Podpisy velkoměsta

V Praze je spousta krásných míst, kde bych si uměl dobře přestavit pěkné a klidné bydlení s nádherným výhledem na město (úplně nejvíc by se mi, myslím, z tohoto pohledu líbilo v domě Na krásné vyhlídce na hradčanském Úvozu, kde dříve bydlela slavná česká automobilová závodnice Eliška Junková, ale protože se v domě zabydlelo švédské velvyslanectví, asi si budu muset nechat zajít chuť :-)). Na druhou stranu jsou v Praze i místa, kde by se mi moc bydlet nechtělo, třeba podél velmi rušných ulic s intenzivní automobilovou dopravou a speciálně pak v ulicích, které jsou součástí pražské magistrály, jako třeba Legerova nebo Sokolská.

 

Jak jsem kdysi vyhrál nejvyšší výhru v Sazce

Už odmala jsem byl tvorem hravým a navíc i velkým sportovním fanouškem, nebylo tedy divu, že jsem se brzo začal zajímat i o tipování sportovních utkání. Když jsem začal chodit na gymnázium, tedy ještě před svými patnáctými narozeninami, byl jsem už docela zkušeným sázkařem. No, sázkařem … Aby to zase nevypadalo podle dnešních měřítek jako kdovíco: V počínajících 80. letech neexistovalo nic jako legální kurzové sázky. Jedinou možností, jak popustit uzdu vášni pro sázení na fotbal či na hokej, byla tehdejší oficiální hra SAZKA. To nějací neznámí moudří lidé vybrali každý týden tucet zápasů z domácích nebo velkých zahraničních soutěží a vy jste měli u každého zápasu říct, jestli vyhrají domácí, hosté nebo to dopadne nerozhodně. Za každý takový sloupec dvanácti tipů se tehdy platila jedna československá koruna, na sázence bylo možné uzavřít takových tipů osm, takže za osm kaček týdně, což bylo v mých tehdejších finančních možnostech začínajícího gymnazisty, jsem se mohl každý víkend opájet úžasnou představou, že mi jednou konečně všechny tipy vyjdou, já vyhraju statisíce a na malém rovnostářském dvorku socialistické společnosti se stanu nepřehlédnutelným boháčem, aniž bych kradl, jako to dělávali někteří filutové vyznávající tehdejší oblíbené (a mně strašlivě protivné) heslo tzv. spravedlivé a pokrokové socialistické společnosti: Kdo nekrade, okrádá rodinu!

 

Nedělní miniglosy č.458

Po "výstavní přestávce", kterou Nedělní miniglosy měly minulý týden, protože jsem tou dobou instaloval 52 fotografií vystavených teď na mé fotografické výstavě na zámku v Dobřichovicích (blíže např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) jsou tu zpět tradiční Nedělní miniglosy svým 458. vydáním. Přírodě i lidem se po dlouhých červencových a srpnových vedrech v posledních dnech přece jen trochu ulevilo, školáci si užívají poslední dny prázdnin a politici poslední dny okurkové sezóny, zaplněné především připomínkami 50. výročí invaze vojsk států Varšavské smlouvy do Československa.

 

Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky

Od nedělního poledne do pondělního večera trvala instalace nové výstavy mých fotografií na zámku v Dobřichovicích. Výstava byla slavnostně zahájena v úterý 21. srpna večer vernisáží, které se zúčastnila téměř stovka návštěvníků (ze známých blogerů jsem měl to potěšení vidět se s Axinou, Userkou a Milošem), což mi udělalo velkou radost. Velký sál dobřichovického zámku a přilehlá zámecká chodba se zaplnily 52 fotografiemi velikosti 50x70 cm, z nichž většina se již dříve objevila v mých fotočláncích na blogu.

 

Slunečnice

Jak už jsem ohlásil minulý týden, tuto neděli mimořádně nevyjdou Nedělní miniglosy, protože celou neděli budu připravovat na zámku v Dobřichovicích svou fotografickou výstavu Obrazy od Berounky (i od jiných vod...) No a protože teď nejspíš kvůli probíhající výstavě budete zde na blogu dostávat větší porce fotek než psaného slova, myslím, že po dlouhých dvou měsících nebude vadit malá odbočka do hájemství "řeči mírně vázané". I když teď právě je (aspoň od nás z Dobřichovic) bouřka v nedohlednu, vrátil jsem se k jedné rozepsané drobnosti ještě z konstantinolázeňského parku, kde se tehdy právě černými mraky zatáhla obloha jako Hynaisovou oponou, ale ať dělala, co dělala, dobrý výhled na jeden krásný obraz na dalekém obzoru mi samozřejmě zaclonit nedokázala :-).

Slunečnice

Skrz hlavy stromů

po vzoru slunečnic

pozdvihám oči

k nebeské šedé římse,

pominu ale slunce

bouřkou uvězněné

a jako vždycky

k tobě otočím se

za střelkou

citlivého kompasu.

Tvůj obraz

mám vždy na obzoru,

ať z profilu, či z ánfasu,

přetrumfne snadno

i nejvyšší horu

a jeho světlo

slunce zastane.

I kdyby světlo v dálce

bylo jen slabě blikající svící

a všechny jemné střelky

časem zlámané,

vždy budu

(po tomhle světle lačný)

jeho okouzlenou žasnoucí slunečnicí

v jasném dni

i mezi právě protrhlými mračny :-).

Výstava Sovětská invaze - srpen 1968 (Praha, Staroměstská radnice)

Invaze armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968 je téma, které mě zajímá vlastně od té doby, kdy jsem doma jako čerstvý gymnazista našel úplný poklad - kompletní ročník časopisu Mladý svět z roku 1968. S otevřenou pusou jsem četl reportáže o tématech, která nás věru nikdo neučil, a na rozdíl od tehdejšího učiva občanské nauky jsem všechno, co se týkalo tohoto pozoruhodného období, doslova hltal, takže jednotlivá čísla jsem měl pročtená do posledního inzerátu. Příboj dosud nepoznané mediální svobody ke mně citelně zavál skrze staré časopisy i po dlouhých sedmnácti letech.

 

Nedělní miniglosy č.457

Máme už za sebou, doufejme, největší vlnu letošních letních veder, která zrovna - aspoň jak jsem mohl sledovat na vlastním příkladu - činorodosti nesvědčila. Přestože bych byl v takových žhavých dnech velmi rád líný, jsem k určité míře činorodosti naštěstí nucen blížícím se termínem své fotografické výstavy Obrazy od Berounky (i od jiných vod...) na zámku v Dobřichovicích, která začne vernisáží už v úterý 21. srpna. Zatím to vypadá, že příští neděli budu muset stihnout vpravit všech cca 50 fotek do rámů a během dne ještě dořešit některé věci související s vernisáží, aby se v pondělí daly obrazy kompletně nainstalovat. No a protože celá redakce Nedělních miniglos má při přípravě výstavy povinnou brigádu :-), je pravděpodobné, že příští neděli 19. srpna Nedělní miniglosy nevyjdou.

 

Tři portréty Berounky v rekordních vedrech

V uplynulých žhavých dnech nešlo pořádně dělat skoro nic, tím méně šlo pochopitelně přes den smysluplně fotit. Až úplně poslední (a zároveň nejrozpálenější) den jsem se rozhodl nebýt líný a vyrazil jsem v časném odpoledni k téměř vroucí Berounce, abych přece jen aspoň pár fotek udělal. Nemělo samozřejmě smysl za takových podmínek fotit v normálních barvách, ale pro focení v infračervené oblasti spektra vedra naštěstí logicky na překážku nejsou.

Řekl jsem si, že bych mohl několika novými záběry udělat i malou reklamu své nadcházející fotografické výstavě (viz článek Informace k mé výstavě na dobřichovickém zámku). Fotil jsem proto na svém oblíbeném místě poblíž Všenor, odkud pochází i profilová fotka výstavy, která se objevila i na plakátu. Zprvu to vypadalo, že by mohla být i podobná "řásnatá oblačnost", ale než jsem se stihl dostat na místo focení, původní "řasy" byly překryty kompaktnějšími a po obloze se dost rychle pohybujícími oblaky.

Hrdinové nebo bezectní žoldáci?

"Byli byste ochotni položit svůj život za svůj stát?" Zajímalo by mne, tím více v souvislosti s dalšími mrtvými českými vojáky z dlouhodobé afghánské mise, jak by dopadl průzkum na toto téma u poctivě seskládaného reprezentativního vzorku naší společnosti, a ještě víc než proklamované odpovědi by mě zajímala skutečnost.

"A proč bych to asi jako měl dělat?" odhaduji většinovou upřímnou odpověď. Jasně, proč bychom to měli dělat? Na našem státu se nám přece spousta věcí nelíbí (i když každému z nás něco jiného), není ztělesněním našeho společného snu, jako tomu bylo u našich prapředků, zdědili jsme ho a popravdě, často nevíme, co si s ním počít, když každý z nás si jeho fungování představuje trochu jinak, takže v důsledku není skoro nikdo spokojen. Proč bychom se pro takový stát, se kterým se v mnoha ohledech nejsme schopni ztotožnit, měli obětovat? Na to máme přece své profesionální vojáky, kteří za nás v případě průšvihu nasazují své krky. Tyhle vojáky si přece platíme ze svých daní, a když se s některými z nich něco semele, část z nás je odsoudí jako ty, kteří bojují jen proto, že za to dostali (od nás, ostatně) zaplaceno, jako "žoldáky". Přece o vojenství něco víme: Viděli jsme v telce dvakrát Černé barony a taky pár dílů seriálu MASH, takže nepotřebujeme od žádných vojenských expertů nic vysvětlovat.

 

Nedělní miniglosy č.456

Vstoupili jsme do druhé půlky školních prázdnin vlnou veder, o které nás klimatologové přesvědčují, že takto už to bude jednou provždy. "Provždy" - to je takové neposedné slovo, ani při nejlepší vůli si nikdy nemůžete být jisti, jestli se opravdu naplní. Ovšem z hlediska února 2009, kdy začaly Nedělní miniglosy vycházet, už se to slůvko skoro naplnilo, když dnes vychází tento svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" už po čtyřsté padesáté šesté. Ne, že by občas redakce nepotřebovala nějaké to volno, ale dva měsíce v kuse jako školáci a studenti? Natož celý rok jako Čerf!? Nepředstavitelné! To by mě moji milí abonenti hnali! :-)

 

Druhá návštěva židovského hřbitova v Řešíně

Před nedávnem jsem ve speciálním článku představil pozoruhodný Bezdružický židovský hřbitov u Řešína. Trochu jsem si nadával, že jsem hřbitov fotil v těch nejnemožnějších světelných podmínkách za ostrého odpoledního slunce, které ještě svítilo z boku, takže kromě několika fotek dělaných prakticky ve stínu to byla dost hrůza. Protože následující neděle v Konstantinkách propršela, rozhodl jsem se využít hned následující den, kdy se na obloze daly očekávat zbytky oblačnosti, ke druhé návštěvě, protože v dalších dnech se měly vrátit jasné horké dny, které focení malebných lesních hřbitůvků moc nesvědčí.

Na místo činu jsem se vrátil v pondělí před jedenáctou hodinou, měl jsem s sebou prakticky veškerou techniku, kterou jsem si do Konstantinových Lázní přivezl a doufal jsem, že podmínky aspoň na chvilku umožní normální focení. Počítal jsem asi tak s hodinovým focením s tím, že pak se pořádně projdu po okolí a ve tři hodiny odpoledne odjedu přímo z Řešína přímým autobusem (no, přímým, on si zajížděl do mnoha dalších obcí, byl to takový "přímý vyhlídkový autobus", kterým jsem jel celou cestu dočista sám). V první řadě jsem zjistil, že o víkendu někdo stihl posekat vysokou trávu i na druhé půlce hřbitova, což mi znemožnilo hledat zajímavé záběry starých náhrobků schovaných v porostu. Je zajímavé, že lidé jsou nejaktivnější v době, kdy se nám to často moc nehodí, na druhou stranu jsem samozřejmě rád, že se někdo o hřbitov systematicky stará.

 

Informace k mé výstavě na dobřichovickém zámku

Jak už jsem vás nedávno informoval v článku Urychlená fotografická výstava, od večera 21. srpna by mělo být na zámku v Dobřichovicích k vidění cca 50 mých fotografií rozměru 50x70 cm. Ve výstavním sále bude umístěna hlavní část expozice, konkrétně asi 30 fotek, které bude spojovat hlavní téma výstavy, tedy půjde o různé podoby Berounky spolu s motivy z dalších vodních toků. V chodbě u výstavního sálu pak bude dalších asi 20 fotek představujících výběr z dalších fotocyklů, které už s vodou souviset nebudou, půjde např. o některé novější přírůstky z cyklu Kouzelná zahrada, ukázky z kolekce Fantaskní příběhy ze světa kůry a nejspíš se dostane i na něco málo z Japonska a z Lefkady, případně na něco dalšího.

Na výstavě samozřejmě nebudou žádné fotografie, které jsem vystavoval ve stejném výstavním sále před 5 lety, ale zatím to vypadá, že použiju 4 fotky, které už byly součástí expozice v Galerii České spořitelny v Rytířské ulici v Praze v roce 2014, a 3 až 5 fotek, které jste mohli vidět před dvěma lety na menší výstavě v restauraci/galerii Pod Lipami v Praze Vršovicích. Pro všechny ostatní fotky to bude v roli exponátu na veřejně přístupné výstavě premiéra.