Nedělní miniglosy č.378

Na základě podnětu odborového svazu pracovníků v pohostinství bude jako speciální modul Elektronické evidence tržeb (EET) pro hostinské vytvořeno tzv. Elektronické futro (EF), na které by se hospodským štamgastům měly psát virtuální čárky za reálná vypitá piva. Proti použití zkratky oficiálně protestovali dědicové E.F. Buriana, protože se obávají, že Elektronické futro by mohlo poškodit dobré jméno jejich významného předka. Podle právníků však není možné pohlížet na pouhé iniciály jako na jméno, takže s podáním žaloby bude nejspíš potřeba počkat až na zavedení nového paragrafu o "poškození dobrých iniciál", který hodlá včlenit do zákona nejmenovaný ministr A.B.

----------------------

Prezident Zeman odmítl navštívit Zrcadlový sál pražského Klementina, protože se obává, že by - na rozdíl od své oficiální prezidentské fotografie, která byla výrazně retušována - viděl po aféře s předáváním státních vyznamenání i v zrcadlech všude jen Brady.

O zápočtu z republiky

Když jsem studoval na vysoké škole, dostávali jsme kromě zápočtů, na které bylo třeba něco umět a své znalosti i prokázat, v některých předmětech i zápočty za pouhou účast. Stačilo tedy být dostatečně často přítomen v příslušných hodinách a získat definovaný počet "čárek", u těch nejzbytečnějších předmětů a zároveň nejmírnějších kantorů - kteří dobře chápali, že chození do školy je jen jednou z mnoha forem získávání pro život důležitých znalostí a dovedností - pak stačilo mít účast aspoň poloviční. V takových šťastných předmětech tedy stačilo být na správném místě třeba osmkrát ze šestnácti hodin a zápočet byl náš, což se ke konci semestru nezřídka zvrhlo, protože většina lidí už měla "splněno" a závěr výuky tak sabotovala.

Letos mě to napadlo v souvislosti s oslavami výročí založení Československa v roce 1918. Už na tomhle světě straším docela dlouho, ale měl bych vlastně šanci dostat podobný zápočet "z republiky" za alespoň 50% účast na výročních oslavách jejího vzniku? Pomiňme teď takovou historickou drobnost, že Československo už nějaký ten pátek neexistuje; pro Českou republiku bereme pořád jako významnější "zakladatelské" datum 28. říjen (1918) než 1. leden (1993), kdy ostatně po Silvestru mívá člověk často úplně jiné starosti než připomínat si se slzou v oku státoprávní akty.

 

Pláže pod Kalamitsi - Kavalikefta a Megali Petra

Myslím, že se o mně nedá říct, že bych byl zrovna plážový typ. Ano, rád se v moři ráchám, co mi moje neschopnost plavat dovolí, ale že by třeba zrovna nějaké pláže byly hlavním cílem mého celodenního výletu, to se nestává moc často. Tentokrát jsem ale udělal výjimku, protože jsem chtěl poznat konečně pláže, o kterých jsem během svých předchozích devíti návštěv ostrova mnohokrát slyšel, ale které jsem ani jednou nenavštívil, a když už jsem se k návštěvě odhodlal, špatně jsem odbočil a dojel jsem někam úplně jinam.

Pláže Kavalikefta a Megali Petra jsou pláže, na které turista s hlavním táborem ve Vassiliki asi nezavítá až tak často. Ten, kdo nemá k dispozici auto nebo motorku, nejspíš vezme zavděk plážemi přímo ve městě nebo si udělá asi čtyřicetiminutovou procházku na překrásnou pláž Agiofili. Kdo nějaké motorové přibližovadlo má a chce vyrazit za koupáním na fascinující západní pobřeží, nejspíš si vybere nějakou "slavnější" pláž, třeba Porto Katsiki. Kdo chce spojit koupání se zábavou, nejspíš dá přednost "nejprůmyslovější" lefkadské pláži Kathisma. Menší a nenápadnější západní pláže pod vesničkou Kalamitsi si turisté zase za běžných podmínek nevybírají tak často. Ale jak už jsme si vysvětlili v článku Když se země zatřese..., letos byla situace trochu jiná: Veliká a populární pláž Egremni nebyla přístupná, nefungovala ani přístupová cesta na dlouhatánskou pláž Ghialos, částečně byl narušený i běžný provoz pláže Porto Katsiki, takže někteří turisté z nouze hledali náhradu. A musím říct, že pláže Kavalikefta a Megali Petra jsou vskutku malebnou náhradou.

 

Nedělní miniglosy č.377

Pozn.: Po dovolenkové přestávce se opět vracejí Nedělní miniglosy. Rozhodl jsem se, že do konce roku ponechám NMg v tradiční podobě týdeníku a případné změny (úprava formátu, změna frekvence vydávání nebo úplné zrušení) připravím až pro rok 2017. A ještě zjistím, co na to Jan Tleskač :-).

Česká armáda podle prohlášení Ministerstva obrany pokračuje v plánovaném dovybavování svých útvarů v souladu s dlouhodobou vojenskou strategií České republiky, a vyhlásila proto další miliardový tendr na dodávku bílých vlajek.

----------------------

V Turecku bylo zakázáno promítání animovaného seriálu Včelka Mája, protože nezávislá lidová islámská komise pro vyšetřování pozadí nedávného vojenského puče jednoznačně prokázala, že Vilík se účastnil zločinného spolčení s prezidentovým odpůrcem, v USA žijícím Fethullahem Gülenem, a Aťkou Janouškovou.

Tajuplný ostrov

I letos jsem na Lefkadě občas zkoušel vyfotit něco ve své oblíbené infračervené části spektra. Tentokrát jsem si řekl, že by takový obraz měl obsahovat takové prvky, které dovede právě infrapodání představit v úplně jiném "světle", tedy oblaka (která jsou v říjnu na ostrově velmi četná a různorodá) i okolní moře. Vystoupal jsem proto pro takový záběr až do úplně nejvyšší oblasti vnitrozemí, kde už se vrstva mraků prolínala s pevnou zemí, aniž by ovšem neustále zastiňovala odpolední středomořské slunce, a zároveň bylo vidět na okolní ostrovy, napohled oproti skutečnosti hodně vzdálené perspektivou širokoúhlého objektivu. Zároveň jsem si přál, aby vlastní ostrovní krajina (v obrázku by nejspíš žádný ze zdejších turistů právě Lefkadu nehledal) v sobě měla aspoň část ze své reálné plastičnosti a "trojrozměrnosti", což dokáže zachovat pouze hra světel a stínů.

 

Když se země zatřese...

I když to cestovní kanceláře ve svých barevných katalozích moc nezdůrazňují, ostrov Lefkada leží v seismicky velmi aktivní oblasti. Slabší otřesy si tu můžete vyzkoušet poměrně často, ale ti, co touží po vzrušujícím adrenalinovém zážitku, budou naštěstí nejspíš zklamáni: Většinou si totiž podobných drobných záchvěvů ani nevšimnete.

I letos jsem jeden podobný otřes zaregistroval, ale ze všech lidí, se kterými jsem mluvil, jsem byl jediný. Při první ze svých dvou cest ranním autobusem do hlavního města, jsem po půl sedmé ráno - tedy v době, kdy slušní turisté povětšinou ještě tvrdě spí - vyšel na balkón, abych si vzal s sebou usušené plavky. Zrovna v ten okamžik začalo lehce drnčet kovové zábradlí. Je pravda, že poté, co jsem si v roce 2003 vyzkoušel na Lefkadě silné zemětřesení a pak dva týdny plné postupně slábnoucích dotřesů, takže jsem měl možnost poznat různé druhy a intenzitu otřesů a jejich rozličné projevy, jsem na třesení země možná trochu citlivější. Byl to ale tentokrát opravdu jen lehký záchvěv a musel jsem si večer po příjezdu z výletu potvrdit svůj dojem ve výpisu světových zemětřesení na internetu. Bylo tam, čas přesně odpovídal, ale lidé, se kterými jsem o tom mluvil, si o mně stejně nejspíš mysleli, že se jen snažím být zajímavý, přeháním nebo jen docela obyčejně kecám.

Snídaně v přístavu aneb Umění zevlovat

Dodržuji na Lefkadě takovou tradici, že vždycky poslední ráno svého pobytu zajdu ve Vassiliki k jednomu známému a k jeho manželce do přístavní taverny na snídani. Je to moje první a poslední "oficiální" snídaně na ostrově, jinak si každé ráno připravuji nějaký zeleninový salát (za těch 14 dní spotřebuji v Řecku tolik zeleniny a tolik olivového oleje jako za celý zbytek roku v Čechách) a k tomu si dám ovoce a řecký jogurt s medem, což je mimochodem úplně mimořádná dobrota, kterou kulinářskými kreacemi s českými jogurty nejde ani vzdáleně napodobit. Poslední snídaně je ale víceméně společenská záležitost; zajdu do města, s pár lidmi se pozdravím, s některými (když opravdu nedají jinak) se vyfotím. A protože v půlce října na snídani do taverny moc lidí nechodí, většinou onu obligátní slaninu s vejcem pojídám u jinak zcela prázdných stolů. Dříve - nejsa ještě naladěný na tu správnou řeckou notu - jsem se snažil být se snídaní rychle hotov, zaplatit a jít balit. To je ale něco, co řečtí domorodci moc nechápou, protože podobnou "rychlovku" přece můžete zvládnout doma, na to nemusíte chodit do přístavu. Tam se naopak předpokládá, že budete snídat dlouho; když u toho máte nějakou společnost, můžete afektovaně a zdlouhavě rozprávět, co je právě nového, co politika a jaké bude počasí, nebo se hádat o to, jaký byl včera večer fotbal nebo basket v televizi. No a když nemáte zrovna po ruce partnera k takové intelektuální rozpravě, tedy zevlujete.

Kontrasty Lefkady z výletu za kulturou

Samozřejmě vím, že při troše dobré vůle by se dalo totéž říct skoro o všech místech, ale mám pocit, že o Lefkadě to platí o dost víc než třeba o Berouně: Lefkada je totiž místo kontrastů! V něčem s postupujícím časem méně a méně, v jiné oblasti se ale kontrasty spíš prohlubují. Dobře jsem si to uvědomil při své - letos už druhé časněranní cestě autobusem do hlavního města.

Na Lefkadu totiž přišlo období zhoršeného počasí. Teď se krátce pokusím vysvětlit do Čech, kde nedávno zapadaly horské hřebeny sněhem, čemu tady v Řecku říkají mizerné počasí: Teplota prudce klesne skoro až někam ke 22 stupňům přes den a k 16 nebo 17 stupňům v noci. Do toho leje a leje (Josef Kemr by to možná řekl i jinak) a od moře fouká docela silný vytrvalý vítr. Po krásném víkendu proto přišlo pondělí a úterý, kdy se nedal skoro vystrčit nos - i když já jsem se odradit nenechal a ve svém novém protidešťovém ponču jsem se postavil živlům čelem, no a protože jsem byl evidentně jediným turistou, který se - navíc v tak šik igelitovém oblečku pařížského střihu - promenádoval po břehu, místní, kteří byli většinou v práci nebo posedaní po kavárnách - si mne dobře zapamatovali, protože jsem byl v té deštivé nudě jejich jediné povyražení.

Barevná kytička z podzimní Lefkady

Když tak chodím a jezdím po podzimní Lefkadě, potkávám spoustu různých květů rozličných barev a podob. Je až neuvěřitelné, jak se po prvních podzimních deštích umí ostrov po dlouhém vysilujícím suchém létě rychle zazelenat a dokáže rozkvést nejúžasnějšími barvami, květy maličkými i velkými, jednotlivými i "hromadnými", s ohromující vůní i zcela nenápadnými.

Tak jsem si řekl, že je sice hezké představovat vám různá zákoutí ostrova - jeho historii, kostelíky, horské vesničky, majáky a pláže, ale měl bych si udělat prostor a čas i na docela obyčejný pugét z toho, co tu taky kvete. Tak jsem vzal různé kytičky, které se mi aspoň trošku povedly na mých letošních toulkách ostrovem vyfotit; většinou je to jen ilustrační foto, nic do výstavní síně ani do atlasu. No a udělal jsem z vybraných třiadvaceti fotek květinou koláž, která se snad dá aspoň trošičku brát jako malá kytice, která se dává nejen k narozeninám nebo k svátku, k významným výročím, k velkolepým úspěchům nebo když člověk něco nepěkného provede a chce se omluvit, ale třeba jenom tak, z prostého důvodu, že někomu chcete udělat radost.

 

Po stopách Sapfó - maják na mysu Doukato

Kdyby Saturnin s dědečkem vytrvale pokračovali v činnosti své Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru, možná by je historka o básnířce Sapfó skákající z nešťastné lásky ke krásnému mladíkovi Faónovi z lefkadského bílého útesu na mysu Doukato do příbojových do běla zpěněných vln nenechala chladnými. Bez ohledu na skutečnost, která nejspíš nebyla zdaleka tak romantická, jak se nám snaží od římských dob namluvit tlučhubovitou fantazií nadaní básníci a dramatici, jsem se i já vypravil na nejjižnější cípeček lefkadské souše, abych se podíval zblízka na tamější krásný maják, na pověstmi opředený "vstup do Hádovy říše" (pravda, jen jeden z mnoha), no a při té příležitosti - jaksi rekonstrukcí "na místě činu" - se kouknul, jestli se zde nedochovaly nějaké dozvuky legendárního skoku slavné ženy starověku, skoku, o kterém samozřejmě píší úplně všechny turistické průvodce a vše se často bere jako dávno prokázaný fakt. Ó Saturnine, jestli existuješ, pomoz!

Ostrovem každou hodinu aneb jak si udobřit partyzána

Článek je pokračováním celodenního výletu na severní okraj ostrova Lefkada. V první části jsme společně navštívili nejstarší kostelík na ostrově, Agios Ioannis Antzousis, jehož historie sahá až k začátku našeho letopočtu, a maličkou "utajenou" pláž Krioneri. Dnes se zaměříme na filosoficko-geografickou otázku, je-li Lefkada vůbec ostrovem (ne, že by jí to tedy nějak přidávalo nebo ubíralo na půvabu) a ukážeme si několik obrázků z jejích rozsáhlých severních pláží. Obrázky budou spíš ilustrační než výtvarně zdařilé, ale snad mi to protentokrát prominete.

V minulém článku jsem vás zavedl až ke zdem Stavrosova statku na skále, kterou končí rozsáhlá pláž Agios Ioannis. První dnešní fotka je už z navazující pláže Myli (v překladu Mlýny) a ukazuje v dálce (nad prvním "deštníkem" vlevo) Stavrosův statek, abyste měli představu, jak jsme se kolem moře posunuli.

Nejstarší kostel na Lefkadě (Agios Ioannis Antzousis) a utajená pláž Krioneri

V pondělí jsem se rozhodl udělat velký celodenní výlet na severní stranu ostrova, což je oblast, která zatím zůstávala hodně stranou mého zájmu. Předpokládalo to ale vstát dostatečně časně (za tmy, brrrr, smí se to na dovolené v Řecku vůbec?) a přesunout se ranním autobusem do hlavního města Lefkady. Kupodivu, autobus jel na minutu přesně, byl narvaný podobně jako jsou narvané pondělní ranní spoje svážející Středočechy do Prahy, jeli s námi studenti, lidé, co jeli na úřady; no, pokud mohu odhadovat, byl jsem jediný turista. Sice jediný, ale zato jsem stál za to: Měl jsem totiž "plnou fotografickou polní" včetně stativu a všech objektivů, a navíc věci na koupání, protože severní strana ostrova je prakticky nepřerušovaná mnohakilometrová šňůra pláží, byť se průběžně mění jejich názvy. Nejde sice o žádné turistické perly jako některé jiné lefkadské pláže, ale jednak jsou některé z těchto nejvyhlášenějších perel po loňském silném zemětřesení "v poruše" a jednak je tu spoustu - autem navíc okružní cestou kolem laguny dobře dostupného - místa pro všechny zájemce o příjemné pokoupání.

O Pyrrhově melounu

V posledních letech jezdím na svůj oblíbených ostrov Lefkada skoro výhradně až na podzim. Turisté, kteří o prázdninách ostrovu vládnou, kvapem ubývají, obchody a taverny postupně zavírají, hotýlky a apartmánové domy začínají vyklízet pokoje, opravovat to, co se během sezóny pokazilo, a ostrov se pomalu začíná chystat na zdejší vlezlou středomořskou zimu, před kterou se, kdo může, zachrání útěkem na řeckou pevninu, nejlépe do Athén. I začátkem října je ale moře ještě dostatečně teplé, odpoledne bývá kolem 26 stupňů a nedáte-li si pozor, umí i takové řecké slunce "na vejminku" udělat na vaší kůži dostatečnou paseku, a přitom ostrov už je občas zaléván hustým podzimním deštěm, takže rázem vykvete tolik květů, že byste si to třeba ve vyprahlém srpnu neuměli ani představit. A v městečku, ve kterém přebývám, mají tradičně jeden až dva poslední vodní melouny, takové ty uvnitř červené, které tady mají nesrovnatelně sladší chuť než u nás. I melouny mají zjevně na přelomu září a října po sezóně.