Úžasné nádraží v Kjótu (Kyoto Railway Station)

V minulém týdnu jsem shodou okolností několikrát nezávisle nakousl své oblíbené téma - cestování po Japonsku: Jednak jsem si vysloužil dobrou večeři, na kterou mně pozval jeden známý, který si ode mne chtěl vyslechnout některé mé zážitky, protože se do Japonska v příštím roce chystá jet. Jednak jsem v článku Po proudu šumného Šumného potoka zavzpomínal na to, kterak jsem před lety poprvé viděl budovu železničního nádraží v japonském Kjótu v seriálu Šumné stopy, kde byl jeden vstup architekta a herce Davida Vávry natočen právě v této mimořádně zajímavé budově. O víkendu jsem navíc dělal trochu pořádek (podotýkám - s velmi malým úspěchem) ve starých fotkách. Tak jsem všech těch spojených věcí využil k tomu, že jsem se rozhodl s notným časovým odstupem připravit další článek z mého japonského fotoarchívu, který využije několika vlastních, většinou na blogu ještě nepoužitých záběrů k malému nakouknutí do zákoutí pozoruhodné moderní stavby.

Mám totiž rád chytře navržené moderní stavby; snad se milovníci klasického Japonska neurazí, když popravdě řeknu, že právě železniční nádraží v Kjótu se stalo jedním z mých největších kjótských zážitků, a to jsem během těch sedmi dnů strávených při svých dvou japonských cestách v tomto krásném městě viděl a zažil opravdu leccos. Dá se tedy říct, že tak trochu malou speciální fotoreportáž kjótskému ndraží dlužím. Fotek jsem našel něco přes stovku, tak jsem jich několik vybral. A i když na fotkách nádraží paradoxně neuvidíme ani jeden vlak, myslím si, že i tak se bude na co dívat.

Vstupní hala nádraží je velmi prostorná, obsahuje jak nádražní pokladny, tak i nejrůznější služby včetně obchodů a restaurací. Vpravo je vidět přístup turnikety k nástupištím, odkud odjíždějí osobní vlaky a méně důležité rychlíky, šinkansen má svou speciální halu, směrem dolů pak pokračují prostory kjótského metra.

Nezdá se vám tohle schodiště lehce předimenzované? Zvlášť když tímto směrem není východ z nádraží a ještě nahoru jedou dva eskalátory. Pěšky jde nahoru či dolů jen sem tam nějaký ten blázen jako já. O to větší bylo moje překvapení, když jsem jednoho večera zjistil, že hlavní rolí zdánlivého předimenzovaného schodiště je být hledištěm při hudebních produkcích a jiných kulturních představeních. Návštěvníků se tam vejde opravdu nepočítaných.

 

Konstrukce budovy je opravdu zajímavá, tak se na ni vyjedeme podívat nahoru nad hlavní halu.

 

Ano, až sem sahá hlediště, o kterém jsem psal před pár řádky. A střešní konstrukce vypadá velesložitě, dokud si neuvědomíte, že vlastně nedokážete přesně rozeznat, která její část je skutečná a co jsou jen různé promyšlené odrazy na zrcadlových stěnách.

Prostor je v Japonsku vzácný; třeba běžné neluxusní hotelové pokoje působí často docela stísněně a vlastně i většina bytů patří spíš k malometrážním. Na kjótském nádraží si ale můžete prostoru užít dosyta. A přestože konstrukce může snad někomu připomínat mřížoví, působila na mne překvapivě lehce a vzdušně.

Budova nabízí neobyčejné výhledy do okolí, například na přilehlou dominantu kjótské televizní věže.

Během svého prvního pobytu jsem bydlel v hotelu hned vedle nádraží, takže jsem si nádraží užil i za večerních či nočních návratů.

Během jednoho takového nočního návratu z toulek po starých kjótských čtvrtích Gion a Pontočó mne přímo před nádražím překvapilo představení plné hudby, barev a šumění dovedně se proměňujících proudů stříkající vody - hle, malá japonská Křižíkova fontána! :-)

Odvážná stropní konstrukce vstupní haly.

Jeden interiérový detail. Kruciš, dá se tohle vlastně ještě považovat za interiér? Starším čtenářům to může připomínat ciferník starého vytáčivého telefonu, mladším, narozeným už do čistě mobilní doby, už to možná nepřipomene nic. Ve skutečnosti je to jedna z mnoha zdejších restaurací.

Je vidět, že japonský architekt Hiroshi Hara použil na své stavbě otevřené v roce 1997 (je to neuvěřitelné, že nádraží už oslavilo dvacáté narozeniny!) spoustu hravých a nápaditých prvků. Jedním z nich jsou i četné nečekaně se odkrývající průhledy mimo nádraží.

I velmi rušné nádraží, kterým procházejí milióny cestujících, nabízí místa, kde je více soukromí a přitom je toto příjemné prostředí vtipně zakomponováno do celkového konceptu.

No a procházku po nádraží zakončíme celkovým pohledem z opačné strany, než na které jsme v tomto fotočlánku začínali. Mimochodem, ukázalo se, že když na Kjóto udeří tajfun, nejen, že postupně přestanou jezdit vlaky včetně proslulých šinkansenů, ale vyšší části nádraží (včetně ochozu, ze kterého jsem fotil celkové pohledy na velkou halu) jsou v tu chvíli uzavřeny a najednou je pak nádraží logicky mnohem sevřenější a zaplněnější (několik fotek včetně dvou z těch dnešních najdete v článku Kyoto uprostřed tajfunu).

Mimochodem, nejvyšší dostupná místa nádraží jsou využita třeba k tomu, abyste se mohli dosyta rozhlédnout po okolí města, které tvoří věnec kopců se všudypřítomnými chrámy, nebo pro přistávání vrtulníků na "nádražním heliportu". Prostě - víceúčelová budova, jak se patří!

Když to tak po sobě čtu, zjišťuji, že jsem vám vůbec nestihl zavést do části, ve které jezdí šinkanseny, ani do obrovských obchodních a restauračních prostor na druhé strany obrovité budovy. Použitelných fotek z těchto míst mám, jak se ukazuje, jen minimum. Asi mi nezbyde nic jiného, než si v příštím roce pro nějaké nové fotky zajet, abyste mi tuhle absenci jako zdejší věrní čtenáři oprávněně nevyčetli :-).

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.