O flustrátech a uzlech na krevetách

Podobně jako se postupně - podobno africkému moru - rozšířilo nesprávné používání slov hold/holt (blíže v jednom z mých nejčtenějších blogových článků O holdování a holtování), pozoruji poslední dobou čím dál častější používání úžasného slova "flustrace". Ne, významem to zjevně nemá žádnou spojitost s lustracemi ani ilustracemi; z kontextu použití jasně vyplývá, že autor chtěl psát o tom, že je čímsi frustrován, ale nějak se mu tam to "el" omylem vecpalo, možná proto, že je štíhlé a všude se vejde, ale spíš proto, že se autor přeslechl, když tento výraz použil někdo jiný, domyslel si špatně, z čeho je to podivné slovo odvozeno, a teď se snaží vypadat chytřejší a vzdělanější, než nejspíš ve skutečnosti je. A to ani nemluvím o tom, že dost často se toto slovo objevuje v rozčilených textech sršících zlobou a plivajících svůj hněv všude kolem sebe, takže u podobných flusanců zloby je výraz flustrace možná příhodnější, než jak ho i nadále zpozdile uvádí slovník spisovné češtiny. Jako by na sebe autor kromě neznalosti cizích slov ve své proměně ze slušného - byť, pravda, maličko frustrovaného - člověka v internetového plivníka mimoděk tu svou vnitřní zlobu flusnutím jedové sliny prozrazoval.

Po strništi bos (film)

Když jsem před pár lety zde na blogu psal o knížce Zdeňka Svěráka Po strništi bos, ještě jsem netušil, že se s určitým odstupem k tématu vrátím, protože otec a syn Svěrákovi podle této knižní předlohy připraví svůj stejnojmenný film. Proto jsem minulý víkend, kdy jsem vyrazil do centra Prahy, abych využil jedinečnou příležitost projít se po střeše pražské Lucerny (viz moje fotoreportáž Tucet fotek ze střechy paláce Lucerna), sestoupil večer i dovnitř paláce a ve zdejším legendárním kině jsem zhlédl po dlouhé době nějaký nový film. Popravdě, nejsem v posledních letech nijak náruživým obrážečem filmových premiér, ale situace, kdy můj oblíbený režisér natočí film podle námětu mého oblíbeného spisovatele a scénáristy a ještě je námětem knížka, kterou už mám docela poctivě přečtenou a kdysi jsem o ní dokonce psal, nenastává zas tak často, abych si mohl dovolit ji nevyužít.

Předpokládám, že znáte film stejné autorské i rodinné dvojice s názvem Obecná škola. Pokud ano, máte jako diváci na jednu stranu vyhráno, protože už předem tušíte, jakou poetiku autoři v novém filmu zvolili, a navíc děj filmu Po strništi bos předchází ději Obecné školy, takže některé důležité postavy (ač je po létech samozřejmě hrají jiní herci) už vlastně znáte. Na druhou stranu je Obecná škola pro nový film asi podobným prokletím jako váš starší chytřejší bratr, který chodí do stejné školy jako vy: Máte jistotu, že vás s ním budou pořád srovnávat a je velmi pravděpodobné, že to srovnání nebude dopadat ve váš prospěch. Rád bych se na nový svěrákovský film díval nezaujatýma očima, ale nejsem si jistý, jestli je to vzhledem k výběru námětu vůbec možné.

 

Nedělní miniglosy č.416

Tento týden jsem zvažoval, že kvůli vytrvalým přívalům radosti, které na řadě míst způsobila nejmenovaná malá česká bouře (jedním z jejích projevů na tomto blogu byla i básnička Nová hvězda), redakce nebude tuto neděli schopna připravit Nedělní miniglosy. Nakonec se to kupodivu podařilo, miniglos je dokonce o něco víc než o jiných nedělích, tak snad ta docela obyčejná lidská radost nezpůsobí, že se z miniglos vytratí ten správný ironický podtón :-). Přeji všem zdejším čtenářům krásnou letní neděli.

Nová hvězda

Všechny ruby světa překrývá tvá líc,

únava, bolest, radost tisícerá,

zítra o zázračný dnešek víc

................................než včera.

Jestli se mi znovu všechno jenom nezdá,

přibyla nám nová pevná cihla ve zdi,

nově narozená jasná hvězda

.............................do souhvězdí.

Klaněl bych se jí - být králem - jako Werich:

Z vody, jež byla bezesporu živá,

zrodily se pohádkové dary, kterých

........................................neubývá.

Divukrásný výhled má v noci na měsíc

nové živé světlo, které vzniklo z šera.

Na nebi je o zázračnou hvězdu víc

........................................než včera.

Tucet fotek ze střechy paláce Lucerna

Pozn.: Dnes je mimořádná neděle, protože po dlouhé době publikuji během jediného dne hned dva články: Kromě tradičních Nedělních miniglos ještě následující fotočlánek, který jsem vám chtěl nabídnout co nejrychleji, kdybyste se na střechu Lucerny ještě v následujících třech dnech chtěli zajít osobně podívat.

O sobotách bývám poslední dobou tradičně líný. Tedy ne, že by to bylo v jiné dny o moc jinak, ale sobota bývá v tomto směru extrémní. Navíc teď ve druhé půlce prázdnin trošku nervózně čekám na jednu pro mě velmi důležitou zprávu, tak mám tendenci zvládnout během prvního víkendového dne méně, než by se slušelo, a občas nepokrytě lenošit. No a protože něco podobného po dopoledním příchodu z dobřichovických farmářských trhů hrozilo i tentokrát, vynadal jsem si a rozhodl se udělat si odpolední a večerní výlet do centra Prahy, konkrétně do paláce Lucerna. Věděl jsem totiž z článku na blogu Praga magica (děkuji za upozornění), že je právě na jediný týden pro veřejnost přístupná střecha nádherného paláce Lucerna, o které jsem zatím vždy jen slyšel vyprávět. No a protože od šesti hodin přímo v kině Lucerna promítali film syna a otce Svěrákových Po strništi bos (psal jsem zde na blogu kdysi článek o stejnojmenné knize Zdeňka Svěráka), řekl jsem si, že spojím večerní program s odpoledním a na střechu si ještě před filmem zajdu, abych získal nějaké netradiční pražské fotopohledy.

 

Nedělní miniglosy č.415

V uzavřeném prostoru vybuchlého skladu vojenského materiálu ve Vrběticích se poslední dobou koncentruje stále více divokých prasat. Zoologové sice tvrdí, že jde o projev logické snahy divočáků skrýt se v místech, kde nejsou rušeni člověkem, ale předseda SČDD (již před několika týdny v Nedělních miniglosách zmíněné Strany českých demokratických divočáků) vysvětluje situaci zcela jinak: "Nevím proč by inteligentní čeští divočáci neměli mít stejné právo na trochu toho adrenalinového povyražení, jako mají lidé. Když mohou lidé bez překážek ze strany státu skákat z mostů na pružném laně, lézt po skalách bez jištění, střílet po sobě speciálními střelami, sjet se lehkými drogami na nelegální technopárty nebo sledovat sobotní programy z archivu České televize, myslím, že by neměli divočákům v adrenalinové zábavě bránit." Podle informací Nedělních miniglos je aktuálně nejoblíbenější zábavou černé zvěře ve Vrběticích analogie lidské hry "Černý Petr" s názvem "Černý žalud", která je založena na tom, aby zábavymilovná prasátka správně rozeznala velký a chutný žalud od malého nechutného ručního granátu.

Velká povodeň aneb Když máte jedinou minutu na opuštění domova

Patnáct let! Přesně tolik času v srpnu uplynulo od nejrozsáhlejších novodobých povodní na českém území. Stylové by bylo říct, že od té doby už uplynulo hodně vody, naštěstí i té, které bylo před patnácti lety v některých místech tolik, že vypadala, jako by už nikdy odtéct neměla. Však mě znáte - jak je někde nějaké podobné povyražení, mám tendenci se ho zúčastnit. Nebo lépe řečeno, tentokrát jsem spíš "byl zúčastněn", ani jsem nemusel cestovat do žádných exotických destinací. Zkusím tedy zavzpomínat v pár roztěkaných myšlenkách na jeden z největších adrenalinových zážitků svého života, protože jak se správně říká: Zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný. No a můj patnáct let starý zážitek z mého tehdejšího domova v Rokycanech opravdu silný byl.

Naší rokycanskou povodní jsme o dva dny předběhli Prahu (konečně aspoň v něčem). Přitom v den, kdy povodeň do Rokycan přišla, jsem ještě dopoledne byl se svou bývalou manželkou na návštěvě u mých rodičů ve Staňkově. Okouzleně jsem fotil rozvodněnou Radbuzu analogovým foťákem, prvním slušnějším, který jsem si kdy pořídil, a přemýšlel jsem, jak moc asi prší u nás doma. Už cestou vlakem do Rokycan bylo vidět, že vody je opravdu hodně, koryto Klabavy už bylo hnědavé vodě malé. Pořád jsem si ale říkal, že je šance, že nejvíc vody bude přicházet z centrálních Brd, zatímco náš tehdejší dům stojící vedle malého Boreckého potoka, který za běžných okolností i celkem malý pes přebrodí bez rizika, že si vodou umorousá břicho, nebude - napájen vodou z klidnější oblasti - vyvádět žádná větší alotria.

 

Nedělní miniglosy č.414

Podle ekonomických expertů není aktuálně hlavní překážkou pro vstup Turecka do Evropské unie ani postupný rozvoj pravomocí tureckého prezidenta, ani dynamický odklon od tradičně sekulární občanské společnosti, ale především pro Turecko nepřijatelný postoj EU k tureckému medu. EU totiž požaduje, aby podobně jako pojem "MÁSLO" nebo "RUM" měl v budoucnu i "MED" přesně definovaný a jednoznačný výklad. "Češi sice kvůli svému pomazánkovému máslu prskali, ale nakonec změnu skousli," prohlásil evropský komisař pro přesné definice základních potravin. "Turecký med ale ani zdravými zuby skousnout prostě nejde a Turci jsou navíc v tomto ohledu naprosto nepřesvědčitelní, i když turecký med nemá se skutečným medem skoro nic společného. Pro nás je to ale naprosto zásadní věc, takže vstup Turecka do EU je prakticky vyloučený." Turci odmítli i vstřícný návrh, aby se "Turecký med" nazýval propříště jen "Turecký", podobně jako se z českého "Pomazánkového másla" stalo pouhé "Pomazánkové". Turečtí vyjednavači místo toho, aby navržené kompromisní řešení náležitě ocenili, dokonce přišli s agresivní právní konstrukcí, že "Evropská unie" v aktuální podobě nesplňuje některé ze základních definičních rysů skutečné unie, takže by se měla nazývat pouze "Evropská".

 

Aspoň to jméno aby zůstalo...

Vždycky, když vidím film Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (chcete-li si přečíst mé trochu podrobnější blogové zamyšlení nad tímto filmem, stačí prokliknout), pobaví mne - a zároveň zamrazí - jedna scéna těsně před koncem: Opilý Faun (skvělý Leoš Suchařípa) se brání symbolické smrtce (typově přesná Libuše Pospíšilová). "Ještě ne!" snaží se jí vytrhnout. Ještě není (nebo se aspoň domnívá, že není) připravený na to, aby si ho odvedla. Čmárá pohozenou křídou nesmyslně z posledních sil po chodníku zcela nečitelně své jméno a hlasem plným obav z nenaplnitelnosti svého přání křičí vstříc svému minulému světu: "Aspoň to jméno, aby po mě zůstalo!"

Aspoň to jméno... Kolik podobných nenápadných příkladů máme všude kolem sebe! Nedávno jsem si zašel na oběd do vršovické restaurace, kde jsem loni měl fotografickou výstavu (viz fotočlánek Jak vypadají moje fotky Pod Lipami?) mimo jiné i proto, že právě vystavuje kolekci fotografií z Japonska. Z vystavených fotek jsem byl tentokrát, přiznávám, velmi rozpačitý, ale své "estetické rozladění" jsem zajedl výborným jídlem a zapil černou třináctkou, tak se takové sobotní poledne dalo rozhodně snést :-). No a když jsem šel z oběda, odbočil jsem k úžasnému funkcionalistickému kostelu svatého Václava od architekta Josefa Gočára. Ne, tentokrát jsem nechtěl fotit velký architektonický celek neobyčejně zdařilé moderní stavby. Ale všiml jsem si jedné drobnosti před zamčeným vstupem do chrámu.

 

Proč zůstávám na blog.cz?

Hlavně, probůh, ode mne nečekejte žádnou patetickou obhajobu toho, jak to tady na té naší blogové platformě chodí skvěle, takže i po více než osmi létech jsem nadále nadšeným klientem, který dobře ví, že nikde jinde to není tak fajn jako právě zde. Naopak, spíš se chci zamyslet nad tím, proč přes minimální technický i businessový rozvoj, dlouhodobě dost mizernou komunikaci s blogery, neexistující vizi zjevně tápajícího majitele, jak blog někam posunout, aby z toho něco měly obě strany, a přes místy odpudivé bulvární prostředí a jeho stylu odpovídající děsuplné reklamní aktivity pořád ještě setrvávám zde.

Nezastírám, že určitě v tom hraje roli moje lenost. Nastřádal jsem na zdejším blogu víc než 1400 článků, z nichž pár dokonce považuji za kvalitní. I kdyby byl přechod na jiný blog mnohem jednodušší, než ve skutečnosti je, váhal bych s ním, protože součástí takového přechodu by měla být zevrubná inventura a probírka, aby při přechodu vznikla nějaká nová kvalita a ne jen prosté "oprásknutí" toho, co už tu jednou bylo. No a na pořádnou odpovědnou "legální migraci", která by aspoň trochu odpovídala mé představě, zatím nemám ani náladu ani čas ani dostatek "morálně volních vlastností".

 

Nedělní miniglosy č.413

V letos doposud nejteplejším dnu, kdy teploty přesáhly 37 stupňů ve stínu, odvolali velitelé pražské Hradní stráže své strážné z budek u hradních bran, kde stráž běžně stává. Budky tak v horkém dni zůstaly prázdné, přesto se v jejich okolí pro jistotu pohybovali členové speciálního hradního antikonfliktního týmu, kteří se snažili vysvětlovat některým zahraničním návštěvníkům Prahy z ještě méně rozvinutých destinací, že budky mají jiný účel, než na který jsou tito turisti u podobných objektů zvyklí.

----------------------

Po skončení famózní atletické kariéry se jamajský sprinter Ussain Bolt překvapivě nejspíš uchytí jako exkluzivní poradce v péči o zdravou pleť. "Předpokládáme, že i v nové kariéře si Ussain udrží pověst rebela," řekl Nedělním miniglosám Boltův mediální zástupce. "Zatím tomu nasvědčuje pozoruhodné doporučení pana Bolta jeho klientům, že podle jeho osobní zkušenosti se nejlépe chytá bronz přímo v centru Londýna.

O burkinách a toleranci

Možná si příliš fandím, protože nikdo sám sebe nemůže vidět objektivníma očima, ale vždycky jsem se považoval za celkem tolerantního člověka. Když se v našich mediálních luzích a hájích rozproudila emotivní debata o tom, zda do našich českých bazénů patří zahalující plavky, tzv. burkiny (nebo burkini?) a zda po našich malých českých svobodomyslných chodnících smějí chodit zahalené ženy, přimělo mě to k zamyšlení, jak je to v souladu s touto mou domnělou tolerancí. Snad mi odpustíte, že jako neplavec přemýšlím i o bazénech, které sám téměř nenavštěvuji, ale myslím, že tato skutečnost je pro vytvoření názoru celkem nepodstatná, pokud je k dispozici aspoň špetka fantazie.

Vždycky mi bylo úplně jedno, co si kdo obléká a jak vypadá. Proč by mě mělo pobuřovat, když si na sebe někdo vezme to, co se mi nelíbí nebo co považuji za podivné? Ať se každý obléká tak, jak jemu to vyhovuje a podle pravidel, která ctí. Kdo jsem já, abych někomu říkal, jak to má být správně? Nejsem ani uznávaným arbitrem obecného vkusu ani příslušníkem většinou hloupě namyšlených oddílů bulvární módní policie. Samozřejmě, lidé na mne svým oblečením a obecně vzezřením nějak působí, někdo fantasticky, jiný libě, někdo méně libě a někdo prostě nelibě. Ale hranice mého osobního vkusu by neměly být měřítkem toho, co se smí a co nesmí.

 

Úžasné nádraží v Kjótu (Kyoto Railway Station)

V minulém týdnu jsem shodou okolností několikrát nezávisle nakousl své oblíbené téma - cestování po Japonsku: Jednak jsem si vysloužil dobrou večeři, na kterou mně pozval jeden známý, který si ode mne chtěl vyslechnout některé mé zážitky, protože se do Japonska v příštím roce chystá jet. Jednak jsem v článku Po proudu šumného Šumného potoka zavzpomínal na to, kterak jsem před lety poprvé viděl budovu železničního nádraží v japonském Kjótu v seriálu Šumné stopy, kde byl jeden vstup architekta a herce Davida Vávry natočen právě v této mimořádně zajímavé budově. O víkendu jsem navíc dělal trochu pořádek (podotýkám - s velmi malým úspěchem) ve starých fotkách. Tak jsem všech těch spojených věcí využil k tomu, že jsem se rozhodl s notným časovým odstupem připravit další článek z mého japonského fotoarchívu, který využije několika vlastních, většinou na blogu ještě nepoužitých záběrů k malému nakouknutí do zákoutí pozoruhodné moderní stavby.

Mám totiž rád chytře navržené moderní stavby; snad se milovníci klasického Japonska neurazí, když popravdě řeknu, že právě železniční nádraží v Kjótu se stalo jedním z mých největších kjótských zážitků, a to jsem během těch sedmi dnů strávených při svých dvou japonských cestách v tomto krásném městě viděl a zažil opravdu leccos. Dá se tedy říct, že tak trochu malou speciální fotoreportáž kjótskému ndraží dlužím. Fotek jsem našel něco přes stovku, tak jsem jich několik vybral. A i když na fotkách nádraží paradoxně neuvidíme ani jeden vlak, myslím si, že i tak se bude na co dívat.