabá pravda, kterou bych musel hned o příští přestávce odvolat, přemožen pěstními či volnostylařskými argumenty nějakého neodbytného "partnera v diskusi"?

 

Zrovna v té době, kdy většina podobných "spoludiskutujících" louskala ve slabikářích svá první slova, četl jsem doma (protože ve čtení jsem měl z předchozích let nezanedbatelný náskok, vida, jak se tyhle věci mohou snadno ukázat jako evoluční výhoda :-)) jednu moc zajímavou knížku o starém Římě, kde se psalo mimo jiné i o tom, kterak si římští vládci udržovali svou prétoriánskou gardu. Ano, něco podobného by se mi moc zamlouvalo! Kdybych měl i já své prétoriány, jejichž odstrašující fyzická síla a případě i síla zbraní by podléhala mým rozkazům, případnou výměnu názorů s mými oponenty by to hned učinilo o něco vyváženější.

Ono se to nad chytrou knihou pěkně teoretizuje, ale kde vzít na obyčejném předměstském panelovém sídlišti vhodné adepty do takové osobní gardy, která by mě mohla věrně doprovázet při mých každodenních interakcích s ostatními členy školního kolektivu?. A i kdyby se mi nakrásně podařilo takové "sídlištní řízky" najít, kde vzít dostatek motivačních argumentů, aby se jednoho krásného dne gardisté nerozhodli, že plachý pohled mých nevinných dětských očí a upřímná ochota dát všechny své schopnosti pro vítězství dobra v nekonečných půtkách s různými drobnými i většími ústrky a nespravedlnostmi nejsou dostatečnými důvody, proč setrvávat zrovna v mých službách, když by se možná v okolí našli i příhodnější zájemci, kteří pro nějaký ten sestercius nejdou daleko?

Hodně jsem o tom tehdy přemýšlel svou ve škole jinak nepříliš využívanou dětskou hlavou a nakonec jsem si po delší době vytipoval jednoho spolužáka, který mi pro zvolený účel připadal jako optimální. Na první pohled sice nevypadal jako nějaký supersilný golem, který umravňuje pistolníky pouhým pohledem svých dobráckých očí, pomrkávajících jen velmi těsně nad masivem rozložité býčí šíje, ale byl mrštný, vynikal skoro ve všech druzích sportu, dokázal se rozpálit do běla a chovat nepředvídatelně, měl ve svých nenápadných svalech pozoruhodnou sílu a - což jsem bral jako důležitou věc pro můj účel - nebyl to žádný hlupák. I proto při našem prvním "obchodním jednání" poměrně rychle pochopil, co bych od něj potřeboval. Chvíli zcela pragmaticky počítal a pak vyřkl svou cenu: Za tři koruny týdně mě bude klidně chránit před nástrahami školního společenství, já se nebudu muset obávat, že mi někdo o přestávce kvůli názorovému sporu, kvůli tomu, že mě považuje za hnusného šprta nebo prostě jen tak pro radost nabančí, a všichni budou spokojeni. Nabídka to byla přijatelná. Sice jsem doma neměl plnou truhlu sesterciů posbíraných na dobyvačných výpravách do oblastí osídlených barbary, ale od dědečka jsem dostával každý víkend pravidelnou dvacetikorunovou apanáž "na přilepšenou", takže jsem si podobnou placenou službu mohl jako kapitalista dovolit.

Od té doby jsem žil ve škole dlouho v úplném klidu. Ostatní žáci z našeho ročníku i z těch vyšších - sice různě ochotně, ale přece jen - postupně akceptovali, že jsem dlouhodobě "pod ochranou", můj osobní prétorián si naprosto vystačil se svou pověstí snadno vznětlivého podivína, kterého nejspíš není radno moc dráždit, a vlastně tak za celou dobu naší "spolupráce" nemusel jít kvůli mně do žádného většího střetu. Byl to skoro podobný princip "studeného odstrašení", který tehdy vládnul celému světu, kdy se hlavní velmoci navzájem udržovaly v jakéstakés globální rovnováze oboustranně průběžně rostoucí zastrašující silou a jejich menší "přátelé" požívali výsad více či méně dobrovolné ochrany proti druhé straně.

Jediná komplikace našeho dlouhého "obchodního vztahu" nastala až po létech, v okamžiku, kdy nám jedna zapálená soudružka učitelka s planoucíma očima vyprávěla o dělnících, kteří si po dlouhých letech útlaku jednou konečně uvědomili, jak jsou vykořisťováni, a vstoupili do stávky, aby si vybojovali lepší podmínky pro svůj život. Tehdy si můj chytrý prétorián dal dohromady, v čem pro něj poučení z historie revolučního dělnického hnutí může být inspirací, též si náhle konečně uvědomil, že je vlastně dlouhodobě vykořisťován, a po krátké protestní stávce za vylepšení životních podmínek si na mně vymohl zvýšení týdenního žoldu o korunu, což tehdy znamenalo navrch jednoho nanuka nebo čtvrtku voňavého ještě teplého chleba, na který jsme rádi chodili do našeho sídlištního obchodu.

Nedlouho po téhle úspěšné "stávce" se ukázalo, že víc než "obchodní partneři" jsme s mým prétoriánem už spíš normální kamarádi, že jsme v mezičase vyrostli a už nás vlastně nikdo větší a silnější ve škole neohrožuje, takže místo svazující práce ochranky bude lepší si normálně vyměňovat známky, hrát spolu fotbal a pokukovat společně po spolužačkách. A taky - mezi námi - se různé potíže a potenciální nebezpečenství okolního světa nenápadně přesunula do oblastí, kde obyčejná, jakkoli fyzicky schopná a vyzbrojená osobní školní garda zdaleka nestačí k tomu, aby si člověk mohl připadat v bezpečí, takže se každý v té různorodé a stále něčím novým překvapující skutečnosti stejně musí o sebe umět postarat sám.

Před několika lety jsme měli sraz spolužáků ze základní školy, kde jsem svého soukromého prétoriána zase po dlouhých třiceti letech viděl. Nezměnil se zas tolik, jak by odpovídalo neúprosnému toku času: pořád je mrštný, pořád sportuje, pořád se trochu vytahuje a dělá se větším, silnějším a méně citlivým, než ve skutečnosti nejspíš je, a pořád si - aspoň myslím - každý dobře rozmyslí, než se s ním pustí do sporu.

Jen jsem se mu po těch dlouhých letech styděl říct, že bych mu možná byl ochotný zvednout týdenní gáži dokonce na pět korun, jen kdyby mi dokázal dát i v dnešním nervózním a v mnohém vykolejeném světě podobný pocit bezpečí jako tehdy na začátku v nesourodém třídním kolektivu ze všeho vyvalených prvňáčků.