Výstava Sovětská invaze - srpen 1968 (Praha, Staroměstská radnice)

Invaze armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968 je téma, které mě zajímá vlastně od té doby, kdy jsem doma jako čerstvý gymnazista našel úplný poklad - kompletní ročník časopisu Mladý svět z roku 1968. S otevřenou pusou jsem četl reportáže o tématech, která nás věru nikdo neučil, a na rozdíl od tehdejšího učiva občanské nauky jsem všechno, co se týkalo tohoto pozoruhodného období, doslova hltal, takže jednotlivá čísla jsem měl pročtená do posledního inzerátu. Příboj dosud nepoznané mediální svobody ke mně citelně zavál skrze staré časopisy i po dlouhých sedmnácti letech.

 

Za týden uplyne od srpnové okupace Československa tehdejšími spojenci, která vlastně ovlivnila podstatným způsobem život dvou generací, padesát let. No a protože toto výročí strávím úplně jiným způsobem než připomínáním událostí zpřed půlstoletí - totiž vernisáží výstavy svých fotek na dobřichovickém zámku, řekl jsem si, že se aspoň půjdu podívat na výstavu fotografií souvisejících se smutnými a na řadě míst i tragickými srpnovými událostmi, která právě probíhá ve výstavních prostorách Staroměstské radnice v Praze. Pár fotek jsem na webu viděl a zaujaly mě tím, jak byly dobré, tak jsem chtěl vystavené obrazy vidět na vlastní oči, protože vidět originály je vždycky něco úplně jiného než si prohlédnout pár obrázků na webu nebo v novinách. No a protože jsem si mohl udělat aspoň mobilem záznam těch fotek, které se mi nejvíc líbily, udělám vám malou blogovou namlsávku. Tedy - ne, že bych vás chtěl přemluvit, abyste šli raději na tuhle výstavu, než na tu moji, to zase ne! :-)

Fotka Josefa Ráže vystihuje aktuální atmosféru velmi dobře: Tanky jsou dominantní, Václavák patří jim. Lidé se z ranního šoku jen zvolna probírají a Václavské náměstí jako by se snad ani probudit nechtělo.

Fotka Daniely Sýkorové - vstupní brána do Pražského hradu. Hradní stráž? Nenechte se vysmát! Okupační vojska převzala vládu nad zemí, kterou časem blahosklonně propůjčí těm, kteří budou ochotni popřít vše, co na "Pražském jaru" roku 1968 vzbudilo zájem, nadšení a odhodlání lidí.

Fotka Bohumila Dobrovolského je z Vinohrad, z místa nejostřejších střetů u Československého rozhlasu. Vznikají improvizované barikády a dochází k regulérnímu pouličnímu boji, jehož průběh i tragické následky dokumentují další četné fotky na výstavě. Jedna se mi obzvlášť líbila, protože na ní byl muž s tankem v pozadí, obojí jakoby na ještě dýmajícím válečném poli těsně po bitvě. Bohužel, odlesky zaskleného obrazu byly tak silné a nepěkné, že vám ji tu neukážu. Ale atmosféra panující v pražských ulicích je zřejmá. Fotit na takových místech bylo doslova "o hubu", ale kdo z tehdejších fotografů by na to v takovém vzácném okamžiku, kdy se tvoří "velká historie", myslel?

Pro mne doslova nádherná fotka Pavla Váchy - Václavské náměstí zpoza prostříleného okénka Národního muzea. Vím, opět ty zpropadné odrazy fotek na protější stěně a dokonce jsem se do záběru vecpal i já. Ale originální fotka je doslova skvělá.

Následující fotka Vladimíra Lammera se stala po zásluze profilovou fotkou celé výstavy. Je v ní všechno: Údiv, děsivá armádní intervence do normálního života i obava o budoucnost. Tohle se jen tak nenapraví.

Na téhle fotce Jiřího Všetečky můžete vidět některé výsledky pokusů z Václaváku odpovědět na sílu silou. Staromilci se navíc mohou radovat z faktu, že dokážou přesně rozeznat, které tramvaje v té době projížděly Václavským náměstí pěkně po délce a ne jen napříč jako dnes. Ale tramvaje se do marného soupeření s krylovskými "železnými maringotkami" do střetů většinou nepouštěly.

Dnes potřetí Pavel Vácha a pozoruhodná "fotka ve fotce". Mrtvý muž přikrytý státní vlajkou na fotografii kterou zřejmě ve vlastní ruce fotograf znovu fotí proti hrubě omítnuté zdi. Jako kdyby se mrtví přesunuli z bezprostředních reportážních záběrů do pozice těch, na které už se jen vzpomíná. Fotka je obsahem stále naléhavá, ale bezprostřednost je střídána odstupem. Postupně se budou oběti cíleně vytěsňovat ze vzpomínek lidí a fotografická dokumentace se stane nepřítelem. Proto bylo paradoxně pro většinu fotografů skoro větším nebezpečím fotky v postupně se "normalizujících" podmínkách přechovávat, než je pořídit.

Přes vážnost situace se některým fotografům - jako např. Miroslavu Martinovskému na následujícím obrázku - podařilo dostat do záběru díky nápaditým souvislostem i notnou dávku černého humoru.

I když největší porce fotek na výstavě je z Prahy, svou část expozice mají i další města. Tohle je např. náměstí v Liberci, kde v úžasně dynamické fotce zachytil Václav Toužimský tank demolující podloubí, ze kterého v panice prchají lidé na obě strany. Snad úplně u každé vystavené fotky mě ostatně napadalo, jak se asi vyvíjely osudy lidí kteří jsou na těch fotkách zachyceni, těch kteří občas přihlížejí, občas svírají tiše pěsti, občas se snaží promlouvat k vojákům, občas chtějí bojovat i troufalým činem . Kdo z nich emigroval za svobodou, jak procitali ti, co zůstali, kdo se třeba nakonec "dal k nim". A naopak - kdo z agresorů se za své konání upřímně styděl? Lidské osudy a trajektorie jsou často spletité a nejednoznačné a - stejně jako dobrá fotografie - obsahují i mnoho jiných odstínů než jen bílou a černou. Mimochodem, na celé výstavě je jen jedna jediná barevná fotografie, milovníci dobré černobílé si přijdou na své.

V dalších mistnostech jsou i fotografie z navazujících událostí - pohřby obětí, okupační stávky na vysokých školách, parlamentní ratifikace smlouvy o "dočasném" pobytu vojsk na území státu, úmrtí Jana Palacha... Následující fotce Miloně Novotného dodává úžasnou šťávu projíždějící tramvaj s pohledy cestujících na podstavec sochy sv. Václava. Vůbec mě překvapilo, jak fotograficky výborné některé vystavené fotky jsou. Čekal jsem zajímavý dokument, ale dostal jsem navrch i řadu sice reportážních, ale výtvarně i obsahově skvělých obrazů.

Třeba následující záběr Vladimíra Lammera z pohřbu Jana Palacha je doslova nádherným černobílým obrazem a přitom je i dokumentárně obsažný. A znovu mi letí hlavou: Jak se asi vyvíjely osudy mladých lidí na obraze? A kdo z nich, dnes nejméně sedmdesátníků, se v dnešních dnech třeba přišel po půlstoletí na výstavu podívat?

Před upoutávkou na výstavu posedává dnes úplně jiná generace lidí a mně je moc sympatické, že stačí pár kroků z výstavní síně a člověk se dostane z dosahu tanků a samopalů a vstoupí do celkem mírumilovné atmosféry letní Prahy.

Výborných fotek je samozřejmě na výstavě mnohem víc. Některé jsou víc dokumentární, třeba fotky nápisů na zdech, či papírů na výlohách, kde se aktuální výzvy a provolání mísí s původními nápisy "Hledáme řezníka, hospodyni, pomocného skladníka, kuchařku...". Je možné vidět poslankyni Gertrudu Sekaninovou ve chvíli hlasování o dalším pobytu okupačních vojsk na našem území, kdy fotoaparát zachytil nechápavé pohledy jejích pragmatičtějších parlamentních kolegů. Jedno zvednutí ruky "proti návrhu", které znamenalo odchod do ústraní a posléze do disentu. Mladí lidé pochodující pod zakrvavenou státní vlajkou, v očích pohoršení a vzdor. Rozhovory s nic nechápajícími vojáky. Přijeli jsme vás přece znovu zachránit a vy nás - osvoboditele - vítáte zdviženými pěstmi! Oboustranné vědomí nespravedlnosti.

Na stěnách defilují stovky zajímavých a nejednoznačných lidských příběhů a mne jako diváka těší tyhle příběhy sledovat a přemýšlet o nich. Těch 120 korun vstupného jsem opravdu nelitoval. A pozor, kdo by se chtěl taky podívat - výstava, jejíž kurátorkou je fotografka Dana Kyndrová (součástí expozice jsou mimochodem i fotografie, které v ulicích rozbouřené Prahy pořídila její matka Libuše) trvá jen do 30. srpna.