Velká povodeň aneb Když máte jedinou minutu na opuštění domova

Patnáct let! Přesně tolik času v srpnu uplynulo od nejrozsáhlejších novodobých povodní na českém území. Stylové by bylo říct, že od té doby už uplynulo hodně vody, naštěstí i té, které bylo před patnácti lety v některých místech tolik, že vypadala, jako by už nikdy odtéct neměla. Však mě znáte - jak je někde nějaké podobné povyražení, mám tendenci se ho zúčastnit. Nebo lépe řečeno, tentokrát jsem spíš "byl zúčastněn", ani jsem nemusel cestovat do žádných exotických destinací. Zkusím tedy zavzpomínat v pár roztěkaných myšlenkách na jeden z největších adrenalinových zážitků svého života, protože jak se správně říká: Zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný. No a můj patnáct let starý zážitek z mého tehdejšího domova v Rokycanech opravdu silný byl.

Naší rokycanskou povodní jsme o dva dny předběhli Prahu (konečně aspoň v něčem). Přitom v den, kdy povodeň do Rokycan přišla, jsem ještě dopoledne byl se svou bývalou manželkou na návštěvě u mých rodičů ve Staňkově. Okouzleně jsem fotil rozvodněnou Radbuzu analogovým foťákem, prvním slušnějším, který jsem si kdy pořídil, a přemýšlel jsem, jak moc asi prší u nás doma. Už cestou vlakem do Rokycan bylo vidět, že vody je opravdu hodně, koryto Klabavy už bylo hnědavé vodě malé. Pořád jsem si ale říkal, že je šance, že nejvíc vody bude přicházet z centrálních Brd, zatímco náš tehdejší dům stojící vedle malého Boreckého potoka, který za běžných okolností i celkem malý pes přebrodí bez rizika, že si vodou umorousá břicho, nebude - napájen vodou z klidnější oblasti - vyvádět žádná větší alotria.

 

Hned na zahradě ovšem bylo vidět, že si tuhle jedinečnou příležitost k revolučnímu běsnění potok tentokrát nenechá ujít. Voda z břehů potoka vystoupala už mnohokrát, ale poprvé za mnoho let bydlení se začala "vlévat" až na zahradu, což nastalo, až když k běžné hladině přibyly tak 2-3 metry. Odpoledne se nám ještě zahradu po vyvýšených ostrůvcích země podařilo přeskákat relativně suchou nohou. V přízemí domu bydleli manželčini prarodiče, oběma přes 80 let. Protože pořád silně pršelo a voda stoupala, chtěli jsme je dostat co nejdřív do bezpečí, ale zatvrdili se, dědeček prohlásil něco v tom smyslu jako kdysi král Jan, že ve svém domě raději hrdinně zemře, než aby z boje s velkou vodou utíkal, a provokativně si začal ohřívat páreček k večeři.

Já jsem mezitím telefonoval s Turnerovou chatou, kam jsme měli druhý den přijet na dvoutýdenní dovolenou a začínalo být jasné, že nebude kudy přijet, protože Sušice je pod vodou a stejně tak i další přístupové cesty, takže z rekreování logicky sešlo. Hladina zatím na zahradě stoupala a rychlost proudu se zvětšovala, takže když bylo vody po kolena a dům byl už ze všech stran obklopený vodou, zkusil jsem znovu přesvědčit stařečky, že je situace vážná a bude ještě vážnější. Dědeček si mě pohrdavě změřil jako zbabělce, který není hoden ani slova odpovědi. Napadlo mě, že nebude od věci - když to ještě jde - dojít si do garáže aspoň pro starou kánoi (i když i kolesový parníček by se dobře uplatnil) a "zaparkovat" ji v pohotovostní poloze přivázanou ke vchodu do domu. Ukázalo se, že to nebyl úplně hloupý nápad.

Když se začalo stmívat a vody na zahradě bylo už skoro po ramena, objevili se na chodbě nečekaně stařečci v pršipláštích a s cestovními batůžky, jako by se chystali na branné cvičení. "Tak my bychom možná přece jenom odjeli, jestli to ještě půjde." Povedlo se nám v rychlosti dohodnout s příbuznými jejich odvoz mimo povodňovou oblast, i když už i cestování auty bylo problematické, protože některé úseky silnic byly neprůjezdné. Postupně jsme přes rozbouřenou zahrádku - už za tmy - přeplavili na loďce dědečka i babičku; byli to staří vodáci a brali to naštěstí pořád optimisticky jako nějakou dobrodružnou výpravu. A dobrodružné to docela bylo: Například proto, že nejsilnější proud byl právě u zahradní branky, jsme si museli prostříhat únikovou cestu drátěným plotem, jako bychom překonávali železnou oponu na komunistické hranici. Ještěže nám na rozdíl od některých případů na hranicích neskočil na krk cvičený srdnatý Šarik!

Metr vody už byl tou dobou i v domě, do kterého jsme se vrátili, abychom nějak přečkali ne úplně příjemnou kritickou noc. Elektřina už byla dávno vypnutá, netekla voda, ze sklepa se ozývaly strašlivé zvuky, jak se za dlouhá desetiletí nastřádané haraburdí mlelo ve vodním proudu jako v bubnu obrovské pračky (řeknu vám, není nad dobře uskladněné kompoty! :-)). Každých pár minut jsem starostlivě měřil stoupající hladinu, spíš jen proto, abych aspoň něco dělal, když už situaci prakticky nemůžu ovlivnit. Domu jsem ale - vlastně ani přesně nevím proč, snad proto, že při jeho stavbě se se sousedstvím potoka zjevně počítalo - stoprocentně důvěřoval. Kolem druhé hodiny v noci voda stoupat přestala a dokonce začala polehounku a velmi, velmi neochotně klesat. V tu dobu stál náš potemnělý dům osamoceně (na úplném kraji města, spíš ještě za ním a hlavně vodou od města zcela odříznutý) uprostřed dravé hluboké řeky, jako kdyby kolem netekl maličký potok, ale valily se tudy vlny Orinoka.

Dobrý pocit z toho, že hladina kulminovala, nám vydržel asi deset minut. Poté otevřenými domovními dveřmi (kvůli proudu vody bylo marné snažit se je zavírat) k nám vrazili hasiči a sdělili nám zvýšenými hlasy, že musíme okamžitě vypadnout, protože na rybníku nad námi povolila hráz a asi tak do dvou minut přitečou další tři metry prudké vody. "Máte jednu minutu na opuštění domu. Všechno to tu za chvíli spadne!" vyřkli hasiči nemilosrdný ortel. Docela rychlý obrat ze situace, kdy se už už zdálo, že to nejhorší je za námi a čeká nás optimistické kuropění a víceméně šťastný zítřek. V katastrofickém filmu je takový dramatický zvrat jistě příjemným zpestřením děje, ale můžu potvrdit, že naživo to není nic moc.

Jedna minuta umí být zatraceně dlouhý čas, třeba když vás tasí z chemie a vy jste právě nějakým nedopatřením úplně dutí. Ale v téhle situaci to bylo jen pár mrknutí oka. Jak se tak rychle zorientovat? Co si vzít s sebou do kapsy, když na rozmyšlení máte jen pár vteřin? Peněženku, doklady (kde sakra jsou?)… A ještě v předsíni jsem se krok vrátil, abych popadl za řemínek - tehdy skoro novou - pohozenou fotozrcadlovku (samozřejmě tehdy ještě analogovou, na kinofilm), kterou jsem ještě ráno fotil ve Staňkově rozdivočelou Radbuzu. Nevím, proč mě tehdy napadl právě foťák, v té době jsem fotil jen velmi málo a "rekreačně", bylo to všechno čistě intuitivní konání, přemýšlení je, zdá se, v okamžiku vážného nebezpečí docela přepych. Za vyměřených 60 vteřin už jsme po "evakuačním" laně ručkovali napříč bouřící řekou, která byla ještě před pár hodinami příjemně stinnou a místy i rozkvetlou zahradou (ještěže dědeček s babičkou už tou dobou byli v teple kdesi v Karlových Varech), s nimi by to bylo všechno mnohem komplikovanější.

Chvíli jsme čekali na návrší nad domem, ale očekávaná "velevlna" nepřicházela. Zpáteční cesta nebyla možná, tak se nám nakonec podařilo dostat ke známým, kde jsme přečkali noc. Na sobě mikinu a kraťasy, v kapse pár rozmočených bankovek, občanku a pas. Na ruce foťák, který jsem při překotné evakuaci kompletně utopil, ostatně sebe téměř taky, ale jak sebe, tak i foťák, se mi nějakou souhrou náhod podařilo z kalného proudu zase vytáhnout. Nikdy předtím ani potom jsem neměl tak jasně a jednoduše vyjmenované položky veškerého svého osobního majetku. Vše ostatní zůstalo v potemnělém domě, jemuž povodeň a protrhávající se hráz rybníka odpočítávaly poslední vteřiny.

Jedna z mých nejúspěšnějších analogových fotek, kterou jsem ještě udělal "utopeným" foťákem. Je na ní Vydra právě poblíž Turnerovy chaty, při jednom z výrazně menších vzedmutí hladiny v úplně jiném roce (obrázek jsem na blogu už kdysi publikoval a byl i součástí mé dobřichovické fotovýstavy před čtyřmi lety). Z rokycanské povodně se mi bohužel žádný záběr nedochoval, protože již exponovaný film jsem místo ve vývojce vymáchal ve vlnách Orinoka a od té doby byl fotoaparát zcela nefunkční.

Zde nastává další zásadní zlom v ději, tentokrát směrem od dobrodružství k nudě; popravdě - ne, že bych se zrovna zlobil. Velká vlna vody z rybníka totiž nakonec nepřišla. Hráz rybníka se výrazně posunula a zdeformovala, ale nakonec nápor vody z posledních sil udržela. Dům oproti všem předpokladům zůstal stát. Rybník se pak musel vypustit a skoro deset let trvalo, než opravená hráz měla zase co zadržovat. To už jsem ale dávno v Rokycanech nebydlel, protože mne úplně jiný proud zanesl po určitých peripetiích až do Dobřichovic. Zatím ještě - ač ve vodě neplavec - v tomto proudu stále plavu, i když asi nemám zrovna učebnicový styl.

Voda opadla docela rychle, to je v případě povodní výhoda potoků oproti velkým řekám, hned druhý den se nám podařilo přes zahradu k domu dostat, vyzdvihnout utopenou kánoi a zabezpečit dům proti nenechavcům. Za další den jsme se mohli vrátit. Byt v patře, který jsme obývali, byl netknutý a vše bylo na svém místě, přesně tam, kde jsme se s tím "o povodňové noci" potichu rozloučili. Zvláštní pocit, když se v pořádku shledáte s tím, co už jste v duchu považovali za beznadějně odepsané. Když jsme zjistili, že dům zůstal a zůstane stát, byla to čistá euforie, kterou jsem pak mnohokrát intenzitou radosti překonal až po mnoha dalších letech a v úplně jiných souvislostech, když už jsem s Rokycanami neměl prakticky nic společného a můj život se ve srovnání s obdobím povodně úplně změnil ve všech směrech.

Dvoutýdenní dovolená místo na obdivování peřejí na Vydře padla celá na "chuťovkový" úklid po povodni (doporučuji především těm, kterým dělají dobře lázeňské bahenní zábaly), vysoušeče běžely až do příštího léta. Zahrada, která se zpočátku zdála být zcela zničená, po pár dnech úklidu a několika hygienických deštících (ze kterých jsme byli vždycky na nervy) úplně obživla a nikdy se jí nedařilo tak dobře jako v týdnech a měsících po povodni. Docela jsem tehdy začal chápat, co asi znamenaly "zúrodňující povodně" kolem staroegyptského Nilu. Z celého vybavení sklepa přežil povodeň paradoxně jen malý, dobře zauzlovaný igelitový sáček se sádrou :-).

Ještě dalšího půl roku jsem bojoval s občasnými "úlety mysli", kdy v noci po návratu z práce - i když bylo úplné sucho a voda v potoce nebyla skoro vidět - jsem měl chvílemi neodbytný panický pocit, že když otevřu branku od zahrady, smete mě obrovský proud vody. Rozumová úvaha byla tomu pocitu úplně ukradená. Časem to přešlo.

Utopený foťák byl tři týdny mrtvý a zamlžený, ostatně proto nemám z povodně ani jeden vlastní obrázek. Po třech týdnech vysoušení aparát pípnul a začal nečekaně opět fungovat. Od té doby jsem začal fotit čím dál víc a poctivěji, pořídil jsem si postupně dva lepší a modernější aparáty, ale ten starý "povodňový" analog si sebou občas beru na focení i dnes, protože funguje i s novými objektivy a focení na film má svoje kouzlo, tajemství (vůbec netušíte, co jste vlastně vyfotili) a oproti digitálnímu snímání může být v řadě situací vhodnější a poskytující kvalitnější výsledek.

Jeden z loňských záběrů Hučivé Desné pár kilometrů od Koutů nad Desnou v Jeseníkách. I tento záběr je dělaný "povodňovým" fotoaparátem, dnes už vlastně vejminkářem, který vždy dlouhé měsíce v klidu odpočívá s fajfkou na zápraží a pak se občas vydá na dobrodružnou výpravu. Jako kdysi při povodni zmínění stařečci, kteří - byvše nakonec uchráněni od nejnepříjemnějších povodňových zážitků - byli asi po týdnu po návratu domů paradoxně v nejlepší náladě z celé rodiny.

Patnáct let! Tehdy jsem ještě neměl blog, takže jsem nemohl publikovat žádné on-line zážitkové povodňové reportáže. Tak jsem aspoň zavzpomínal na pár intenzivních zážitků, které se člověku zaryjou do paměti, i když jinak většinu z toho, co prožil, překryjí úplně nové intenzivní a neobyčejně radostné vjemy - třeba ty v podobě zcela nedestruktivní a báječné povodně citů. A já můžu jen odhadovat, co bych si s sebou vzal, kdybych ještě někdy - nedej Bože - dostal jedinou minutu na opuštění místa, které je mi domovem. A protože jsem si na vlastní mokrou kůži vyzkoušel, jaké síly takové konání řídí, troufám si odhadnout, co bych všechno stihnul strčit do kapsy u kraťasů. Kraťasů pohříchu o dost širších než byly ty před patnácti lety, jedné temné srpnové rozbouřené noci :-).

P.S.: Ona je to podobná otázka jako ona často opakovaná hypotetická "co byste si vzali s sebou na opuštěný ostrov". Nebudu vás trápit podobnými "robinsonádami", ale zeptám se čistě prakticky na základě vlastní popsané zkušenosti, že něco takového se prostě může stát: Schválně, co myslíte, že byste si s sebou vzali vy, kdybyste se dostali do podobné situace, vy měli jen minutu na odchod a vteřiny zatraceně rychle ubíhaly?