O padající hvězdě

Drahně po půlnoci jsem včera šel domů z dobřichovického nádraží, sám od nočního vlaku. I teď ještě bylo neobyčejné teplo, léto se zřejmě vrátilo z teplých krajin rozhodnuto nemuset se propříště trmácet takovou dálku a radši si udělat teplou krajinu z České kotliny. Opojen létem a nějakou tou skleničkou vína po celkem úspěšném dni a pohvizdující si nezařaditelnou melodii, došel jsem až k břehu Berounky, v níž se zrcadlila noční obloha, která - podle toho, jak byla rozzářená - musela mít zřejmě taky docela úspěšný den. Kdy jindy už by měl člověk pohlédnout vzhůru a vzpomenout si na slavný citát, ve kterém hraje roli hvězdné nebe a jakýsi mravní zákon; citát, který si - občas ve svých vnitřních prostorách poněkud dezorientovaný - pro jistotu přeříkávám jen z poloviny, protože letní rozzářené hvězdné nebe si v téhle konkurenci zaslouží sólo. I když byl den celkem úspěšný, měl jistě ještě vnitřní rezervy. Kdyby padala hvězda, věděl bych, co si přát.

Ono to vypadá jednoduše, ale člověk by měl být připravený se svým přáním, se svou suplikou. Nevím, jaké máte zkušenosti s hvězdami vy, ale moje padající hvězdy padají zpropadeně rychle. Zasvítí, mihnou se a zhasnou. Chvilička šance, kdo ji prováhá, může čekat do soudného dne. Splnění přání vám nikdo nezaručí, dokonce i evropská legislativa, která jinak dokáže pojistit i vaši radost z dovolené, v tomhle směru pokulhává. Padající hvězdy se nevnucují. "Asi nic nepotřebuje," říkají si u váhajících, neschopných se během toho zlomku vteřiny vyjádřit. "Půjdeme jinam, kde se líp uplatníme a kde si nás budou víc vážit." Není tedy čas něco na místě vymýšlet, je třeba už dopředu vědět. A já momentálně vím. Na svou padající hvězdu jsem připravený.

 

Díval jsem se na nebe snad dvě minuty, když přesně místem, kam jsem hleděl, proletěla nádherná a jasná padající hvězda. Nemohl jsem mít lepší obraz, byla to jistě kombinace vysokého rozlišení s 3D technologií. Než hvězda zhasla, přání bylo vyřčené. Nahlas, jasně a téměř pevným hlasem, jehož drobné záchvěvy bylo snad možné přisoudit účinku výborného vína požitého v množství o něco větším než malém. Až jsem se svého přání lekl, jak znělo silně v jinak zcela tiché noci jen lehce prošuměné tekoucí řekou. A je to venku, ulevilo se mi - napůl z toho, že jsem to vyslovil, a napůl z toho, že kolem mě právě nikdo nešel. Copak se asi s tím mým přáním teď bude dít dál?

--------------------------

Paní B. slouží dnes sama klidnou popůlnoční směnu. Tohle je dobré období: Normální lidé jsou už dávno doma a neokounějí venku. Pokud přece jen ještě okounějí, hledí si většinou jiných věcí než hvězd, občas svých protějšků, jindy ujíždějící poslední tramvaje nebo posledního příměstského vlaku, úplně jindy pak vlastních vrávorajících nohou, na které je třeba pekelného soustředění. Kdo by se teď staral o hvězdy?

Období prvního nadšeného poblouznění z práce spočívající v plnění roztodivných přání už paní B. dávno opustilo. Jo, když byla ještě mladičká asistentka, často pro splněné přání doslova planula: Co může být na světě za krásnější zaměstnání, než plnit lidem jejich vyřčená přání, myslela si. Ale práce je práce, po nějaké době se trošku okouká, a paní B. se začínalo po létech zdát (většinou když měla vstávat na večerní nebo předpůlnoční směnu, kdy tu bývá docela frmol), že má fárat do dolu a kopat těžkým krumpáčem černé uhlí a ne plnit báječným lidem, kteří splní smluvní podmínky, jejich vyřčené touhy. Ještěže je dnes klid!

Zazvonil telefon. Paní B. vzdychla. Že by přece někdo? "Hvězdná přání s.r.o., u telefonu B…."Ano, je to tu, volá dispečink, že prý posílá urgentní zásilku mailem. Počítač na stole před paní B. pípnul a šetřič obrazovky se nespokojeně zavlnil. Standardní zásilka: Přepis přání a videozáznam. Paní B. si záznam pustila a spatřila podivně se klátící otylou postavu v mírném záklonu, která jako na potvoru stihla vyřknout své přání přesně ve správný čas (kdyby to bylo jen o vteřinu později, podle obchodních podmínek firmy Hvězdná přání s.r.o. by firma nemusela poskytnout příslušné plnění). "Měl jsi kliku, chlapče," řekla paní B. podmračeně. Co se stalo, nedá se odestát. A taková to byla klidná služba!

Paní B. prolétlo hlavou, jaká je to nespravedlnost, že ona tady musí lítat jak hadr na holi a klidně se přetrhnout jen proto, že se nějaký ožrala jistě jen shodou okolností trefil se svým přáním do správného okamžiku. Už si dávno nepřipadala jako romantická hrdinka, která přináší lidem štěstí a harmonii, ale cítila se jako obyčejná posluhovačka, jako poslední ficka. "Škoda, že Hvězdná přání s.r.o. není státní společnost, to by se to stávkovalo," pomyslela si paní B. Jenže poznal by vůbec někdo, že u nich ve firmě přestali plnit přání vyřčená do světelných čar po padajících hvězdách? Kdoví, jestli si to ráno bude ten chlapík vůbec pamatovat, a my tady na něj musíme makat jako blázni, zamračila se paní B. a její dobře opečovávané čelo pokryla levicově vyhlížející vráska.

Ale nedá se nic dělat, práce je práce, povzdechla si paní B. a spustila standardní proces: Najít v databázi člověka, o kterého v přání šlo, hrubě odhadnout náročnost přání (inu, v tomhle případě to nebude vůbec jednoduché, on si snad myslí, že vypadá jako Johny Depp, ne?...), přibližný čas, dokdy by se mohlo najít řešení. Specialista na tyhle věci má právě dovolenou, vždyť to znáte, jakmile máte děti, které chodí do školy, jindy než o prázdninách to nejde a ostatní musí dělat právě teď v sezóně dvojité služby. "Taky by mohli mít trošku uznání, mizerové" ulevila si paní B. a její nespravedlivý svět byl právě zaplněn plešatci vrávorajícími u břehu řeky a z nejasných (patrně úchylných) důvodů zírajícími na nebe. "Kdyby si něco přáli třeba v říjnu, kdy už budou v práci všichni… Ale to je ani nenapadne!"

Opět zazvonil telefon. Dispečink se ptá, kdy asi tak bude možné tohle přání splnit. "Bude to těžký," váží paní B. slova, aby neslíbila hned napoprvé příliš mnoho. "Minimálně dva měsíce, spíš dýl," dodala skepticky. "Dobrá," povídá strojovým hlasem dispečink. "Tak to rozjeďte!" "No jasně," zasalutovala ironicky paní B. "Pro klienty všechno!" Smutně se podívala na okno ucpané těžkou neprůhlednou roletou. "To nebe dneska musí tak nádherně svítit!," pomyslela si paní B. a vzápětí se za svůj pseudoromantický výlev sama před sebou zastyděla. Se zasmušilým výrazem ve tváři začala vyplňovat první standardní formulář.

--------------------------

Když jsem došel domů, přistihl jsem se, že se usmívám. Jako kdyby padající hvězda a mé vyřčené přání korunovaly ten celkem úspěšný den. S pěkným pocitem jsem ulehl do postele s výhledem na stále ještě zářící nebe.

"Škoda," pomyslel jsem si, odhodlán si o svém splněném přání alespoň nechat zdát, "škoda, že je to jenom pověra."