O jazykových zákoutích psího života

Protože potkávám celkem dost blogů, které se tématicky zaměřují na psy, řekl jsem si, že - i když žádného psa nemám, jen si občas na zahradě hladím a drbu psa svých domácích - bych ve svých blogových aktivitách neměl zůstat pozadu, zvlášť když dnes ráno byla po dlouhém horkém létě poprvé opravdu psí zima. Když už ne na téma "Chovatelství", napíšu tedy aspoň článek do rubriky Jazykové hrádky, však už je to déle než rok, co v této rubrice nic nového nepřibylo.

No řekněte, není zajímavé, jak se ti psi prolínají naší řečí, kolik psů máme v ustálených rčeních, která vlastně se psy jako takovými zas tolik společného nemají? Nejde zdaleka jen o zmíněnou psí zimu nebo zimu jako v psírně, které se s příchodem chladných podzimních rán do naší řeči vysloveně podbízejí. Takových psích slovních spojení je mnohem víc; však všichni dobře známe, jaké psí oči občas dokážeme udělat, když o něco opravdu stojíme a loudíme. Chceme-li připodobnit, jak strašný puch jsme cítili, bereme občas za etalon smradu psí kšíry. A to ani nemluvím o tom, že občas máme prostě náladu pod psa a pak z toho někdy vyvádíme psí kusy, takže se pak snadno dostaneme do situace, kdy by si od nás pes kůrku nevzal.

Psi nám v úslovích dělají různé naschvály: Když bychom nejradši byli sami, jako na potvoru je kolem nás lidí jako psů, navíc často každý pes, jiná ves. Jindy zase naopak potřebujeme společnost a v tu chvíli nám připadá, že v naší jindy okouzlující a inspirující samotě chcíp pes. Věci, které ještě nedávno fungovaly báječně, nám jdou najednou jako psovi pastva a my marně hledáme, kde je zakopaný pes.

Ještěže s podzimem jistě přijdou i pěkné slunečné dny a my budeme moci pozorovat po plotech se vinoucí loubinec pětilistý, alébrž psí víno, pustit si do sluchátek něco dobrého z klasických Psích vojáků a tiše se těšit na jaro, až zase v lese vyraší vzácný kandík psí zub. Jo, a ještě k téhle idyle můžeme stylově na procházce kolem Berounky do Mokropes zakousnout nějaké ty chipsy.

Co na tom, že je společnost v řadě ohledů vepsí a že se lidé hádají jak psi i kvůli takovým věcem, jako jestli u nás platit korunou, eurem nebo pesem, či jestli je lepší vstupovat do manželství nebo žít na psí knížku. A když chceme zažít nějakou psinu, pustíme si idylickou starou komedii, kde psí blechy na člověka nejdou.

Až se zase jednou budeme cítit jako spráskaní psi, není špatné si uvědomit, že bývalo i hůř, třeba v dobách, kdy rezoluce pracujících požadovaly "psům psí smrt". Však v tom nejsme sami: Řekové používají slovo "psí" tak často, že si kvůli tomu do své abecedy zavedli speciální písmeno, a v Anglii když hodně prší, "padají kočky a psi". I když není zdaleka všechno po mém, jsem vždycky rád i za to, co je. Znáte to: psi štěkají a karavana jde dál, což je rčení dost uklidňující, zvlášť uvědomíte-li si, že pes, který štěká, nekouše.

Až nás bude někdo nezaslouženě peskovat nebo nám bude nasazovat psí hlavu, neklesejme na mysli a nebuďme pesimističtí. Přece - kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde a bohužel, starého psa novým kouskům nenaučíš. I když mám moc rád slunce, těším se i na to, až bude na podzim počasí, že by psa nevyhnal. Sednu si do křesla ke krbu se zajímavou knížkou, preventivně si namažu hrudník psím sádlem a naleju si skleničku dobrého vína, v tomto případě ovšem raději nikoli psího, ale s nějakým hodnotnějším přívlastkem.

A co si při této podzimní idyle dát k zakousnutí, aby to bylo stylové? Co třeba hot dog? :-)

P.S.: Je zajímavé, že v samotném začátku fungování tohoto blogu už se tu nějaké články s "psí tématikou" objevily. Však hned úplně prvním zdejším blogovým textem byl článek O chřipce a psím blogu, a nedlouho po něm následovala i úvaha O psím nářku, proč asi sousedův pes vyje vždy, když píšu na blog (mimochodem, už si za ty roky docela zvykl :-)).