O pudvici v modrém obalu

Není jednoduché obdarovávat lidi, na kterých vám opravdu hodně záleží. Asi to všichni znáte: Rádi byste je potěšili něčím neobyčejným, okouzlujícím a zároveň překvapujícím, aby obdarovaný člověk nadšením ztratil řeč. Aby to pro něj byla nezapomenutelná chvíle, protože pak to bude nezapomenutelná chvíle i pro vás, to je tak prostě u lidí zajímavě zařízeno, že radost druhých je někdy zároveň největší radostí těch prvních.

Ale do duše druhého člověka není snadné nakouknout, i když je to ten nejbližší, natož když je to blízký poněkud vzdálenější. Na jakém základě správně vybrat? Jaké indicie vzít v úvahu, jakých drobností, náznaků a signálů si všimnout? Prostě jak nakouknout do melounu a nenarušit přitom napohled pevnou, ale ve skutečnosti velmi křehkou slupku? Jak nakouknout do melounu, aby meloun nevěděl?

 

I stalo se, že se přiblížil jeden ze dnů využívaných mezi lidmi tradičně k obdarovávání, a já si lámal hlavu, jaký dárek vybrat pro jednoho neobyčejného člověka, čím mu doopravdy udělat radost, aby ji cítil skutečně a plně a ne pouze ze slušnosti. Chtělo by to nějakého spolupracujícího špióna přímo v jeho mysli, pozitivní pátou kolonu, někoho, kdo to myslí se svým hostitelem dobře, záleží mu na něm aspoň zčásti tak, jako mně, a je schopen v zájmu dobré věci drobné indiskrece. Přemýšlel jsem už několik dní a nic kloudného mne nenapadlo. Když tu jednou v noci se mi o dotyčném člověku zdál sen.

Ano, připouštím, občas se mi o tom člověku zdává a jsem za to moc rád, protože podobné sny činívají jinak prázdné noci, jejichž účelem je především se před dalším použitím trochu nabít, tak jako se přes noc nabíjejí třeba mobilní telefony, nocemi aspoň napohled smysluplnějšími a snesitelnějšími. Možná slovo občas na tomto místě nevystihuje skutečnou frekvenci takových snů, ale odvozuje se od frekvence kýžené. Dá se říct, že se mi toho člověka daří nalákat do snu docela často, protože na rozdíl od spousty jiných lidí má ke mně snové dveře stále otevřené. Jednou v noci těmi dveřmi opět vešel a mně blesklo hlavou, že bych se ho třeba mohl v tom snu férově zeptat, co by si doopravdy v hloubi duše přál dostat za dárek. Odpověděl by mi jistě popravdě a ještě by si to ve svém bdělém životě pravděpodobně nedokázal vybavit, podobně jako já si nevybavuji většinu svých snů. Optimální špión pro tyto účely!

"Co by sis doopravdy, ale opravdu doopravdicky přál, můj milý sne?" zeptal jsem se snu obřadně. Sen se zamyslel, ale jen kratičce, jako kdyby měl odpověď pro podobné příležitosti již předem připravenou ("no konečně ho napadlo se zeptat!" pomyslel si sen s malým odstínem výčitky) a vydechl: "Přála bych si …" (zvláštní, že mluví-li můj sen o sobě, činívá tak v ženském rodě, ač já jsem si ho troufal oslovit jen jako sen, i když jsem nějakou dobu uvažoval i o tom, že ho oslovím v rodě středním, ale pak jsem si řekl, že na to má přece monopol Malé chlupaté stvoření, kterého bych se nerad dotkl. "Přála bych si pudvici," vyslovil ten skvělý a jako přátelská kometa se vracející sen své tajné přání naprosto zřetelně a nahlas. "Ale pozor," zvedl sen výstražně ukazovák: "Přála bych si pudvici v modrém obalu!" Bodejť; modrý Maritius je taky nejvzácnější, tak proč by to zrovna u pudvic mělo platit jinak? Sen vyřkl svůj ortel, k dalšímu vysvětlení se nechystal, a i kdyby se chystal sebevíc, nebylo by mi to stejně k ničemu, protože se rozplynul ve zvuku budíku.

No vida, ani to nebolelo a je to venku, pomyslel jsem si s úlevou; neustálým opakováním jsem si to přání vytesal do paměti jako do kamene i s přesnou intonací a pro jistotu jsem si zadání ještě zapsal na kus papíru, protože má paměť už - měkčena léty intenzivního používání - svou tvrdostí má na příslušné stupnici jistě blíže k mastku než k diamantu. Pudvice v modrém obalu! Měl jsem z nahlédnutí do tajných tužeb svého snu nepokrytou radost: Konečně se jednou díky mému snovému špiónovi nebudu domnívat, ale budu vědět. Seženu pudvici v modrém obalu a můj sen ve zhmotněné podobě bude bez sebe blahem. Co to ale hergot je? Pudvice - podle toho, co o ní vím (zatím nic) nebude nejspíš k mání v kdejakém supermarketu. Jsem na své sny náročný, mají tedy na oplátku právo být nároční (jistě jste pochopili, že moje sny jsou velmi životné) na mne.

Co udělá člověk jednadvacátého století, chce-li se dozvědět význam nějakého slova? Nejde ani za panem farářem, jako kdysi, ani do knihovny, jako ještě nedávno. Odebere se na internet a iniciuje vyhledávač. Pudvice, pudvice, broukám si, to jsem sám zvědav. "Nechtěl jste vyhledat pudlici?" zeptal se dezorientovaný vyhledávač. Nebo pávici? poradil se slizkou úslužností textový editor. Ani jedno, holenkové, to by mě můj sen hnal i s pávicemi. Pudvice je to, co hledám a co taky najdu, ať se to skrývá kdekoli. "Zkuste hledat "pudvice" ve Světě," poradil vstřícně web, jako kdyby mě taková jednoduchá rada nenapadla. Ale ani Svět mi kýženou pudvici nezprostředkoval. Nebyla ani na Wikipedii, nepsalo se o ní v denním tisku, nikdo nezveřejnil její video na YouTube ani nevystavil její profil na Facebooku. A pak že jsou počítače všemocné! S prominutím (ztišuji hlas) - dokonce ani žádný z blogerů o pudvici s modrým obalem nikdy nepsal, to jediné, co mne může zatím těšit, je skutečnost, že v tomhle ohledu jsem první a všichni mí následovníci se sny podobných chutí, jakou má ten můj, už budou díky mně mít základní informaci: "Sehnat pudvici není žádný med!"

Zkusil jsem zajít do Kotvy i naproti do Palladia, ale o pudvici neslyšel nikdo ani v oděvech, ani v parfumerii a dokonce ani v domácích potřebách, přestože jsem byl ochoten smířit se v případě nezbytnosti i s červeným obalem, když neměli polohrubou variantu. Vyzkoušel jsem ještě několik obchodních center, ale bez úspěchu. Jen jeden vietnamský trhovec byl ochoten pudvici objednat kdesi v deltě Mekongu, ale to jednak nevypadalo moc věrohodně a jednak jeho dodací lhůta byla příliš dlouhá, protože z jeho zmatené řeči vyplynulo, že pudvici bude napřed třeba vypátrat a ulovit. S dárkem ovšem není možné otálet, protože významný den se kvapem blíží. Myslím, že by můj sen byl zklamaný, kdybych místo toho, abych splnil jeho slavnostně vyřčené přání, donesl k jeho uctění jen svůj dárkový hrudní koš.

Uvidíme, jestli následující noci nevnesou do zašmodrchané historie více světla. Třeba se mi budou zdát nějací pracovníci nadnárodní poradenské firmy, pro kterou bude tento rébus hračkou. Nebo se mi bude zdát o doktoru Freudovi, z jehož vysvětlení mi půjde hlava kolem ještě víc než z tajuplného modrého obalu. Nebo se mi bude zdát o kouzelné hůlce, jejímž prostřednictvím si pudvici bez větší námahy přičaruji (no jo, ale poznám, že je to skutečně ona?). Přemýšlím, jakých moderních metod je možné v informačně tolik osvíceném 21.století ještě použít.

Pro jistotu jsem si už na víkend domluvil schůzku u pana faráře. Snad nebude chtít, abych se nejdřív vyznal ze svých hříchů, nebo se můj sen svého zaslouženého dárku jen tak nedočká.