Stává se to. Svět je tak složitý a nepřehledný, že se v něm snadno zabloudí. Občas zabloudí zavazadla, která s vámi měla cestovat stejným letadlem, a honí vás pak po takových koutech světa, o jejichž existenci nemáte ani tušení. Občas zabloudí normální lidé - někteří celým tělem, protože mají špatný orientační smysl a neumějí číst v mapách, jiní třeba srdcem, protože v těchhle prostorách zatím ještě nefunguje ideální navigace, která by vám řekla, kudy pokračovat z napohled nekonečného kruhového objezdu. Dokonce i bludičky prý občas zabloudí, přestože by bylo opodstatněné se domnívat, že by vzhledem ke své profesi mohly mít proti bloudění vybudované protilátky. Když tedy umí bloudit i tak dobře organizovaná hmota, jakou je chaotický člověk, není divu, že dokáže zabloudit i tak jednoduchá věc, jakou je e-mailová zpráva.
Řekli byste si možná, že je to podezřelé, zvlášť když stejnou trasu absolvovala v minulosti již mockrát a do cíle trefila vždycky bez problémů. Vždyť i kůň kněžny Libuše - pravda, nadán jistě aspoň částí nadpřirozených schopností své paní a vládkyně - dokázal sám najít Přemysla Oráče, a to trasu jistě neprošel - buďme k legendární kněžně a k jejím povyražením aspoň trochu shovívaví - mockrát. Očekával bych, že mailová zpráva po krátkém zaškolení vyfasuje e-navigaci a vyrazí do terénu. Milý a krásně barevný ženský hlas mu pak z krabičky radí, kdy se má vydat napravo, kdy nalevo, kdy setrvat ve směru a kdy bezostyšně zahnout, jen aby cesta do druhého počítače a skrze spřátelenou obrazovku i ke druhým očím trvala jen krátce a v příkopech kolem cesty číhající banditi nestihli po mailech s (jen občas) cenným nákladem chňapnout a v rozporu s dobrými mravy i s autorským zákonem si tak přivlastnit něco, co jim nepatří.
