O dezorientačnících

Stává se to. Svět je tak složitý a nepřehledný, že se v něm snadno zabloudí. Občas zabloudí zavazadla, která s vámi měla cestovat stejným letadlem, a honí vás pak po takových koutech světa, o jejichž existenci nemáte ani tušení. Občas zabloudí normální lidé - někteří celým tělem, protože mají špatný orientační smysl a neumějí číst v mapách, jiní třeba srdcem, protože v těchhle prostorách zatím ještě nefunguje ideální navigace, která by vám řekla, kudy pokračovat z napohled nekonečného kruhového objezdu. Dokonce i bludičky prý občas zabloudí, přestože by bylo opodstatněné se domnívat, že by vzhledem ke své profesi mohly mít proti bloudění vybudované protilátky. Když tedy umí bloudit i tak dobře organizovaná hmota, jakou je chaotický člověk, není divu, že dokáže zabloudit i tak jednoduchá věc, jakou je e-mailová zpráva.

Řekli byste si možná, že je to podezřelé, zvlášť když stejnou trasu absolvovala v minulosti již mockrát a do cíle trefila vždycky bez problémů. Vždyť i kůň kněžny Libuše - pravda, nadán jistě aspoň částí nadpřirozených schopností své paní a vládkyně - dokázal sám najít Přemysla Oráče, a to trasu jistě neprošel - buďme k legendární kněžně a k jejím povyražením aspoň trochu shovívaví - mockrát. Očekával bych, že mailová zpráva po krátkém zaškolení vyfasuje e-navigaci a vyrazí do terénu. Milý a krásně barevný ženský hlas mu pak z krabičky radí, kdy se má vydat napravo, kdy nalevo, kdy setrvat ve směru a kdy bezostyšně zahnout, jen aby cesta do druhého počítače a skrze spřátelenou obrazovku i ke druhým očím trvala jen krátce a v příkopech kolem cesty číhající banditi nestihli po mailech s (jen občas) cenným nákladem chňapnout a v rozporu s dobrými mravy i s autorským zákonem si tak přivlastnit něco, co jim nepatří. 

 

Ale asi to není tak jednoduché, protože i zkušená a schopná mailová zpráva občas sejde na scestí. Kdoví, zda skutečně omylem nebo i s trochou škodolibosti nad pasekou, kterou může nadělat, nad nedorozuměními, které může způsobit. Čím dál víc si ale myslím, že mailové zprávy nebloudí a nemizí náhodně nebo o své vlastní mailí vůli. Mám podezření, že na vině jsou počítačoví skřítkové, kterým říkám pracovně dezorientačníci.

Je to věru zvláštní, ale maily skutečně bez ceny a smyslu jsou tohoto nebezpečenství ušetřeny. Ty přicházívají přesně a včas, i když by jim člověk nějaké to zpoždění či odklon od plánované trasy bez mrknutí oka odpustil. Ale to by pro dezorientačníky, naschválnické počítačové regulovčíky, nebyla dostatečná výzva. Mnohem zajímavější je samozřejmě odklonit zprávu, která je netrpělivě očekávána, rychloobrátkovou zprávu, jejíž obsah podléhá rychlé zkáze, případně jejímž cílem je někoho potěšit. A nestačí zprávu jen odklonit, je třeba tuto skutečnost i co nejdéle oběma stranám tajit, aby bylo potenciální nedorozumění maximální. Teprve pak pociťují dezorientačníci skutečnou rozkoš a uspokojení z dobře vykonané práce.

Dezorientačníci napadají můj počítač a moje zprávy v průměru jednou za dva až tři měsíce. Vyberou si několik mailů, na kterých mi v danou chvíli hodně záleží a začnou páchat nenápadnou paseku.

Letos jsem kupříkladu jedné báječné osobě, které si nesmírně vážím, slíbil, že jakmile se dostanu do cíle pražského maratónu, podám hned v cílovém prostoru rychlou zprávu e-mailem přes mobilní telefon, přičemž strohá několikaslovná zpráva v sobě bude obsahovat několik dílčích poselství: Jednak dám vědět, že jsem i svůj desátý maratón přežil, což je vždy praktické ujištění pro známé báječné osoby (a někdy i pro mne samotného), jednak potvrdím, že i v těžké chvíli si dokážu vybavit a z v duchu zhmotnit oblíbenou tvář i postavu, kterým rád věnuji první myšlenku po doběhu, i když je ještě roztěkaná a voní nelibě po potu, a jednak potvrdím, že je na mne spolehnutí, protože co řeknu, to platí. V tento okamžik nadešla pravá chvíle pro dezorientačníky. Popadli můj pracně sesmolený mail a sprostě ho unesli jako by to nebyli skřítkové z kyberprostoru, ale odněkud z Corleone. Nechtějí výkupné, ale kochají se tím nedorozuměním, kdy já jsem přesvědčený, že je vše v pořádku, a adresát je zpola nervózní a zpola zklamaný. Dezorientačník počká dva až tři dny a pak pošle "férovou" omluvu, že "váš e-mail bohužel nemohl být doručen…", a kochá se podruhé mou překotnou snahou uvést vše co nejrychleji na pravou míru a vysvětlit nevysvětlitelné.

Naposledy napadli dezorientačníci můj počítač tento víkend. Rozeslal jsem několik mailů, jejichž cílem bylo jednoho neméně báječného člověka, než byl ten "maratónský", povzbudit a udělat mu radost. Včera večer mi zákeřní dezorientačníci začali posílat své obřadné formální omluvy, takže je mi jasné, že moje maily nepřinesly ani malou část vytouženého účinku. Jen profrčely organismem internetu, nakoukly do jeho nevábných útrob a nezpracovány a nevyužity skončily někde na mailovém šrotišti: "Bohužel, váš e-mail nemohl být doručen…"

Skřítkové dezorientačníci, vím, že to nemyslíte zle, možná se jen snažíte maličko obveselit v nudném a neromantickém elektronickém světě. Přijďte někdy na kus řeči, najde se určitě i něco dobrého, sklenka vína, úsměv, vlídné slovo… Nakoukněte mi třeba do snu, jak je libo. Jen prosím mým dopisům nestříhejte křídla, ať můžou doletět tam, kam mají. Slibuji, že své případné úspěchy oslavíme společně a ze svých neúspěchů nebudu vinit nikoho jiného než sebe, což ale - budete-li mi dál fušovat do korespondence - nemůžu zaručit.

A vás, milé čtenáře, prosím o shovívavost: Pokud ode mne očekáváte zprávu či odpověď a já se k ní stále nemám, nestyďte se mi připomenout. Je možné, že zatímco já jsem klidný a necítím žádné resty, skřítkové dezorientačníci se nad mými zadrženými dopisy plácají do svých skřítčích stehen.

Jako první společnou akci na cestě ke vzájemnému pochopení a toleranci skřítkům nabízím společnou víkendovou výpravu do petřínského bludiště. Tak co, berete?